26 Cdo 3809/2009

26 Cdo 3809/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové

ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2,

zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v

Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované Pragoplakát, spol. s. r. o., se sídlem v

Praze 3, Bořivojova 50, IČ: 25793918, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým,

advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, o zaplacení částky 152.000,-

Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 214/2006, o

dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2009,

č. j. 15 Co 566/2008-184, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 20.244,- Kč k rukám Mgr. Lumíra Veselého, advokáta se sídlem v Praze 2,

Malá Štěpánská 9, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. června

2008, č. j. 6 C 214/2006-165, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit

žalobci částku 152.000,- Kč (z titulu smluvní pokuty ve výši 500,- Kč denně za

dobu od 1. srpna 2005 do 31. května 2006) s tam uvedeným úrokem z prodlení a

rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.

února 2009, č. j. 15 Co 566/2008-184, citovaný rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že hlavní

město Praha (dále též jen „žalobce“) jako pronajímatel a B. M. (dále jen

„právní předchůdce žalované“) jako nájemce uzavřeli dne 17. prosince 1997

písemnou smlouvu o nájmu pozemků specifikovaných v její příloze č. 1 (dále jen

„nájemní smlouva“ a „předmětné pozemky“), že nájemní poměr byl sjednán na dobu

neurčitou, že v čl. VI. odst. 1. a 2. nájemní smlouvy si její účastníci rovněž

dohodli, že pronajímatel i nájemce jsou oprávněni smlouvu vypovědět bez udání

důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem měsíce

následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně, a

že v čl. VII. odst. 1. písm. b/ nájemní smlouvy si pro případ nevyklizení

předmětných pozemků nájemcem sjednali smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně do

doby protokolárního předání předmětných pozemků pronajímateli. Dále zjistily,

že dne 1. listopadu 1999 se žalobce a právní předchůdce žalované písemně

dohodli, že téhož dne „přejdou“ všechna práva a povinnosti vyplývající z

nájemní smlouvy na žalovanou (dále jen „dohoda ze dne 1. listopadu 1999“), že

dne 16. prosince 1999 účastníci uzavřeli písemný dodatek č. 1 k nájemní smlouvě

(dále jen „dodatek č. 1“), že v dodatku č. 1 se dohodli mimo jiné na rozšíření

dosavadního předmětu nájmu o tam uvedené nemovitosti (dále jen „předmět nájmu“)

a že prostřednictvím dodatku č. 1 učinili dohodu ze dne 1. listopadu 1999

nedílnou součástí nájemní smlouvy. Vzaly také za zjištěno, že hlavní město

Praha (zastoupené RNDr. P. Ď. – ředitelem odboru obchodních aktivit) vyhotovilo

dne 14. dubna 2005 listinu (kterou doručilo žalované prostřednictvím

provozovatele poštovních služeb dne 21. dubna 2005), v níž uvedlo, že nájemní

smlouvu (ve znění tam uvedených dodatků) vypovídá a současně žádá o předání

předmětu nájmu „nejpozději první pracovní den následující po posledním dnu běhu

výpovědní lhůty“ (dále jen „listina ze dne 14. dubna 2005“, resp. „Výpověď“).

Učinily rovněž skutková zjištění, že rada hlavního města Prahy usnesením č. 829

ze dne 16. července 1996 s účinností od 1. srpna 1996 schválila Organizační

zásady hospodaření s obecním majetkem, jimiž svěřila vedoucímu odboru

hospodářské politiky oprávnění vypovědět – po rozhodnutí v dislokační pracovní

skupině – „smlouvy, které uzavřel ve vlastní působnosti“ a „ostatní smlouvy, u

nichž došlo ze strany nájemce k porušení podmínek vyplývajících ze smluv“, a že

usnesením č. 1347 ze dne 7. listopadu 2000 s účinností od 12. listopadu 2000

schválila Organizační řád Magistrátu hlavního města Prahy, jímž zřídila mimo

jiné odbor obchodních aktivit, který zejména „zajišťuje komerční využívání

nemovitého majetku hlavního města Prahy“.

Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že Výpověď je

absolutně neplatná (z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pro

neurčitost) podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění účinném ke dni doručení Výpovědi (dále jen „obč. zák.“), neboť „nebyla

adresným právním úkonem“ (nebyl v ní uveden její adresát). V této souvislosti

odkázaly na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 194/93.

Nadto dovodily, že Výpověď je absolutně neplatná (tentokrát podle § 39 obč.

zák.) rovněž proto, že ji v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 a 3 zákona č.

131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném ke dni doručení Výpovědi

(dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), učinil ředitel odboru obchodních aktivit

bez předchozího rozhodnutí (schválení) v radě hlavního města Prahy, do jejíž

kompetence patří rozhodování v záležitostech týkajících se nakládání s

nemovitým majetkem hlavního města Prahy. Dodaly, že na uvedeném závěru nemůže

nic změnit skutečnost, že rada hlavního města Prahy delegovala některé z

uvedených kompetencí na ředitele zmíněného odboru; je tomu tak proto, že zákon

č. 131/2000 Sb. jí takové oprávnění (k delegaci pravomocí) nepřiznává. Za této

situace žalobu o zaplacení smluvní pokuty v žalované částce zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního

posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Za zásadně právně

významné označil otázky, a/ „zda Rada hlavního města Prahy může pověřit

rozhodováním o uzavírání nájemních smluv a o jejich vypovídání ve vymezených

případech ředitele Magistrátu hlavního města Prahy“ (dále jen „první právní

otázka“) a b/ „zda výpověď z nájmu, jako jednostranný adresný úkon adresovaný

ze strany pronajímatele nájemci, musí mít jméno, resp. v daném případě firmu

nájemce a jeho adresu uvedenu výlučně na té listině, v níž je projev vůle

pronajímatele k vypovězení nájmu uveden, … či postačí, aby adresát byl písemně

identifikován firmou a adresou sídla písemně na obálce, v níž je výpověď

zasílána cestou České pošty nájemci“ (dále jen „druhá právní otázka“). Ve

vztahu k první právní otázce především namítl, že sice není pochyb o tom, že

rozhodování o výpovědi z nájmů nemovitých věcí v majetku obce je v působnosti

rady hlavního města Prahy, avšak zákon nepředepisuje, jakým způsobem má rada

hlavního města Prahy o těchto věcech rozhodovat. Měl za to, že pokud v daném

případě rada hlavního města Prahy svým usnesením vymezila okruh nájemních

vztahů, jejichž uzavírání a vypovídání svěřila do kompetence ředitele odboru

obchodních aktivit magistrátu hlavního města Prahy, nelze v tomto postupu

shledat jakýkoliv rozpor s právem. Dodal, že při vypovězení předmětného

nájemního vztahu postupoval ředitel zmíněného odboru v souladu s příslušnými

usneseními rady hlavního města Prahy, a proto nebyl důvod k zamítnutí žaloby.

Ve vztahu k druhé právní otázce pak namítl, že z platného právního řádu,

zejména z „obecného režimu občanského zákoníku“, nijak nevyplývá, že by bylo

vyloučeno vymezení adresáta písemného právního úkonu adresou vepsanou na

obálce, v níž se tento právní úkon nacházel. Podle jeho mínění je tomu tak

proto, že „nikde v obecně závazných právních předpisech není uvedeno, že by

jednostranný adresný úkon měl být proveden na jedné listině“. V této

souvislosti vyjádřil přesvědčení, že je-li projev vůle směřující k vypovězení

nájmu vyjádřen „zcela konkrétním a určitým způsobem“ v písemné formě na

příslušné listině a je-li adresát označen opět v písemné formě na obálce, do

níž je listina vložena za účelem doručení adresátovi, je takový projev vůle

nepochybně (platným) jednostranným adresným písemným právním úkonem. Navrhl,

aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu

řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory odvolacího

soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání

bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným

(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem

2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li

napadené rozhodnutí vydáno dne 3. února 2009, Nejvyšší soud České republiky

jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009

Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu

oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky

advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z

podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného

rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné

proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek

soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata

se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým

dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen

důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze

namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním názoru, že Výpověď je

absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, neboť v ní jako

v adresném právním úkonu nebyl označen její adresát. Správnost tohoto právního

názoru dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že

napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní

právní význam pro řešení právní otázky, zda lze ve vztahu k adresnému právnímu

úkonu uvažovat o neurčitosti a tudíž neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák.,

není-li v něm označen jeho adresát; tuto otázku totiž odvolací soud (stejně

jako soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s hmotným právem. Je-li podle

závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se

tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm.

c/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu

přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a

b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu

spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze

odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,

určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 677 odst. 1 obč. zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou

dobu lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí. Přitom

písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (§ 40 odst.

2 obč. zák.).

Při výkladu právního úkonu, jímž výpověď z nájmu věci jako jednostranný adresný

hmotněprávní úkon nepochybně je, se použije výkladové pravidlo (obsažené v

ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je

třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle

vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým

projevem. V ustálené soudní praxi přitom není pochyb o tom, že obsah písemného

právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu,

že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě.

Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo

1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího

soudu). U právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle

účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném

textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001,

uveřejněný pod č. C 1075 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Uvedené teze se v poměrech nájmu věci založeného písemnou smlouvou prosadí tak,

že výpověď z nájmu musí mít rovněž písemnou formu (§ 40 odst. 2 obč. zák.),

přičemž projev vůle vtělený do výpovědi lze vykládat jen s přihlédnutím k

jejímu písemnému textu.

Jednostranné adresné právní úkony ke svému vzniku vyžadují, aby byly učiněny

vůči subjektům, jejichž právních poměrů se mají dotýkat. Pojmovým znakem

jednostranného písemného právního úkonu tedy je, že je v něm především označen

adresát tohoto úkonu – tj. příslušný subjekt, jemuž je úkon určen a jemuž

teprve dojitím takového úkonu mohou vzniknout odpovídající práva či povinnosti.

Není-li v takovém úkonu adresát seznatelným způsobem uveden v tom smyslu, že

právě jemu je tento úkon určen (adresován), nejde logicky o úkon adresný. V

takovém případě adresný právní úkon ani nevzniká a jako neadresný projev vůle

není proto způsobilý vyvolat žádné právní účinky v poměrech subjektu, který v

něm není jako adresát právního úkonu označen. Proto ani skutečnost, že se

takový – bez označení adresáta neadresný právní úkon – dostane do dispozice či

dosahu odpovídajícímu subjektu právního vztahu, resp. že se příslušný subjekt

dozví, že takový úkon byl učiněn, nemůže nic změnit na tom, že takový úkon jako

adresný právní úkon nevznikl (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.

října 1994, sp. zn. 3 Cdo 194/93, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č.

7/1995 na straně 284, tj. rozhodnutí, na nějž odkázaly soudy obou stupňů, a

dále rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. března 2001, sp. zn. 28

Cdo 108/2001, a z 12. února 2004, sp. zn. 28 Cdo 2328/2002). Dovolateli lze

sice přisvědčit v názoru, že jednostranný adresný právní úkon může být

„proveden“ na více listinách. Z obsahu těchto listin však musí být jednoznačně

patrno, že jde o jeden (tentýž) právní úkon.

V posuzovaném případě listina ze dne 14. dubna 2005, do níž byl vtělen projev

vůle pronajímatele (žalobce) směřující k ukončení nájemního poměru výpovědí,

neobsahovala údaj o adresátu tohoto projevu vůle, a to ani zprostředkovaně –

odkazem na jinou písemnost, v níž by byl domnělý adresát tohoto právního úkonu

objektivně seznatelným způsobem identifikován. Přitom podle přesvědčení

dovolacího soudu nelze za takovou listinu pokládat obálku, do níž byl právní

úkon vložen a na níž byla – avšak pouze pro účely doručování prostřednictvím

provozovatele poštovních služeb – označena žalovaná včetně adresy jejího sídla.

Lze se tudíž ztotožnit s právním názorem soudů obou stupňů, že Výpověď nebyla

za této situace „adresným právním úkonem“.

Za správný ovšem nelze pokládat závěr, který soudy obou stupňů z uvedené

skutečnosti vyvodily, tj. závěr, že Výpověď je z důvodu absence označení jejího

adresáta absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Je-li

adresnost výpovědi z nájmu věci jedním z pojmových znaků vyžadovaných (již) pro

vznik takového adresného právního úkonu a v konkrétním právním úkonu vyjádření

uvedeného znaku chybí, nelze vůbec hovořit o tom, že takový projev vůle byl –

vůči domnělému adresátu – jako adresný právní úkon učiněn. Za této situace

tudíž výpověď z nájmu věci jako adresný právní úkon vůbec nevznikl, a je proto

– logicky vzato – vyloučeno posuzovat, zda byl učiněn platně či nikoliv. Byť

oba soudy takto nepostupovaly a v rozporu s uvedenými tezemi dovodily, že

Výpověď je absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. (a

potažmo i pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák.), zamítavé rozhodnutí i

přes nesprávnost těchto právních názorů v konečném důsledku obstojí. Je tomu

tak proto, že absolutní neplatnost právního úkonu (podle § 37 odst. 1 i § 39

obč. zák.) působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže

subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec

nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba); absolutně

neplatný právní úkon proto není způsobilý vyvolat žádné právní účinky a stejně

tak žádné právní účinky nenastávají ani v případě, kdy právní úkon vůbec

nevznikl. Za této situace nemohl mít chybný právní názor odvolacího soudu

(soudu prvního stupně) o absolutní neplatnosti Výpovědi žádný vliv na věcnou

správnost napadeného rozhodnutí (rozhodnutí soudu prvního stupně).

Dovolací soud navíc dodává, že jinak by Výpověď byla v daném případě neplatným

právním úkonem podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, jak správně dovodily

soudy obou stupňů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19.

prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 8 z

roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 3. července 2009, sp. zn.

26 Cdo 3479/2007, z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 3513/2009, a z 26. října

2010, sp. zn. 26 Cdo 1619/2009).

Lze uzavřít, že z vyložených důvodů je napadený rozsudek odvolacího soudu v

konečném důsledku správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a

odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta

před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal

dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů

dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k

dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v

částce 16.570,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3,

§ 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších

předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí

vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve

znění pozdějších předpisů), a z částky 3.374,- Kč představující 20 % DPH (§ 137

odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. listopadu 2010

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu