26 Cdo 3513/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a/ I. P. Š., a b/ M. Š., zastoupených JUDr.
Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 42, proti
žalované J. S., zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Náměstí Míru 15, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 71/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, ve
spojení s usnesením ze dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, takto:
I. Dovolání proti nákladovému výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, ve spojení s usnesením ze dne
24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, se odmítá.
II. Dovolání proti měnícímu výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-267, ve spojení s usnesením ze dne 24.
března 2009, č. j. 17 Co 330/2008-265, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna 2008,
č. j. 9 C 71/2005-228, vyhověl žalobě žalobců a/, b/ a tehdejší žalobkyně
městské části Praha 8, (dále jen „původní žalobkyně c/“) a přivolil k jejich
výpovědi z nájmu žalované k „bytu o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím v
6. nadzemním podlaží domu č. p. 39 v Praze 8, Karlíně, Pernerově ulici 3“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že
tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po dni, v němž rozsudek nabude právní moci, a že posledním dnem
této lhůty nájem končí, uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený
předat žalobcům do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a původní žalobkyně c/ a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením
ze dne 13. ledna 2009, č. j. 17 Co 330/2008-257, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně – v důsledku zpětvzetí žaloby ze strany původní žalobkyně c/ –
zrušil ve vztahu mezi původní žalobkyní c/ a žalovanou a řízení v tomto rozsahu
zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi původní žalobkyní c/ a žalovanou. Následně rozsudkem ze 24. března 2009,
č. j. 17 Co 330/2008-267, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé tak, že žalobu o přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalované k
předmětnému bytu zamítl (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Usnesením ze dne 24. března 2009,
č. j. 17 Co 330/2008-265, pak změnil rozsudek soudu prvního stupně také ve
výroku o nákladech řízení státu.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud z provedených
důkazů především za zjištěno, že dne 12. ledna 2005 žalobci a původní žalobkyně
c/ (tehdejší spoluvlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu)
dali žalované (nájemkyni bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen
„výpověď ze dne 12. ledna 2005“) z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/, g/ a h/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že uplatněné výpovědní důvody
skutkově vymezili tak, že žalovaná má dva nebo více bytů (výpovědní důvod podle
§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), že byt neužívá bez vážných důvodů (výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.) a že se ho snažila přenechat
třetím osobám, což se také dnem 1. července 2004 stalo (výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), že tytéž výpovědní důvody (včetně jejich
skutkového vymezení) uplatnili rovněž ve výpovědi vtělené do textu žaloby (dále
jen „výpověď obsažená v žalobě“), že v době dání výpovědi ze dne 12. ledna 2005
a výpovědi obsažené v žalobě byli podílovými spoluvlastníky předmětného domu
žalobci (každý z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny domu) a hlavní město
Praha (v rozsahu jedné ideální poloviny domu) a že hlavní město Praha pověřilo
správou předmětného domu původní žalobkyni c/, která žalované vypověděla (spolu
s žalobci) nájem bytu bez předchozího souhlasu rady městské části Praha 8.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že je-li – jako v
posuzovaném případě – dům v podílovém spoluvlastnictví, lze výpověď z nájmu
bytu dát pouze na základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. prosince 2007,
sp. zn. 26 Cdo 350/2007, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12.
dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, pak zdůraznil, že rozhodnutí o dání
výpovědi z nájmu bytu u spoluvlastníka domu hlavního města Prahy, byla-li –
jako v tomto případě – správa domu svěřena městské části, je zákonem (zákonem
č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění účinném ke dni dání
výpovědi z nájmu bytu) vyhrazeno radě městské části a teprve na základě jejího
rozhodnutí je starosta městské části oprávněn tuto vůli projevit navenek. V
této souvislosti pak dovodil, že úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva
nebo rady města, může starosta učinit jen po jejich předchozím schválení; jinak
jsou od počátku neplatné (§ 39 obč. zák.). Protože v projednávané věci žalobci
přes výzvu soudu takové předchozí schválení rady městské části Praha 8
nedoložili, uzavřel, že výpověď z nájmu bytu učiněná za původní žalobkyni c/ je
ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. K tomu
dodal, že uvedený nedostatek nelze ani dodatečně zhojit. V závislosti na tom
pak dovodil, že jsou-li výpověď ze dne 12. ledna 2005 a výpověď obsažená v
žalobě, dané za původní žalobkyni c/, neplatné podle § 39 obč. zák., pak
platnou výpověď z nájmu bytu dali žalované pouze spoluvlastníci, jejichž
spoluvlastnické podíly na předmětném domě činily v době dání výpovědi v součtu
pouze jednu ideální polovinu. Poté uzavřel, že výpověď z nájmu bytu nebyla
žalované dána na základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků, a
proto ji nelze pokládat za řádnou. Za této situace vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání uvedli, že v daném případě dal
žalované za městskou část Praha 8 výpověď z nájmu bytu vedoucí majetkového
odboru, a to na základě zmocnění, jehož se mu dostalo v „Organizačním řádu /
řádu městské části Praha 8, schváleného jako příloha usn. č. 398/58. RMČ/2001
rady městské části Praha 8 ze dne 20. června 2001 – příloha 1 bod 16“. Dodali,
že výpověď z nájmu bytu byla ještě obsažena v žalobě a že k podání žaloby
zmocnil právní zástupkyni starosta městské části Praha 8, jenž opět měl k
takovému pověření „danou kompetenci“. Z uvedeného dovozovali, že závěry
odvolacího soudu ohledně neplatnosti výpovědi z nájmu bytu „nemají oporu v
provedených listinných důkazech a jsou nesprávné“. Ve vztahu k těmto závěrům
dále uvedli, že jsou aplikovatelné jen v případě jediného vlastníka – obce.
Měli dále za to, že odvolací soud nesprávně použil ustanovení § 139 odst. 2
obč. zák. V této souvislosti uvedli, že „v dané věci nejsou spoluvlastníci věci
= pronajímatelé ve vzájemném sporu, proto pro třetí osoby platí, že úkon
kteréhokoliv ze spoluvlastníků zavazuje oba dva ostatní společně a nerozdílně“,
že v době dání výpovědi byli „polovičními spoluvlastníky“ domu a že „obec
jednoznačně vyjádřila svůj souhlas s podáním výpovědi, a to bez ohledu na to,
zda i její výpověď je platným a účinným právním úkonem“. Namítli, že pokud
poloviční vlastník věci vyjádřil souhlas s úkonem druhého vlastníka a tento
souhlas nikdy neodvolal, platí, že takový úkon druhého polovičního vlastníka je
„platný, účinný, a proto i závazný vůči třetím osobám“. V dovolání rovněž
odkázali na usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 8. července 2009, z
něhož usuzovali na dodatečné zhojení nedostatků výpovědi z nájmu bytu. Navrhli,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 24. března 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl sdělení
dovolatelů (obsažené v dovolání), že jejich dovolání směřuje i proti
nákladovému výroku II. napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – především názor, že ve vztahu k
citovanému nákladovému výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově
konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých
konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným
uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003,
uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).
Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní
úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001
přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k uvedenému Nejvyšší soud dovolání
proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v tomto případě nelze v dovolacím
řízení přihlédnout k dovolacím námitkám (podřaditelným pod dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř.), že za městskou část Praha 8 dal žalované výpověď z
nájmu bytu vedoucí majetkového odboru na základě zmocnění, jehož se mu dostalo
v „Organizačním řádu / řádu městské části Praha 8, schváleného jako příloha
usn. č. 398/58. RMČ/2001 rady městské části Praha 8 ze dne 20. června 2001 –
příloha 1 bod 16“. Nelze však vycházet ani z listinnému důkazu (označeného až v
dovolání) – usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 8. července 2009, z
něhož dovolatelé usuzovali na dodatečné zhojení nedostatku výpovědi z nájmu
bytu v podobě absence předchozího souhlasu rady městské části Praha 8 s dáním
výpovědi žalované. Jde totiž o skutkové „novoty“, které nelze podle § 241a
odst. 4 o. s. ř. uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí
zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád,
Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Nad rámec
řečeného lze – ke zmíněnému listinnému důkazu – uvést, že dodatečný souhlas
obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s dáním výpovědi z nájmu
bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 39
obč. zák., jež působí ex tunc; absolutně neplatný právní úkon nemůže být
konvalidován. V podrobnostech lze odkázat na rozsudek ze dne 3. července 2009,
sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, v němž Nejvyšší soud České republiky odmítl právní
názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna
2001, sp. zn. 11 Co 320/2000 (na nějž odvolací soud odkázal v odůvodnění
napadeného rozhodnutí), že je-li výpověď z nájmu, kterou dal v zastoupení města
(mandanta) správce bytového fondu (mandatář) bez předchozího rozhodnutí
pronajímatele, dodatečným usnesením městské rady schválena, dochází tím k
ratihabici právního úkonu s účinky ex tunc.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 136 odst. 1 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více
vlastníků. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí
rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při
rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh
kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Ustálená soudní praxe dovodila (srov. rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, uveřejněné pod
č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2007 časopisu Soudní judikatura), že hospodařením se
společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. je též rozhodování o zániku
nájemního vztahu, tj. o dání výpovědi nájemci věci (v daném případě bytu).
Výpověď z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví tedy lze dát pouze na
základě většinového souhlasu podílových spoluvlastníků (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo
1153/2006, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávaného případu pak nelze
přehlédnout ani právní názor, že dal-li starosta městské části hlavního města
Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské
části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.
prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněný pod č. 85 v sešitě č. 8 z
roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění tohoto
rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že oprávnění rozhodnout o dání výpovědi z nájmu
bytu je vyhrazeno radě městské části (pokud si jej nevyhradilo zastupitelstvo
městské části, což však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno) a teprve poté
je starosta městské části oprávněn tento úkon projevit navenek. V tomto směru
Nejvyšší soud poukázal i na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12.
dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000 (na nějž v napadeném rozsudku odkázal
rovněž odvolací soud), z něhož vyplývá, že starosta obce podle dřívější i
současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může
tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Uvedené závěry platí jak v intencích
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), na který v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nesprávně odkázal odvolací soud, tak v mezích zákona č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z
nájmu bytu, z něhož je naopak zapotřebí v souzené věci vycházet (srov. opět
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007).
Zmíněné teze se v poměrech daného případu prosadí tak, že pro rozhodnutí o dání
výpovědi z nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví se musí vyslovit
nadpoloviční většina spoluvlastníků věci určená podle výše podílů (tj. nad 50
%), přičemž souhlas s dáním výpovědi z nájmu bytu za městskou část hlavního
města Prahy může udělit pouze rada městské části.
V posuzovaném případě není žádných pochyb o souhlasu obou žalobců s dáním
výpovědi žalované z nájmu předmětného bytu. Protože však jejich spoluvlastnický
podíl k domu činil v době dání výpovědi ze dne 12. ledna 2005 a také výpovědi
obsažené v žalobě v součtu pouze jednu ideální polovinu (tj. nešlo o souhlas
většinový ve smyslu shora uvedeného), byl z hlediska platnosti výpovědi z nájmu
bytu nezbytný také předchozí souhlas hlavního města Prahy coby polovičního
spoluvlastníka předmětného domu. V souzené věci byla v tomto ohledu oprávněna
vytvářet vůli hlavního města Prahy rada městské části Praha 8 jako orgán
městské části, jíž byla svěřena správa předmětného domu. Souhlas rady městské
části Praha 8 s dáním výpovědi z nájmu bytu v daném případě doložen nebyl, a to
ani na výzvu odvolacího soudu. Jeho absenci přitom nemůže nahradit úkon
starosty městské části Praha 8 nebo jiné osoby zmocněné navenek projevovat její
vůli, pokud předtím nebyla vytvořena k tomu oprávněným orgánem (radou) městské
části. Za této situace je výpověď z nájmu bytu absolutně neplatná podle § 39
obč. zák., neboť v rozporu se zákonem (s principem majority vyjádřeným v § 139
odst. 2 obč. zák.) byla učiněna bez předchozího souhlasu většinových
spoluvlastníků domu.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od shora uvedené judikatury v konečném
důsledku neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jehož
správnost se dovolatelům prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o. s. ř. nepodařilo zpochybnit) změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; žalobci a původní
žalobkyně c/ – vzhledem k uvedeným právním názorům – totiž v důsledku
nedostatku předchozího kvalifikovaně vytvořeného souhlasu v radě městské části
Praha 8 nemohli dát žalované platnou výpověď z nájmu předmětného bytu.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich
obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost výroku I. napadeného
rozsudku, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.) – dovolání v tomto rozsahu jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, § 142 odst. 1 o. s.
ř., a o skutečnost, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi
řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu