26 Cdo 1481/2005

26 Cdo 1481/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr.

Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Mgr. V. H.,

zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. Č., a 2) A.

Č., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 180/95, o dovolání žalovaných

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004, č.j. 13 Co

383/2004-253, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem

ze dne 17. 3. 1997, č.j. 13 C 180/95-32, zamítl žalobu žalobců J. H. a Ing. Z.

Z. na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných 1) a 2) k bytu č. 13, I.

kategorie, sestávajícímu z 1 pokoje, předsíně, koupelny a WC, ve 3. poschodí

domu čp. 1386 v P., N. M., O. 6 (dále též „předmětný byt“ nebo „byt“ a

„předmětný dům“ nebo „dům“), jakož i žalobu na vyklizení bytu směřující vůči

původně též žalované 3) MUDr. J. Č.; dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k

závěru, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, ani žaloba na vyklizení

bytu nejsou důvodné, neboť žalovaným 1) a 2) (dále též jen „žalovaní“) zaniklo

jejich právo užívání předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti v

roce 1990 a přešlo podle § 179 a § 181 občanského zákoníku v tehdy platném

znění na jejich dceru – 3) žalovanou, která tak obývá předmětný byt právem.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“)

usnesením ze dne 3. 2. 1998, č.j. 21 Co 522/97-53, rozsudek soudu prvního

stupně zrušil pro neúplnost skutkových zjištění a věc mu vrátil k dalšímu

řízení s tím, aby doplnil dokazování ohledně existence společné domácnosti

žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě a úmyslu všech zúčastněných osob

společně v bytě bydlet po časově neomezenou dobu.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 1999, č.j. 13 C 180/95-87,

vyhověl žalobě žalobkyně J. H. a žalobkyně MUDr. J. L. (právní nástupkyně

zemřelého Ing. Z. Z.) a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných 1) a 2) k

předmětnému bytu, uložil jim byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty

a rozhodl o nákladech řízení; současně usnesením z téhož dne č.j. 13 C

180/95-92, zastavil řízení vůči 3) žalované, vůči níž byla žaloba vzata zpět.

Po doplnění dokazování dovodil, že společné bydlení žalovaných a jejich dcery v

předmětném bytě bylo pouze přechodné a nebyl zde dán jejich úmysl vést s ní v

bytě trvale společnou domácnost; proto nemohlo ani dojít k jejímu opuštění.

Žalovaným tudíž stále svědčí právo nájmu k předmětnému bytu a protože jsou

rovněž nájemci bytu v P. 2, n. M. 3, mají dva byty a uplatněný výpovědní důvod

je dán.

K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 13. 10. 1999, č.j. 13 Co

375/99-101, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu

opětovně vrátil k dalšímu řízení.

Ve věci dále jednal soud prvního stupně, který usnesením ze dne 1. 7. 2002,

č.j. 13 C 180/95-150, rozhodl, že v řízení bude jako s procesními nástupci

žalobkyně J. H., zemřelé dne 6. 2. 2001, pokračováno s jejími dědici JUDr. V.

H., J. H. – M. a Mgr. V. H., usnesením ze dne 24. 7. 2002, č.j. 13 C

180/95-111, zastavil řízení o žalobě žalobkyně MUDr. J. L., usnesením ze dne

20. 3. 2003, č.j. 13 C 180/95-174, zastavil řízení o žalobě JUDr. V. H. a J. H.

– M., a usnesením ze dne 9. 1. 2004, č.j. 13 C 180/95-190, připustil, aby do

řízení vstoupili jako další žalobci JUDr. V. H. a J. H. – M. Usnesením

odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2004, č.j. 13 Co 73/2004-206, bylo posléze

uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na vstup označených

žalobců do řízení se zamítá.

Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č.j. 13 C

180/95-221, vyhověl žalobě Mgr. V. H. a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných

k předmětnému bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil jim byt

vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č.j. 13 Co 383/2004-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o

nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal

z provedených důkazů za zjištěno, že nyní – po postupném úmrtí původních

žalobců, spoluvlastníků předmětného domu, kteří dali žalovaným výpověď z nájmu

bytu, jež jim byla doručena dne 8. 2. 1996 – je předmětný dům v podílovém

spoluvlastnictví jejich právních nástupců, a to žalobce Mgr. V. H. (z 1/6), a

dále JUDr. V. H. (z 1/6), J. H. – M. (z 1/6) a MUDr. J. L. (z 1/2), a že

posléze uvedená spoluvlastnice sdělila soudu (přípisem ze dne 29. 4. 2004), že

souhlasí s tím, aby žalobce pokračoval v daném sporu. Dále rovněž zjistil, že

od roku 1978 bydleli žalovaní i se svými dvěma dětmi v podnikovém bytě v

Sokolově, k němuž svědčilo právo osobního užívání žalovanému, a to až do 30. 6. 1990, že rozhodnutím tehdejšího OBH ONV v P. 1 ze dne 7. 10. 1987 byl předmětný

byt přidělen žalovanému, který se do něho nastěhoval v říjnu téhož roku, že od

podzimu roku 1988 začala spolu s ním byt užívat žalovaná, syn žalovaných, a od

září 1989 rovněž jejich dcera MUDr. J. Č., byť měla zajištěno ubytování na

vysokoškolských kolejích, že společné bydlení žalovaných a jejich dvou dětí v

předmětném bytě trvalo až do června roku 1990, že až do této doby současně

užívali byt v S., v němž měli uskladněnou většinu nábytku a další věci

připravené ke stěhování, neboť do předmětného bytu (garsoniéry) nemohli

přestěhovat zařízení třípokojového bytu v Sokolově, že rozhodnutím tehdejšího

OBH ONV v P. 2 ze dne 28. 5. 1990 byl přidělen (podle § 24 zákona č. 41/1964

Sb.) žalovanému byt v P. 2, V., n. M. č. 3, o velikosti 3+1 s příslušenstvím a

celkové výměře 113 m2, že žalovaní se do tohoto bytu nastěhovali se svým synem

v červnu roku 1990 a v předmětném bytě zůstala bydlet jejich dcera, která se

zde přihlásila k trvalému pobytu dne 15. 6. 1990, když předtím byla (stejně

jako žalovaná) hlášena k trvalému pobytu na adrese bytu v S., a že dne 17. 4. 1990 se žalovaný spolu se svojí dcerou dostavil na tehdejší OBH ONV v P. 1 za

účelem převodu předmětného bytu na ni, byl však odkázán na jednání s osobami,

jimž bude dům vydán v restituci. Rovněž tak vzal za zjištěno, že dne 20. 2. 2002 došlo mezi právní zástupkyní žalobkyň J. H. (předchozí spoluvlastnice

předmětného domu) a MUDr. J. L. a právním zástupcem žalovaných k dohodě o

narovnání, podle níž měly žalobkyně vzít žalobu v dané věci zpět a uzavřít s

dcerou žalovaných smlouvu o nájmu předmětného bytu, a že téhož dne s ní

takovouto smlouvu uzavřel správce domu – B., spol. s r.o. Odvolací soud v

odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že platnost výpovědi z nájmu bytu v domě

v podílovém spoluvlastnictví je nutno posoudit z hlediska ustanovení § 139

odst. 2 obč.zák. Jestliže v dané věci dali žalovaným výpověď z nájmu bytu oba

(původní) podíloví spoluvlastníci, je výpověď (doručená žalovaným do vlastních

rukou jako součást žaloby dne 8. 2. 1996) platným právním úkonem.

Přisvědčil

závěru soudu prvního stupně o naplnění hmotněprávních předpokladů uvedených v §

139 odst. 2 obč. zák., opřenému o zjištění, že v dané věci nynější

spoluvlastnice (z 1/2) MUDr. J. L. dala žalobci (spoluvlastníku z 1/6) souhlas

s vedením tohoto sporu, neboť o hospodaření se společnou věcí (domem), kam

patří i řízení v dané věci, rozhodli její spoluvlastníci většinou (co do 4/6). V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo

2357/99 a konstatoval, že závěr soudu prvního stupně není v rozporu s

konstantní judikaturou. Okolnost, že jmenovaná vzala svůj návrh v průběhu

řízení zpět, neznamená, že tím pozbyla právo dát později souhlas dalšímu

spoluvlastníku s vedením téhož sporu. Odvolací soud dále dovodil, že mezi

účastníky nedošlo k narovnání, neboť dohoda o narovnání ze dne 20. 2. 2001 byla

uzavřena právní zástupkyní spoluvlastnice J. H. až po smrti jmenované (zemřelé

6. 2. 2001), a je proto podle § 38 odst. 1 a § 39 obč.zák. neplatná; smrtí

zmocněnkyně ostatně zanikla i plná moc, kterou své právní zástupkyni udělila. Za neplatnou z téhož důvodu označil i smlouvu o nájmu bytu uzavřenou s dcerou

žalovaných, když navíc jejím předmětem byl byt, který nebyl právně volný. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalovaným vzniklo k

předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely, které nezaniklo trvalým

opuštěním společné domácnosti v červnu 1990, neboť nedošlo k přechodu užívacího

práva na jejich dceru podle § 179 a § 181 občanského zákoníku v tehdy platném

znění. Ve smyslu citovaných ustanovení byla předpokladem přechodu práva

osobního užívání existence společné domácnosti uživatele bytu a osoby, na níž

mělo užívací právo přejít, tj. existence společného soužití trvalé povahy,

vyznačujícího se souhlasným úmyslem uživatele a spolužijící osoby vytvořit v

bytě trvalé, předem časově neomezené životní společenství; soužití lze

považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí

o úmyslu vést takovéto společenství (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26

Cdo 1740/2000). Žádné takové okolnosti však v řízení před soudem prvního

stupně zjištěny nebyly. Bydlení žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě

bylo jen přechodným stavem, který měl trvat a skutečně také trval jen do

získání většího bytu. Žalovaní nepochybně počítali s tím, že jim bude v P. přidělen větší byt, neboť si stále (až do přidělení bytu v P. 2, n. M. 3)

ponechávali byt v S., v němž měli uskladněnu většinu svých věcí, a kde měla

žalovaná trvalé bydliště, a žalovaný již počátkem dubna 1990 inicioval jednání

na bytovém odboru ohledně převodu předmětného bytu na svoji dceru. Právo

společného užívání bytu svědčící žalovaným se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo

podle § 871 odst. 1 obč. zák. na jejich právo společného nájmu bytu manžely;

proto byla správně výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dána oběma žalovanými, byť právo nájmu k druhému bytu v P. 2, n. M., přidělenému žalovanému jako byt podnikový, svědčí toliko jemu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost

neodůvodnili odkazem na příslušné zákonné ustanovení, a uplatnili v něm

dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Naplnění prvního z

uplatněných dovolacích důvodů (existenci vady řízení, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřují dovolatelé v tom, že se

odvolací soud „nezabýval existencí nájemní smlouvy, na základě které vzniklo

MUDr. J. Č. právo nájmu k předmětnému bytu v tom ohledu, že výlučně protistrana

mohla zavinit neplatnost právního úkonu“. Dovolatelé mají zato, že této

neplatnosti je nutno se kvalifikovaně dovolat, že soud o ní musí meritorně

rozhodovat jako o předběžné otázce a že neobstojí pouhá námitka žalobce, že je

úkon neplatný. Považují za platnou jak dohodu o narovnání, tak i nájemní

smlouvu, kterou uzavřela s jejich dcerou také MUDr. J. L., která v důsledku

toho vzala žalobu zpět a její procesní účastenství v daném řízení skončilo.

Nebyla tudíž oprávněna udělovat souhlas s vedením sporu jiné osobě a řízení je

tak postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť

se opírá o úkony osoby, která není účastníkem řízení. Dovolatelé dále uvádějí,

že v řízení odkazovali na uvedenou dohodu a smlouvu o nájmu bytu, avšak o

jejich neplatnosti nebylo před soudem jednáno. Rovněž tak uvádějí, že

„relativní neplatnost právního úkonu dle ustanovení § 40a o.z. měla být v

zahájeném soudním řízení řešena jako předběžná otázka“, a dovozují, že je-li

dohoda o narovnání a nájemní smlouva platná, nemohou vystupovat na straně

žalovaných a opustit byt, který ve skutečnosti neužívají, a který užívá na

základě nájemní smlouvy jejich dcera. Odkazují na „rozhodnutí NS ČR ze dne 22.

srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98“, z něhož vyplývá, „že by se relativní

neplatnosti právního úkonu bylo zapotřebí dovolávat v samostatném řízení“; v

zahájeném řízení ale měla být otázka relativní neplatnosti řešena jako otázka

předběžná. Rovněž tak mělo být zkoumáno, zda v případě plné moci udělené J. H.

její právní zástupkyni nešlo o plnou moc, která smrtí zmocněnce nezanikla.

Nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spatřují

dovolatelé ve výkladu pojmu „společná domácnost“. Namítají, že z ustanovení §

115 obč. zák. nevyplývá, že by fyzické osoby žijící ve společné domácnosti,

musely spolu bydlet a nezbytně užívat jeden byt; mohou užívat i více bytů,

stejně jako jediný. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že bydlení

žalovaných a jejich dcery v předmětném bytě bylo pouze přechodným stavem (pokud

si ponechali byt v Sokolově) a že nešlo o vedení společné domácnosti. Podle

názoru dovolatelů se jednalo o společnou domácnost bez ohledu na to, kde byli

jednotliví členové přihlášeni k trvalému pobytu, což má ostatně pouze evidenční

charakter. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1

o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241

odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného

opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle

tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního

stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí

zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl

určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru

na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci

aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k

doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro

neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě

jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní

stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního

stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne 3. 2. 1998, č.j. 21 Cdo

522/97-53, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně – jímž bylo

rozhodnuto jinak (žaloba na přivolení k výpovědi byla zamítnuta), než v jeho v

pořadí třetím rozsudku (kdy bylo žalobě vyhověno), potvrzeném napadeným

rozhodnutím odvolacího soudu – pro neúplnost skutkových zjištění a za účelem

doplnění dokazování, není v dané věci dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. přípustné.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí

odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení

spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že

také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních;

způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,

kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3

o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou

určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,

relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž

řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelé neoznačují právní otázku, s níž by spojovali

zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. odvolacímu soudu

vytýkají nesprávný výklad pojmu „společná domácnost“.

V projednávané věci mělo dojít k přechodu práva osobního užívání bytu v roce

1990. Zákonné podmínky pro přechod tohoto práva na děti uživatele bytu tehdy

upravovalo především ustanovení § 179 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve

znění účinném do 31. 12. 1991, podle kterého jestliže uživatel zemřel a nešlo-

li o byt ve společném užívání manželů, stali se uživateli mimo jiné jeho děti,

které s ním žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměly vlastní byt.

Uvedené ustanovení se uplatnilo i v případě, opustil-li uživatel bytu trvale

společnou domácnost (§ 181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12.

1991). Výklad podávaný právní praxí (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha,

Panorama 1987, I. svazek, str. 639) přitom vycházel z toho, že uvedená

ustanovení se uplatnila i v případech smrti (trvalého opuštění společné

domácnosti) oběma manžely, subjekty práva společného užívání bytu. Soudní

praxe (srov. Zprávu občanskoprávního kolegia NS ČSR ze dne 10. 6. 1982,

uveřejněnou pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982,

dále jen „R 34/1982“) byla při výkladu označených ustanovení ustálena v

názoru, že podmínkou pro přechod práva osobního užívání bytu bylo soužití

nájemce a osoby, na níž má toto právo přejít, ve společné domácnosti, které

mělo trvalý charakter. Soužití bylo považováno za trvalé, jestliže tu byly

objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčily o úmyslu vést takové

společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu. Od uvedeného právního

názoru se neodchýlila ani stávající soudní praxe při výkladu ustanovení § 706

odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále „obč.

zák.“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2000, sp. zn. 26

Cdo 1867/2000, a ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2001, uveřejněná pod C

42 a C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1 a svazek 5).

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud (na skutkovém základě, který

nelze zpochybnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237

odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), že soužití žalovaných a jejich dcery v předmětném

bytě nemělo charakter společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1

občanského zákoníku, neboť nešlo o soužití vyznačující se úmyslem všech

zúčastněných osob vést trvalé (nikoliv pouze přechodné) životní společenství,

odpovídá jeho závěr konstantní judikatuře.

K námitce dovolatelů, že fyzické osoby žijící ve společné domácnosti nemusejí

spolu bydlet a nezbytně užívat jeden byt, lze poukázat na to, že soudní praxe

(srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 1980, dále R 34/1982) byla rovněž ustálena v názoru, že

spolužití jiné osoby s uživatelem bytu (§ 179 odst. 1 občanského zákoníku ve

znění účinném do 31. 12. 1991) se muselo uskutečňovat v tomtéž bytě. V soudní

praxi nebyl zaznamenán odklon od uvedeného právního názoru ani při výkladu

ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze

dne 20. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1297/2002, a ze dne 18. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo

299/2003).

Pokud dovolatelé dále výslovně uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. a) o.s.ř., je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i

k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3

o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání

přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze však dovolací námitku týkající se posouzení

neplatnosti dohody o narovnání z 20. 2. 2002 a smlouvy o nájmu bytu z téhož

dne zčásti podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Odvolací soud shledal oba právní úkony neplatnými podle § 38 odst. 1 obč. zák.

a § 39 obč. zák., tj. podle ustanovení upravujících absolutní neplatnost

právního úkonu, nikoliv neplatnost relativní, která nastává jen v případech

taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 40a obč. zák. Dovolatelé sice v dovolání

zmiňují neplatnost relativní, neuvádějí však, o jaký z uvedených případů by se

mělo jednat, takže není zřejmé, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení

věci odvolacím soudem.

V právní teorii i praxi je jednoznačně zastáván názor, že absolutní neplatnost

právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže

subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec

nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Soud

přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední

povinnosti. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na

tom právní zájem; může se jí dovolat i ten, kdo ji sám způsobil (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, uveřejněné pod

C 929 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13). Případné zavinění

absolutní neplatnosti právního úkonu má význam z hlediska odpovědnosti za

vzniklou škodu (§ 42 obč. zák.). Posuzuje-li soud neplatnost právního úkonu

jako otázku předběžnou (jako tomu bylo v dané věci – viz odůvodnění napadeného

rozsudku) nevyslovuje svůj právní závěr o řešení této otázky ve výroku

rozsudku, tj. nerozhoduje o ní meritorně, jak se (mylně) domnívají dovolatelé

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1/2002, pod poř. č. 6).

Se zřetelem k uvedenému nelze tedy učinit závěr, že by právní posouzení otázky

neplatnosti označených právních úkonů odporovalo ustálené judikatuře, resp. že

by bylo v rozporu s hmotným právem; dovolání proto nelze v tomto směru shledat

přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním závěru, že žalobce jako podílový

spoluvlastník z 1/6 je oprávněn (sám) vést řízení v dané věci, má-li k tomu

souhlas další podílové spoluvlastnice (z 1/2) MUDr. J. L., neboť jsou tak

naplněny hmotněprávní předpoklady uvedené v § 139 odst. 2 obč. zák., tj.

rozhodnutí většiny spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí.

Prostřednictvím námitky (podřazené dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm.

a/ o.s.ř., obsahově však naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.

b/ o.s.ř.) dovolatelé uvedený závěr zpochybňují námitkou, že jmenovaná nebyla

oprávněna takovýto souhlas udělit, pozbyla-li v průběhu řízení postavení

účastníka řízení.

Vzhledem k tomu, že otázku výkladu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. ve vztahu

k řízení o přivolení k výpovědi nelze považovat za otázku vyřešenou ustálenou

judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud pro řešení této otázky

dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

K označené otázce se vyjádřil Nejvyšší soud výslovně toliko ve svém usnesení ze

dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněném pod C 917 v Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13 (na které poukázal v odůvodnění svého

rozsudku odvolací soud), z jehož odůvodnění vyplývá, že dání výpovědi z nájmu

bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví je nutno posuzovat podle § 139 odst. 2

obč. zák. věty první obč. zák., tj. že jde o hospodaření se společnou věcí, o

němž rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.

Nejvyšší soud neshledává důvodu pro to, aby se od uvedeného právního názoru v

projednávané věci odchýlil.

Uvedený právní názor koresponduje se závěry přijatými v ustálené judikatuře

dovolacího soudu, která dovodila, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §

139 odst. 2 obč. zák. je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě

(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22

Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,

svazek 17). Hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 věty první

obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky (srov. rozsudky

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, a

ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, uveřejněné pod č. 22 a č. 31 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 a ročník 2000), jakož i

uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnictví (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004,

uveřejněný pod C 3248 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 32), stejně

tak jako udělení souhlasu spoluvlastníků (pronajímatelů) k uzavření dohody o

výměně bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo

801/2006). Spravuje-li se tedy rozhodování o užívání společné věci, jakož i o

vzniku (změně subjektů) nájemního vztahu ustanovením § 139 odst. 2 věty první

obč. zák., je třeba pod uvedené ustanovení podřadit i rozhodování o zániku

nájemního vztahu, tj. o dání výpovědi nájemci; musí se tedy pro ni vyslovit

nadpoloviční většina určená podle výše podílů (tj. nad 50 %).

Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že byla-li výpověď z nájmu bytu dána

právními předchůdci žalobců v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 obč. zák.

(uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn) a je-li vedení sporu o přivolení k

výpovědi podloženo rozhodnutím většiny spoluvlastníků předmětného domu (žalobce

a MUDr. J. L.), nelze než přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že

žalobce byl oprávněn pokračovat v řízení v dané věci; okolnost, že jmenovaná

přestala být účastnicí řízení, neznamená, že by ztratila své hmotněprávní

postavení vyplývající z citovaného ustanovení.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu

správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2 věty před

středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobci

nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči

procesně neúspěšným žalovaným.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu