Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 17/2025-1597 ze dne 21. února 2025 a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 7 Nc 123/2021-1382 ze dne 10. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Jana B. a nezletilého Tomáše B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a základní práva nezletilého vedlejšího účastníka zaručená čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva nezletilého vedlejšího účastníka zaručená čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka navrhuje, aby se Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu usnesl, že věc je naléhavá.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že výrokem I napadeného usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl nařízen výkon rozsudku okresního soudu č. j. 7 Nc 123/2021-616 ze dne 17. 7. 2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 100 Co 261/2023-1194 ze dne 5. 6. 2024 a stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, výrokem II byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") náhradu nákladů řízení, výrokem III byl zamítnut návrh stěžovatelky ze dne 12. 12. 2024 na vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý vedlejší účastník svěřen do její výlučné péče a výrokem IV byl zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření, podle něhož by byl otec oprávněn stýkat se s nezletilým prostřednictvím asistovaných styků. Okresní soud nevyhověl návrhům stěžovatelky, která potřebu zatímní úpravy poměrů dokládala zprávami psychologů, lékařů, rodinných známých a audio a videonahrávkami, ze kterých mělo vyplývat, že otec nezletilého pohlavně zneužívá. Okresní soud vnímal jednání stěžovatelky jako ryze účelové, a to v kontextu jejího předchozího trestního oznámení podaného na otce a její setrvalé snahy o vyloučení otce z péče o nezletilého. Jako účelové označil okresní soud i trestní oznámení podané matkou stěžovatelky a ke zprávám psychologů uvedl, že se vyjadřovali pouze na základě skutečností uváděných stěžovatelkou, bez možnosti dát prostor k vyjádření otci a bez znalosti historie celého opatrovnického sporu. Ohledně nového trestního oznámení podaného stěžovatelkou dne 10. 12. 2024 okresní soud uvedl, že je obdobného obsahu jako předchozí trestní oznámení, které bylo pravomocně odloženo dne 18. 11. 2024.
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud sdílel závěr okresního soudu, že stěžovatelka žádným věrohodným důkazem neosvědčila svá tvrzení o pohlavním zneužívání nezletilého otcem či o hrozbě jakékoliv újmy, pokud zůstane nezletilý v jeho péči.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zcela pominuly všechny její důkazní návrhy (video a audionahrávky, zprávy z psychiatrických vyšetření, trestní oznámení), kterými prokazovala, že otec nezletilého sexuálně zneužívá a týrá, a nijak se s předloženými důkazy nevypořádaly. Stěžovatelka nepopírá, že otci bránila ve styku s nezletilým, toto své jednání však odůvodňuje snahou ochránit nezletilého před otcem.
5. Stěžovatelka tvrdí, že obě napadená rozhodnutí neobsahují náležitosti rozhodnutí stanovené v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Obecné soudy podle ní neuvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou řídily a proč k nim nepřihlédly. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy měly hodnotit jí předložené důkazy tak, aby dospěly ke spolehlivému zjištění, do jaké míry je nezletilý výkonem rodičovských práv otce ohrožen na svém zdravém psychickém a fyzickém vývoji. Stěžovatelka poukazuje na znalecký posudek, podle kterého byla u otce mimo úroveň populační normy zvýšena škála psychopatie, maskulinita - feminita, paranoia. Obecné soudy měly také podle stěžovatelky přihlédnout ke skutečnosti, že nezletilý měl dvakrát po sobě zánět penisu, a to vždy po návratu od otce. Předložené důkazy podle stěžovatelky do značné míry nasvědčují tomu, že je nezletilý otcem zneužíván a týrán.
6. Stěžovatelka napadá závěr krajského soudu, že v řízení o předběžném opatření nelze brát v úvahu tvrzení a důkazy, kterými nedisponoval okresní soud v době vyhlášení svého rozhodnutí. Tvrdí, že krajský soud porušil vyšetřovací zásadu, neboť zcela pominul důkazy, kterými stěžovatelka doplnila své odvolání (zprávy z průběhu asistovaných styků, zprávu příslušného orgánu Policie České republiky o aktuálním stavu prověřované trestné činnosti, stížnost na společnost Area Fausta, audionahrávku z průběhu asistovaného styku).
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v rozporu se zásadou rovnosti účastníků věří neprokázaným tvrzením otce jen proto, že otec respektuje soudní rozhodnutí vydaná v jeho prospěch, a dehonestují stěžovatelku, která se snaží všemi prostředky jednání otce prokázat a nezletilého chránit. Stěžovatelka odkazuje na znalecký posudek, podle něhož by ji soudy měly považovat za věrohodnou.
8. Stěžovatelka v zájmu zamezení dalších nenapravitelných a neodčinitelných škod na psychice a zdraví nezletilého navrhuje vyřízení ústavní stížnosti jako naléhavé podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Upozorňuje na zprávy o asistovaných stycích, z nichž vyplývá, že nezletilý ráno nesnídá a stěžuje si, že ho otec bouchá do hlavičky a říká mu, že maminka umře. Přikládá zprávu ze Střediska pro psychoterapii a rodinnou terapii, která má prokazovat, že nezletilý má závažný emoční problém a svého otce se bojí. Stěžovatelka dále navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. S odkazem na svá předchozí rozhodnutí uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1393/17 ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953), že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecného soudu stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Podstatou přezkumu Ústavního soudu tak může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření. Ústavní soud je povolán ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). V rámci ústavněprávního přezkumu Ústavní soud posuzuje, zda ve věcech předběžných opatření týkajících se nezletilých dětí bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí.
12. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že měl krajský soud v odvolací řízení přihlédnout k předloženým zprávám o asistovaném styku a důkazům vyhotoveným po datu rozhodnutí okresního soudu. Podle § 75c odst. 4 o. s. ř. je pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně, v posuzovaném případě okresního soudu. Odvolací soud proto nemůže v odvolacím řízení proti meritornímu rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření přihlížet k jiným skutečnostem a důkazům, než k těm, k nimž přihlížel soud prvního stupně. Nové skutečnosti a důkazy nemohou rozhodování odvolacího soudu ovlivnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 101/09 ze dne 3. 12. 2009). Uvedenou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 202/2016 ze dne 8. 3. 2017, v němž zdůraznil, že řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření nemá sloužit k tomu, aby byly zjišťovány další (i nově vzniklé) skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření, ale plní význam čistě přezkumný. Odvolací soud v něm posuzuje, zda na základě skutečností a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, je odvoláním napadené rozhodnutí věcně správné. To platí i pro řízení ve věcech předběžných opatření upravených zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Výklad, podle kterého nemohou účastníci řízení v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení ve věci předběžného opatření uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy, označil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 163/09 ze dne 26. 3. 2009 za ústavně konformní. Obdobně se vyjádřil i v usnesení sp. zn. II. ÚS 2647/09 ze dne 21. 10. 2009, ve kterém označil za ústavně souladný výklad, že speciální úprava § 75c odst. 4 o. s. ř. má, pokud jde o skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jako zvláštní právní úprava přednost před obecnou právní úpravou přípustnosti novot obsaženou v § 205a o. s. ř. Zjednodušeně řečeno, odvolací soud při rozhodování o odvolání ve věci předběžného opatření "vychází z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení" (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 659/13 ze dne 14. 3. 2013).
13. S ohledem na výše uvedené závěry tedy krajský soud nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud v odvolacím řízení nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, tvrzeným a předloženým až po vydání napadeného usnesení okresního soudu.
14. Pokud stěžovatelka disponuje novými skutečnostmi a důkazy, které nastaly po datu vydání napadeného usnesení okresního soudu a ke kterým tak nemohl krajský soud jako soud odvolací přihlédnout, může podat nový návrh na nařízení předběžného opatření s tvrzením, že nové skutečnosti a důkazy odůvodňují jeho nařízení. Právní doktrína ostatně zdůrazňuje, že v případě zamítavého rozhodnutí je mnohdy vhodnější poučit se, z jakého důvodu soud prvního stupně návrh zamítl, a podat nový návrh, který bude korespondovat se závěry soudu prvního stupně a bude na ně reagovat. Tímto postupem se eliminuje doba, která by byla potřeba pro administrativní úkony spojené s podaným odvoláním. Po nabytí právní moci zamítavého usnesení tak může navrhovatel podat nový návrh, který může být postaven na nových skutečnostech a důkazech (srov. JIRSA, Jaromír. § 75c. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer. Podle právního stavu k 1. 1. 2023).
15. Pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření stanoví zákon relativně krátkou lhůtu (§ 75c odst. 2 o. s. ř.), která má umožnit, aby dočasná právní ochrana poskytovaná subjektivním právům a oprávněným zájmům účastníků prostřednictvím předběžného opatření byla skutečně rychlá a účinná. Důsledkem takové právní úpravy je ovšem stav, kdy soud rozhodující o předběžném opatření nemůže provádět dokazování, ale při rozhodnutí vychází pouze ze skutečností, jež jsou v té době osvědčeny (srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1037/15 ze dne 21. 4. 2015). To znamená, že navrhovatel musí důvody potřeby této zatímní úpravy nejen tvrdit, ale především o nich musí navrhovatel soud přesvědčit, přičemž se tak neděje formou dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou podmínky. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat (srov. výše citované usnesení sp. zn. II. ÚS 101/09 ).
16. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují známky libovůle. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že obecné soudy nehodnotily jí předložené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Okresní soud v napadeném usnesení podrobně popsal historii soudních řízení týkajících se nezletilého, ze kterých vyplývá, že stěžovatelka nerespektuje otce jako rodiče a její jednání proto směřuje proti zájmům nezletilého. Rozhodoval za situace, kdy stěžovatelka v minulosti neplnila soudní rozhodnutí a nepředala nezletilého dobrovolně do péče otce, a krátce poté, kdy bylo stěžovatelčino obdobné předchozí trestní oznámení na otce pravomocně odloženo. Stěžovatelkou předložená hodnocení jí poskytnutých důkazů, ke kterým měly obecné soudy podle jejího názoru dospět, jsou pouze její pokračující polemikou s odlišnými závěry přijatými obecnými soudy. Není pravdou, že obecné soudy stěžovatelkou předložené důkazy nehodnotily, pouze je hodnotily odlišně než stěžovatelka. Nic nelze vytknout hodnocení zpráv z psychiatrických vyšetření, které podle obecných soudů pouze reagovaly na jednostranné vyjádření stěžovatelky, ani hodnocení video a audionahrávek, ze kterých nelze podle obecných soudů dovodit, za jaké situace a jak byly pořízeny.
17. Ústavní soud odkazuje na bod 23 napadeného usnesení krajského soudu, ve kterém krajský soud vysvětlil, že v rámci probíhajícího policejního prověřování i v rámci řízení o stěžovatelčině návrhu na změnu péče se provádějí nezbytná šetření a úkony, jejichž hodnocení bude podkladem pro potvrzení či vyvrácení stěžovatelčiných tvrzení. Pokud by nastaly skutečnosti odůvodňující nutnost bezodkladného opatření chránícího zájem nezletilého, může jej soud nařídit i bez návrhu. Ústavní soud neshledal důvod zasáhnout do závěru krajského soudu, že v současné situaci není v zájmu nezletilého, aby byl na základě chabě podloženého tvrzení stěžovatelky připraven o osobní kontakt s otcem, který mu stěžovatelka po dlouhou dobu svým jednáním upírala.
18. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obou soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
19. Ústavní soud projednal ústavní stížnost bezodkladně po jejím obdržení a z výše uvedených důvodů ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
20. K žádosti stěžovatelky o zaplacení nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je třeba uvést, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 téhož zákona). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu zcela výjimečné a přichází v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V řízení o této ústavní stížnosti, která je navíc zjevně neopodstatněná, Ústavní soud žádné takové okolnosti neshledal a netvrdí je ostatně ani sama stěžovatelka (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2046/24
ze dne 4. 9. 2024).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu