Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Rydvana a Marcely Rydvanové, právně zastoupených JUDr. Radkou Rutar, Ph.D., advokátkou, sídlem V Pálce 117, Křenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 1670/2022-494 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 28 Co 150/2018-448, spojené návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a CASPER UNION, s. r. o., sídlem Olivová 948/6, Praha 1 - Nové město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 3 listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 112 C 8/2015-407 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelích domáhala zaplacení částky 98 334,44 Kč s 24,18% úroky a 7,75% úroky z prodlení od 26. 8. 2015, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 133 529,96 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici celkem 47 912,42 Kč s 24,18% úroky a 7,75% úroky z prodlení ročně od 26. 8. 2015 do zaplacení, ve zbývající části je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 21 451,30 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a pokud jde o náklady odvolacího řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu).
3. Po skutkové stránce se jednalo o to, že právní předchůdce vedlejší účastnice, společnost Raiffeisenbank, a. s. (dále jen "banka"), akceptovala dne 11. 3. 2010 návrh stěžovatelů na uzavření smlouvy ze dne 22. 2. 2010, kterou jim byl poskytnut úvěr ve výši 129 000 Kč, přičemž se stěžovatelé zavázali vrátit tyto finanční prostředky v 66 splátkách po 3 770 Kč měsíčně, s úrokem ve výši 24,18 % ročně; součástí splátky byly rovněž poplatek za správu ve výši 99 Kč a poplatek za pojištění ve výši 84 Kč. Smluvní vztah se řídil Obchodními podmínkami pro osobní úvěry banky a Všeobecnými obchodními podmínkami banky. Strany smlouvy se dohodly, že veškeré spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným Společností pro rozhodčí řízení, a. s. Protože stěžovatelé úvěr řádně nespláceli, banka dopisem ze dne 4. 5. 2011 celý úvěr zesplatnila a vyzvala je k neprodlené úhradě dluhu. Pohledávka byla posléze bankou postoupena vedlejší účastnici. Rozhodčím nálezem JUDr. Jany Kurkové ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. A/2011/00863 bylo stěžovatelům uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku 146 241,13 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 40 810,40 Kč. Na základě uvedeného rozhodčího nálezu byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2012 č. j. 56 EXE 415/2012-41 nařízena exekuce, usnesením ze dne 1. 12. 2015 č. j. 142 EX 00793/12-279 byla exekuce zastavena.
4. Soud prvního stupně s ohledem na dobu uzavření smlouvy posuzoval nárok uplatněný žalobou podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Uzavřel, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák., přičemž při tomto hodnocení vycházel z obsahu návrhu na uzavření smlouvy a z jeho akceptace, a dále uzavřel, že došlo k uzavření smlouvy o pojistné smlouvě dle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. S ohledem na námitky stěžovatelů soud prvního stupně konstatoval, že způsob volby rozhodce nebyl sjednán transparentně, přesto vedlejší účastnice zahájila rozhodčí řízení podáním návrhu po dni 11. 5. 2011, kdy bylo vydáno sjednocující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Soud prvního stupně dále s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19 konstatoval, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, a vzhledem k tomu, že exekuce byla zahájena až po shora uvedeném rozhodném datu, nedošlo ke stavení promlčecí doby po dobu zahájeného rozhodčího řízení. Soud prvního stupně dále dovodil, že nárok je promlčen, neboť ke dni 1. 5. 2011 zesplatněním celého zbytku dluhu byli stěžovatelé v prodlení s úvěrovými splátkami na jistině ve výši 124 030,58 Kč, přičemž tato částka narůstala postupně neplněním dílčích splátek a poslední splátka před zesplatněním byla splatná 9. 4. 2011. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 31. 3. 2015, bylo podle soudu prvního stupně nutné vzít v úvahu promlčení od splátky splatné 9. 3. 2011. Promlčení splátek pojistného se řídilo občanským zákoníkem, promlčecí doba tedy byla tříletá. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku vedlejší účastnice, že stěžovatelé hradili svůj dluh i po postoupení pohledávky od 16. 5. 2012 do poslední úhrady dne 25. 8. 2015, neboť tyto částky byly placeny na základě neústavního postupu věřitele, který podal návrh na vydání rozhodčího nálezu, jenž však nebyl způsobilým exekučním titulem. Soud prvního stupně dále konstatoval, že neposoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou, nicotnou nebo trpící jinými vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a jako důvodnou neposoudil ani námitku stěžovatelů o neplatnosti smlouvy z důvodu rozdílného právního posouzení stranami, neboť takový případný omyl nemůže neplatnost způsobit.
5. Odvolací soud posoudil smlouvu o "Rychlé půjčce" jako smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. Námitku neplatnosti ujednání smluvních úroků z jistiny úvěru ve výši 24,18% ročně odvolací soud neshledal důvodnou, neboť s ohledem na výši úvěru a sjednanou dobu splácení není splněn předpoklad rozporu s dobrými mravy (§ 502 odst. 1 obch. zák., § 39 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl pohledávku za promlčenou v plném rozsahu, odvolací soud uzavřel, že právo žalobou uplatněné je promlčeno jen co do částky 47 912,42 Kč s úroky z prodlení od 26. 8. 2015.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. Ústavní soud pouze podotýká, že ve věci soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly celkem třikrát.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že smlouva o úvěru neměla být posuzována podle obchodního zákoníku. Podle stěžovatelů, kteří odkazují na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, obsahuje-li záhlaví smlouvy konstatování, že je smlouva uzavírána v režimu obchodního zákoníku, avšak jiné ustanovení smlouvy uvádí, že vztahy smluvních stran touto smlouvou neupravené se řídí platnými právními předpisy, zejména pak občanským zákoníkem, nelze dovodit, že by dohoda účastníků směřovala k podřízení jejich závazkového vztahu úpravě obchodního zákoníku. Napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jelikož odvolací soud a posléze i Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádaly s tím, jaká byla skutečná vůle stěžovatelů při uzavření smlouvy a hodnotili smlouvu uzavřenou mezi stěžovateli a právním předchůdcem vedlejší účastnice nesprávně jako úvěr. Stěžovatelé jsou toho názoru, že odvolací a posléze i dovolací soud měly učinit kroky ke zjištění skutečné vůle smluvních stran při uzavření smlouvy a měly tuto otázku učinit předmětem dokazování. Odvolací soud však neprovedl ani výslech smluvních stran, případně osob zúčastněných při sjednání smlouvy, ani neučinil žádné další kroky směřující k tomuto zjištění a Nejvyšší soud toto pochybení odmítnutím dovolání pasivně akceptoval.
9. Stěžovatelé dále nesouhlasí s posouzením věci z hlediska promlčení, dle jejich názoru je nárok promlčen celý. Porušení principu rovnosti pak spatřují v tom, že ačkoli je žalobce vždy stranou sporu, která má řádně a nepochybně prokázat oprávněnost nároku, který si žádá přiznat, v dané věci vedlejší účastnice na tvrzení a dokazování zcela rezignovala a svůj nárok nijak neprokazovala. Je nepochybné, že vedlejší účastnice musí disponovat takovými nástroji, aby byla schopna k výzvě soudu přehledně rozklíčovat nárok, kterého se domáhá. Uvedené však v tomto řízení nečinila a povinnost tvrzení a důkazní záměrně neplnila, přičemž tuto činnost za ni zastaly obecné soudy.
10. Stěžovatelé rozporují též výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud jejich výpočet odůvodňuje zohledněním částečného zpětvzetí žaloby, neboť v průběhu řízení byla část dluhu stěžovateli uhrazena. Nicméně odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, že vedlejší účastnice od počátku řízení vycházela ze špatného výpočtu výše dluhu, kdy uměle a neoprávněně částku v čase navyšovala a přijaté platby zatajovala nebo pokud je přiznávala, zcela záměrně je špatně započítávala. Roky namítané promlčení nároku nijak v řízení nereflektovala a učinil tak až soud. Žalovaná částka byla tedy modifikována až v průběhu řízení na základě námitek stěžovatelů a činnosti soudu. Jestliže úspěch a neúspěch ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. je třeba posuzovat v širších souvislostech při zohlednění kontextu celé věci, mají stěžovatelé za to, že se v dané věci nejednalo o poměr úspěchu a neúspěchu ve prospěch vedlejší účastnice, ale ve prospěch stěžovatelů.
11. Stěžovatelé spojili ústavní stížnost s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uvedli, že mají za to, že nemožnost podat dovolání ve věci náhrady nákladů řízení, tak jak tento postup znemožňuje uvedené ustanovení, je v rozporu s právem na spravedlivý proces a rovnost účastníků a neodpovídá roli Nejvyššího soudu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v Praze co se týče otázky posouzení smlouvy a jejího podřízení režimu obchodního zákoníku, námitky promlčení nároků i dalších námitek stěžovatelů, které jsou důvodem podání jejich ústavní stížnosti, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a argumentaci tam obsaženou. K námitce porušení rovnosti účastníků řízení uvedl, že předmět odvolacího řízení byl vymezen požadavkem vedlejší účastnice na zaplacení částky 98 334,44 Kč s příslušenstvím (po zastavení řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2018 č. j. 112 C 8/2015-170). Stěžovatelé namítají, že vedlejší účastnice během řízení nereflektovala promlčení části nároku ani plnění přijatá v rámci exekuce a učinil tak až odvolací soud. Jeho postupem však nemohlo být porušeno rovné procesní postavení účastníků řízení, neboť bylo úkolem odvolacího soudu, aby se po provedeném dokazování zabýval důvodností požadavku na zaplacení uvedené částky, posouzením otázky částečného plnění a promlčení nároku, a tyto skutečnosti zohlednil při rozhodnutí ve věci samé. Skutečnost, že vedlejší účastnice postupovala při vyčíslení svých požadavků podle odvolacího soudu nesprávně a neprokázala svůj nárok v plném rozsahu, našla odraz v rozhodnutí odvolacího soudu, který zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, a zčásti tento rozsudek v jeho zamítavém výroku potvrdil. Pouze částečný úspěch vedlejší účastnice se následně projevil při rozhodování o nákladech řízení, přičemž jak bylo uvedeno i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud zohlednil i skutečnost, že tato vzala žalobu částečně zpět z důvodu úhrady této částky stěžovateli v průběhu řízení (byť tak bylo učiněno bez výslovného odkazu na § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení odvolacím soudem nemohlo být pro stěžovatele nečekané, jak ve své stížnosti uvádějí, neboť se jednalo o rozhodnutí, jímž se řízení končilo (§ 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
14. Právní zástupce vedlejší účastnice k ústavní stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s právními názory obecných soudů.
15. Všechna vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům k případné replice. Ti této možnosti v určené lhůtě nevyužili.
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17
ze dne 20. 2. 2018).
19. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13
ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15
ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15
ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
21. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelů vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
22. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné, a to zejména proto, že tvrdí-li v něm stěžovatelé, že jejich vůlí bylo uzavřít smlouvu o půjčce a že nebyli informování o tom, že "sjednaná adhézní smlouva je absolutním obchodem", nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nabízí k posouzení vlastní verzi skutku. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak domáhají přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
23. K tomu Ústavní soud dodává, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěly k závěru, že smlouva, kterou stěžovatelé a banka uzavřeli, je sice v záhlaví označena jako Smlouva o Rychlé půjčce, nicméně dále v textu jak návrhu smlouvy, tak jeho akceptace, používá již pouze označení "úvěr" a především obsahuje všechny podstatné části daného smluvního typu, jak je vymezuje § 497 obch. zák., tedy zejména závazek banky poskytnout stěžovatelům finanční prostředky, určení jejich výše, závazek stěžovatelů poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Pro právní kvalifikaci právního úkonu není rozhodné jeho označení ani to, na které ustanovení zákona odkazuje, nýbrž obsah daného právního úkonu a jím založeného právního vztahu, tj. práva a povinnosti z něj pro účastníky vyplývající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1998 sp. zn. 32 Cdo 666/98). Z judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že slovně vyjádřený úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001).
24. K otázce hmotného práva, zda platí promlčecí doby podle obchodního zákoníku, je-li stranou obchodního závazkového vztahu (smlouvy o úvěru) spotřebitel, Nejvyšší soud uvedl, že tato byla vyřešena rozsudkem ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 135/2012, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Námitkou neprovedení dokazování "výslechem smluvních stran, resp. osob, které se na sjednání smlouvy podílely", pak podle dovolacího soudu nenapadají stěžovatelé žádný právní závěr vyplývající z procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno; jde o námitku vady řízení, k níž dovolací soud - pokud by jí bylo řízení skutečně postiženo - přihlíží jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
25. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatelů ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
26. Uvedené je patrné zejména z podrobně odůvodněných vyslovených právních závěrů odvolacího soudu, jež se s obranou stěžovatelů proti tvrzenému nároku vedlejší účastnice dostatečně vypořádal. Stejně tak v rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení Ústavní soud nespatřuje porušení práv stěžovatelů. Podle výroku odvolacího soudu jsou stěžovatelé povinni zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 21 451,30 Kč a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodoval podle § 224 odst. 1, odst. 2, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že ve věci úspěšnější vedlejší účastnice má právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši, odpovídající rozdílu úspěchu (60 %) a neúspěchu (39%) ve věci v rozsahu 21%, přičemž odvolací soud v tomto případě zohlednil, že vedlejší účastnice vzala svou žalobu částečně zpět z důvodu, že i v průběhu řízení byla část dluhu uhrazena.
27. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se dlouhodobě staví zdrženlivě. Spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu [srov. již nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), či ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
]. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě typicky tehdy, pokud obecný soud extrémním způsobem vykročí z pravidel pro vedení daného řízení, například vykazuje-li jeho rozhodování o nákladech řízení prvky svévole (srov. např. nálezy ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2086/23
, bod 25, a ze dne 7. 2. 2024
sp. zn. II. ÚS 244/23
, bod 16). Taková situace v dané věci nenastala.
28. Ústavní soud tedy uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů a z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl také návrh na zrušení části zákona, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu