II.ÚS 376/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 376/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci N.L.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 265/97, ze dne 12. 8. 1997, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 4. 1997, čj. 1 T 175/96-69, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 1. 11. 1996 v D. prodal 20 ks krabiček cigaret značky HB v hodnotě 537,60 Kč, které nebyly označeny tabákovými nálepkami, za což byl II.

ÚS 376/97 stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně, odložený na zkušební dobu jednoho roku, a dále peněžitý trest ve výši 2.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce jednoho týdne, stěžovatel tvrdí, že jím byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť přípravné řízení trpělo procesními vadami a vzájemné rozpory v provedených důkazech nebyly soudem odstraněny. Navíc jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem vystupovala jako tlumočník osoba nezapsaná v seznamu soudních tlumočníků, která nesložila předepsaný slib, a konečně namítal, že skutek byl posouzen jako trestný čin bez ohledu na jeho nepatrnou společenskou nebezpečnost, ačkoliv ve smyslu § 3 odst. 2 tr.

zákona a zejména § 7 odst. 2, 6, 7 a § 8 odst. 1, 5 zák. č. 303/1993 Sb., ve znění zák. č. 106/1995 Sb., se nejedná o trestný čin, ale o jiný správní delikt postižitelný pokutou a propadnutím věci ve správním řízení. V doplňku ke své ústavní stížnosti ze dne 29. 11. 1997 a 1. 12. 1997 stěžovatel znovu odkázal na úpravu obsaženou v § 7 odst. 2 a v § 8 odst. 1 zák. č. 303/1993 Sb. a znovu dovodil, že i když skutek formálně vykazoval znaky trestného činu dle § 148a, nejednalo se vzhledem k § 3 odst. 2 tr.

zák. o trestný čin, ale správní delikt, s tím, že jen zákon a nikoliv soudcovská úvaha stanoví, které jednání je trestným činem. Protože z rozhodnutí nelze zjistit, jakými úvahami byl soud veden k závěru, že skutek stěžovatele je již trestným činem, a nikoliv správním deliktem, považuje je za nepřezkoumatelné a spolu se skutečností, že v přípravném řízení vystupovala jako tlumočník osoba nezapsaná do seznamu soudních tlumočníků, která nesložila tlumočnický slib, a že soud neodstranil rozpory v provedených důkazech, dospěl stěžovatel k závěru, že řízení nelze označit za řízení, 2

II. ÚS 376/97 které mělo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy spravedlivý charakter. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod, tak jak předpokládá ustanovení § 72 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 1 T 175/96, a dospěl k závěru, že námitka rozporů v provedených důkazech stran částky, za kterou byly cigarety zakoupeny a kde, je zjevně lichá, neboť oba soudy se jimi zabývaly a dospěly k závěru, že jsou nepodstatné, pokud jde o částku vzhledem k nepatrnosti jejího rozdílu (4,- DM) a stran místa vzhledem k nespornosti jeho totožnosti a podružnosti významu rozdílu v jeho označení.

Stejně tak ze spisu jasně plyne, že ve věci vystupovali jako tlumočníci ing. N.K.P., o jehož tlumočnickém slibu v přípravném řízení je doklad založen na č1. 3 spisu, a dále K.S., jehož doklad o složení tlumočnického slibu v přípravném řízení je obsažen na čl. 10 spisu. Konečně pokud jde o poslední námitku, totiž že uvedený skutek neměl být posouzen jako trestný čin, ale jako správní delikt, pak v tomto směru Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že v závěrečné řeci stěžovatelův zástupce navrhl pouze postup dle § 226 písm. c) tr.

řádu - zproštění z důvodů, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný, a v odvolání namítal rozpory ve výpovědích a přítomnost svědka ing. T. při výpovědi jiného svědka a při domovní prohlídce, rovněž tak ani v jiné fázi řízení nenavrhoval zproštění dle § 226 písm. b) tr. řádu, což jinými slovy znamená, že jde o námitku, kterou stěžovatel uplatnil teprve v řízení před Ústavním soudem, a kterou Ústavní soud z tohoto důvodu není oprávněn posuzovat, neboť není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani svým II.

ÚS 376/97 rozhodováním ji obcházet či nahrazovat. Nad rámec odůvodnění v této souvislosti Ústavní soud přesto konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí jasně plyne, že se soudy zabývaly nejen naplněním formálních znaků skutkové podstaty trestného činu dle § 148a odst. 1 tr. zákona, ale i materiálním znakem, tj. stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, když v kontextu společenské situace vykazující se potřebou kontroly pohybu zboží podléhajícího spotřebním daním, ale i vzhledem k obecnému rozsahu ve skutkové podstatě popsaného jednání, s přihlédnutím k faktu, že šlo o prodej malého množství, k osobě obžalovaného i způsobu života, dospěl k závěru, že jde přece jen o vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, tedy trestný čin, ale současně uložil trest při samé spodní hranici trestní sazby, navíc s minimální jednoroční zkušební lhůtou, spolu s peněžitým trestem, rovněž ve spodní hranici, a trestem propadnutí zajištěného zboží, čímž byla respektována zásada vyváženosti represe a prevence a zpětně opodstatněna kvalifikace uvedeného jednání v poloze trestné činnosti.

Všechny shora uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. JUDr. Antonín Procházka V Brně dne 15. 8. 1998 předseda senátu Ústavního soudu