Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Michaelou Poremskou, Ph.D., LLM, advokátkou, sídlem Mexiko 972, Klimkovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2025 č. j. 77 Co 180/2025-3850 a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. června 2025 č. j. 40 P 29/2015-3821, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilého R. K. a F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo zahájeno řízení o jmenování kolizního opatrovníka nezletilému prvnímu vedlejšímu účastníkovi (dále jen "nezletilý") [výrok I.] a ve výroku II. bylo kolizním opatrovníkem nezletilého pro exekuční řízení vedené u městského soudu pod sp. zn. 79 EXE 738/2025 jmenováno statutární město Brno, a to až do pravomocného skončení tohoto řízení. Městský soud dospěl závěru, že vzhledem k tomu, že nezletilý a jeho zákonní zástupci, matka a otec, jsou účastníky exekučního řízení a nemohou nezletilého v tomto řízení zastupovat, soud proto jmenoval pro toto řízení kolizním opatrovníkem statutární město Brno.
3. Proti výroku II. usnesení městského soudu podala stěžovatelka, matka nezletilého (dále též jen "matka") odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí městského soudu v napadeném výroku II. o jmenování kolizního opatrovníka nezletilého potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry napadeného usnesení městského soudu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nezletilý bydlí od roku 2018 v Polsku a neovládá již plynně český jazyk. Proto stěžovatelka požádala dne 16. 4. 2025 městský soud o ustanovení tlumočníka nezletilému, městský soud však na tuto žádost doposud nereagoval. Navíc otec nezletilého, který je druhým vedlejším účastníkem (dále též jen "otec"), po nezletilém, jeho synovi, který není výdělečné činný, požaduje, aby mu zaplatil náklady řízení (viz přípis otce ze dne 9. 5. 2025 ke sp. zn. 141 EX 00078/25). Proto má nezletilý, který je účastníkem řízení, právo porozumět tomu, o čem se v řízení jedná. Stěžovatelka namítá, že nelze jmenovat opatrovníkem statutární město Brno, které není schopno s nezletilým komunikovat v anglickém či polském jazyce a nemá ve věci exekuce, resp. výživného pro nezletilého, žádné informace, a to na rozdíl od advokátky Janiny Dudek, která zastupuje nezletilého včetně řízení o výživném, které probíhá v Polsku u místně příslušného soudu nezletilého vedeného pod sp. zn. III RC 439/23, a jejíž plnou moc má městský soud k dispozici.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. V souladu s § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím.
8. Ústavní stížností se proto lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Půjde tedy zpravidla o rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz ].
9. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: 1. rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a 2. je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v dalším řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, č. 124/2013 Sb.) či usnesení ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2153/19 ]. O takovou výjimku však v nyní posuzované věci, ve které ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému, nejde.
10. Ve stanovisku pléna ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu o ustanovení procesního opatrovníka, není-li podána jmenovaným opatrovníkem k ochraně jeho vlastních základních práv a svobod, je nepřípustná, přičemž proti případnému porušení ústavně zaručených práv s ustanovením opatrovníka souvisejících se lze bránit ústavní stížností proti konečnému meritornímu rozhodnutí, a to za předpokladu předešlého vyčerpání všech dostupných prostředků ochrany práv. Tento závěr se logicky vztahuje i na ústavní stížnosti napadající rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka. Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka pak není důvod formálně napadat (domáhat se jeho zrušení) ani v ústavní stížnosti, kterou je napadáno konečné meritorní rozhodnutí, neboť dostatečnou ochranu v souladu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může poskytnout již posouzení tohoto meritorního rozhodnutí [např. nález ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 6/89 SbNU 173)].
11. Ústavní soud ve výše uvedeném stanovisku vysvětlil, že důvodem přijetí tohoto stanoviska je skutečnost, že rozhodnutí o jmenování či ustanovení procesního opatrovníka je dílčím procesním rozhodnutím, jímž se řízení před soudem nekončí, otázka zastoupení opatrovníkem se jím pro další postup v řízení neuzavírá a u nějž nejsou splněny podmínky pro připuštění ústavních stížností napadajících rozhodnutí, které není konečným rozhodnutím ve věci samé (konečným meritorním rozhodnutím).
12. Ústavní soud poukázal na to, že porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení v důsledku vadného rozhodnutí o ustanovení opatrovníka se promítá v následném řízení a především v konečném rozhodnutí, neboť účastníku je, neučiní-li soud jiná opatření, znemožňováno v řízení řádně vystupovat. Jmenování opatrovníka sice vytváří podklad pro tento (potenciálně vadný) postup soudu, ale samotná újma - odepření přístupu k soudu - se "bezprostředně a citelně" může projevit až tehdy, rozhodne-li soud v jeho neprospěch.
Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. Je proto třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Ne každé porušení zákona dosahuje takové intenzity, aby bylo možno je označit za protiústavní, a tudíž vyžadující nápravu Ústavním soudem.
V souladu s uvedeným Ústavní soud zásadně hodnotí soudní řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, jako celek [viz např. nález ze dne 17. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 1448/25
, bod 31, či nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373), bod 37; srov. i nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 2891/24
, bod 51]. Je-li vydáno rozhodnutí, které pro účastníka představuje nejpříznivější možný výsledek řízení, není nezbytné poskytovat ochranu proti případným tvrzeným nezákonnostem u jednotlivých procesních úkonů, které vydání rozhodnutí předcházely a které se účastníka nemohly (mimo samotné řízení) dotknout jinak než prostřednictvím výsledného rozhodnutí. Procesní práva neexistují samoúčelně. I v tomto směru se tak projevuje význam zásady subsidiarity, jejíž následování Ústavnímu soudu umožňuje v řízení o ústavní stížnosti proti konečnému meritornímu rozhodnutí posoudit stěžovatelem tvrzené zásahy do jeho ústavně zaručených práv při znalosti všech souvislostí a důsledků [srov. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2383/19
(N 6/98 SbNU 39)].
13. Ústavní soud dále v uvedeném stanovisku konstatoval, že jde-li o podmínku druhou, tu nelze považovat za naplněnou již z toho důvodu, že vada v podobě nesprávného zastoupení opatrovníkem, ať už jde o opatrovníka podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nebo o opatrovníka ustanoveného z jiných důvodů, může být odstraněna kdykoliv během řízení včetně řízení odvolacího a za určitých podmínek i během řízení dovolacího. Ochrana práv stěžovatelů není v důsledku nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o jmenování opatrovníka odepřena ani tehdy, pokud - ať už z jakéhokoliv důvodu - žaloba pro zmatečnost či jiný procesní prostředek proti meritornímu rozhodnutí k dispozici není, neboť vždy lze v takovém případě proti meritornímu rozhodnutí podat ústavní stížnost a v ní uplatnit i námitky vztahující se k zastoupení opatrovníkem. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933, č. 394/2016 Sb.) uvedl, že ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí poskytuje srovnatelnou efektivitu ochrany jako ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu rozhodnutí. Doplnil, že v rozporu s tím není ani usnesení ze dne 31. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 60/04 , v němž se Ústavní soud odmítl zabývat námitkou vůči koliznímu opatrovníkovi za situace, kdy stěžovatel nepodal proti usnesení o jmenování opatrovníka odvolání. V takovém případě je totiž podstatné, že v rámci přezkumu konečného rozhodnutí se Ústavní soud může zabývat i jmenováním opatrovníka, ovšem předpokladem tohoto postupu je, jako u každé jiné ústavní stížnosti, vyčerpání všech prostředků ochrany, v daném případě tedy i odvolání proti rozhodnutí o jmenování opatrovníka, je-li přípustné.
14. Výše uvedené závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 se uplatní i v nyní posuzované věci. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj