K zadostiučinění a k náhradě nemajetkové újmy způsobené průtahy v občanském soudním řízení
U 6/72 SbNU 593
K zadostiučinění a k náhradě nemajetkové újmy způsobené průtahy v občanském soudním řízení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Usnesení
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 25. března 2014
sp. zn. II. ÚS 3863/13
ve věci ústavní stížnosti Jana Vostřela, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013 č. j. 72 Co 302/2013-58, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 38 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy představující zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 2195/2007, které trvalo pět let a jedenáct měsíců, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 46/2012.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013 č. j. 72 Co 302/2013-58 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. února 2013 č. j. 42 C 46/2012-41, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 38 400 Kč s příslušenstvím za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 2195/2007, které trvalo pět let a jedenáct měsíců. V tomto řízení se stěžovatel domáhal po žalované společnosti Moravské naftové doly, a. s., náhrady škody ve výši 6 740 Kč. Žalovaná částka představovala náklady, které žalobce vynaložil na pořízení kopií listin ze sbírky listin.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím Městského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na poskytnutí relutárního plnění.
Z platné právní úpravy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. V § 31a odst. 2 větě první zákona č. 82/1998 Sb. se uvádí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Přiměřené zadostiučinění lze tedy poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 1536/11
ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449), usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1541/12
ze dne 1. 11. 2012 (ve SbNU nepublikováno), nález
sp. zn. II. ÚS 862/10
ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403) a další, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud respektuje, že platná právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb. nemusí být vždy přiznáno v penězích, a rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo "jen" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladná se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny [srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 2528/08
ze dne 30. 10. 2008,
sp. zn. I. ÚS 3146/09
ze dne 24. 6. 2010 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší toto posouzení přehodnocovat a nahrazovat jej posouzením vlastním. Tím by totiž Ústavní soud atrahoval na sebe roli obecného soudu (jako třetí instance) a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů; to mu však nepřísluší, neboť ex constitutione není další instancí obecného soudnictví, nýbrž je výlučně soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu (viz usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 901/12
ze dne 17. 5. 2012).
V předmětné věci se Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl vystaven nepříznivému dopadu, který s sebou přináší nepřiměřeně dlouhé soudní řízení, a že žalobci proto náleží přiměřené zadostiučinění, neboť v daném řízení došlo ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Odvolací soud dovodil, že žalobce byl v předmětném řízení v nejistotě o výsledku soudního řízení, jehož předmětem byla částka 6 740 Kč, a to po dobu pěti let a jedenácti měsíců. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném řízení jednalo o bagatelní částku (6 740 Kč), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené době učiněné žalovanou v předžalobní komunikaci účastníků, je adekvátní satisfakcí nemateriální újmy, která byla žalobci nepřiměřeně dlouhým soudním řízením způsobena.
Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá.
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze svůj závěr o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva, učiněný žalovanou, dostatečným způsobem odůvodnil. Do závěrů tohoto soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podstatným hlediskem při posuzování žádostí o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení je zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Typicky jde o řízení, jehož předmět má pro poškozeného značný význam, jako je trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu. Odvolací soud v daném případě dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je již samotné konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Ostatně takovou kompenzaci připouští ve své judikatuře rovněž Evropský soud pro lidská práva. V případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, se proto přiměřeným může jevit zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva (viz též usnesení
sp. zn. II. ÚS 4726/12
ze dne 28. 3. 2013).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.