Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 8, Davídkova 27, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2008 č. j. 40 Nt 671/2008-11 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2008 č. j. 6 To 763/2008-92, takto:
Datum vydání usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 395/09
se opravuje na 12. března 2009.
Dle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předseda senátu opraví v rozhodnutí kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Vzhledem k tomu, že v předmětném usnesení byla zjištěna zřejmá nesprávnost v datu rozhodnutí, rozhodl Ústavní soud usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu
Pomocník svým jednáním úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému spáchání konkrétního trestného činu. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli dostatečným a nezaměnitelným způsobem popsal jednání stěžovatele, které má charakter trestní součinnosti ve formě pomoci a bezprostředně přispívá k naplnění znaků konkrétních skutkových podstat trestných činů jinými osobami, jež jsou rovněž v rozhodnutí uvedeny. Pokud jde o místo a čas spáchání trestných činů, zde se v daném případě lze spokojit i s údaji uvedenými ve výrokové části věnovaných spoluobviněným stěžovatele, k jejichž trestné činnosti měl napomáhat. Policejní orgán stejně nezaměnitelně uvedl jaké okolnosti podmiňují použití vyšší trestní sazby u kvalifikovaných skutkových podstat podle § 234 odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákona. Za organizovanou skupinu se tradičně pokládá sdružení několika osob (nejméně tří), v němž dochází k určité dělbě úloh mezi jednotlivými členy, jehož činnost se proto vyznačuje jistou plánovitostí a koordinovaností, přičemž však sdružení nemusí mít trvalejší charakter. Z dotčeného usnesení o zahájení trestního stíhání zřetelně vyplývá, že stěžovatel a jeho spoluobvinění měli tvořit organizovanou skupinu podle uvedených kritérii. Pokud jde o námitku nedostatečného explicitního popisu subjektivní stránky trestného činu, kterého se měl stěžovatel dopustit, ani tu neshledal Ústavní soud důvodnou. Stěžovatel upozorňuje na nezbytnost tohoto znaku skutkové podstaty, který musí být vyjádřen jednoznačně. Jak Ústavní soud však dovodil ve svých dřívějších rozhodnutích, bylo by přílišným formalismem požadovat výslovnou charakteristiku subjektivní stránky trestného činu tam, kde tato dostatečně jasně vyplývá ze skutkového děje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007
sp. zn. III. ÚS 768/06
nebo usnesení ze dne 3. 5. 2007 III. ÚS 122/07). Uvedl-li policejní orgán ve svém rozhodnutí, že ,,po předchozí domluvě a podle předem stanovených úkolů, na základě poskytnuté informace o vnitřním zabezpečení a chodu banky od stěžovatele", plyne ze samotné povahy takového jednání dostatečně určitě, že pachatel musel jednat v úmyslu podílet se na spáchání trestného činu jako pomocník dle ust. § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, resp. jako člen organizované skupiny několika osob. Ústavní soud se dále zabýval rozhodnutími, jimiž obecné soudy rozhodovaly o vazbě stěžovatele. Vzhledem k obsahu námitek stěžovatele, zaměřil Ústavní soud svoji pozornost k dodržení požadavků uvedených v dovětku ustanovení § 67 tr. řádu, jež zavazuje soud rozhodující o vazbě, aby bral v úvahu nejen důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. řádu, ale také hodnotil, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. V tomto směru Ústavní soud však neshledal ve vztahu k napadeným rozhodnutím jakékoliv vady.
Napadené usnesení soudu prvého stupně odpovídá plně nárokům, jež je třeba na vazební rozhodnutí vznášet. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, že se shora uvedenými skutečnostmi podrobně a pečlivě zabýval, přičemž konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel se zúčastnil stíhaných skutků a že tyto skutky mají všechny znaky trestného činu. K tomuto závěru vedly soud především analýzy záznamů o telekomunikačním provozu, získané v dosavadním průběhu řízení podle § 88a tr. řádu a výpověď stěžovatele ze dne 4. 1. 2008 č. j. PSV-323/OK-2007, jež dokládají, že stěžovatel byl v posledních měsících roku 2007 v kontaktu s dalším obviněným, který se v téže době kontaktoval s dalším obviněným. Soud prvého stupně bral dále v úvahu, že stěžovatel byl až do 30. 11. 2007 zaměstnancem Raiffeisenbank, a. s. a jeho úkolem bylo dbát na zabezpečení pobočky v Chomutově. O jejím zabezpečení byl tedy dobře informován, přitom z banky odešel jen několik dní před přepadením. Podle soudu prvého stupně, ze způsobu provedení činu plyne, že pachatelům muselo být zabezpečení banky dobře známo, což v odůvodnění rozhodnutí dokládá konkrétními skutečnostmi. Ústavní soud v tomto směru rovněž neshledal žádných pochybení ani v případě napadeného rozhodnutí stížnostního soudu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel odvíjel protiústavnost napadených rozhodnutí o vzetí do vazby výlučně od konstatování nezákonného zahájení trestního stíhání vůči své osoby, která však Ústavním soudem shledána nebyla. Námitky ohledně existence zákonných důvodů vazby vůbec nevznesl. Ústavní soud však pro úplnost dodává, že také v této části jsou napadená usnesení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě odůvodněna a vazební důvody podle § 67 písm. a) a b) jsou podepřeny konkrétními skutečnostmi, jež obecné soudy zjistily ze spisového materiálu. Na závěr Ústavní soud uvádí, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásadu naplňuje zejména ustanovení § 72 odst. 2 tr. řádu, jež zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost zamítnuta, může obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod. Ústavnímu soudu za této situace proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009 *)
Stanislav Balík
předseda senátu
____________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 28.4.2009