Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. d), v části určení vyživovací povinnosti za období od 2. 5. 2019 do 1. 5. 2022, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 26 Co 232/2024-669 a proti výroku I., v části určení vyživovací povinnosti za období od 2. 5. 2019 do 1. 5. 2022, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. května 2024 č. j. 38 C 42/2022-611, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a S. J. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Panská 891/5, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastník se svým návrhem ze dne 2. 5. 2022, krom jiného, domáhal po stěžovateli zaplacení výživného ve výši 7 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání žaloby, a dále úhrady nedoplatku výživného za období od května 2019 do dubna 2022. Ústavní stížností napadeným výrokem I. v záhlaví specifikovaného rozsudku Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen s účinností od 2. 5. 2019 do 31. 8. 2023 přispívat na výživu vedlejšího účastníka částkou 7 000 Kč měsíčně.
3. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud k uvedenému výroku konstatoval, že matka udržovala v době rozhodné pro početí vedlejšího účastníka intimní poměr se dvěma muži, a to s M. V. a se stěžovatelem. M. V. byl na základě souhlasného prohlášení zapsán do rodného listu jako otec vedlejšího účastníka. V roce 2005 bylo na základě svépomocně provedených testů DNA vyloučeno otcovství M. V. a potvrzeno otcovství stěžovatele. Po rozchodu matky s M. V. se matka za stěžovatele provdala a situace měla být vyřešena osvojením, avšak pro zhoršení osobních vztahů mezi manželi k osvojení nedošlo a manželé se rozvedli (manželství trvalo od roku 2006 do roku 2009).
Z důvodu přání vedlejšího účastníka mít v rodném listě svého biologického otce bylo v roce 2019 zahájeno řízení o popření otcovství M. V., které bylo pravomocně ukončeno v květnu roku 2020. Následně bylo zahájeno řízení o určení otcovství stěžovatele k vedlejšímu účastníku, které bylo určeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2023 č. j. 29 C 297/2021-85. K odůvodnění vyživovací povinnosti stěžovatele okresní soud zdůraznil, že v řízení vyšlo najevo, že M. V. se v rozhodném období na výživě vedlejšího účastníka nepodílel a že všem zúčastněným bylo prokazatelně známo, že otcem vedlejšího účastníka je stěžovatel, byť nebyl zapsán v rodném listě jako otec.
Z uvedených důvodů okresní soud shledal, že požadavek vedlejšího účastníka na přiznání výživného, a to i zpětně, není v rozporu s dobrými mravy.
4. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka byl rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve výroku I. potvrzen [výrok I. d), část věty za středníkem]. Po přezkoumání věci krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že nárok vedlejšího účastníka na určení výživného, a to i zpětně, je dán. II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že řízení o určení vyživovací povinnosti předcházelo řízení o popření otcovství otce zapsaného v rodném listě vedlejšího účastníka, ve kterém on (stěžovatel) nebyl účastníkem řízení a neměl tak možnost jakkoli do řízení zasahovat. Již dne 2. 5. 2022, tj. v době, kdy ještě nebylo skončeno řízení o určení otcovství stěžovatele, byl podán návrh na určení vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejšímu účastníku včetně uplatnění nároku na určení vyživovací povinnosti tři roky před podáním návrhu. Stěžovatel zdůrazňuje, že návrh na popření otcovství byl podán matkou vedlejšího účastníka až ve věku sedmnácti let vedlejšího účastníka, a to za situace, kdy matka i vedlejší účastník opakovaně tvrdili, že věděly o tom, že matrikový otec vedlejšího účastníka, se kterým matka ukončila soužití ve věku dvou let vedlejšího účastníka, není biologickým otcem vedlejšího účastníka a nikdy k němu neplnil vyživovací povinnost.
6. Stěžovatel podotýká, že ústavní stížností nebrojí proti určení otcovství a s tím spojenou povinností výživy k vedlejšímu účastníku, nesouhlasí však s tím, že mu byla uložena povinnost k úhradě vyživovací povinnosti i za dobu před podáním žaloby na určení vyživovací povinnosti, tj. již od 2. 5. 2019, aniž by v té době věděl, že by měl jakoukoli vyživovací povinnost plnit. Tvrdí, že vedlejší účastník i jeho matka nejméně od roku 2005 prokazatelně věděli, že je biologickým otcem vedlejšího účastníka, byli s ním v kontaktu, ale úhradu výživného ani plnění jiných práv či povinností po něm nepožadovali.
Vzhledem k tomu, mu bylo znemožněno, aby se mohl podílet na výchově a péči o syna, resp. mu byla odepřena veškerá rodičovská práva. Je přesvědčen, že obecnými soudy aplikovaná judikatura Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3628/14 a ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 2503/11 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) na jeho případ nedopadá, neboť Ústavní soud vyjádřil své závazné stanovisko ke zpětnému zvýšení výživného při prokázané změně poměrů, tedy v situaci, kdy povinný rodič věděl, že má vyživovací povinnosti k dítěti, což není jeho případ.
On v době podání žaloby na určení vyživovací povinnosti nevěděl, že by měl mít jakoukoli vyživovací povinnost.
7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Krajský soud ve vyjádření uvádí, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, přičemž odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Okresní soud ve svém vyjádření konstatuje, že s ohledem na zjištěný skutkový stav věci neměl pochybnosti o tom, že stěžovatel si byl nejméně od prosince roku 2018 vědom toho, že je vůči němu (coby skutečnému otci vedlejšího účastníka) uplatňován nárok na výživné (byť zatím nebylo zahájeno řízení o určení jeho otcovství ani řízení o určení vyživovací povinnosti). O existenci řízení o popření otcovství vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 121 Nc 603/2019 stěžovatel prokazatelně věděl, neboť byl v jeho rámci vyslechnut jako svědek. Okresní soud dále zdůrazňuje, že na základě provedeného dokazování, při němž k důkazu provedl mimo jiné podrobné výpovědi stěžovatele, vedlejšího účastníka i matky vedlejšího účastníka, nepovažoval přiznání výživného i za dobu předcházející podání návrhu (3 roky před zahájením řízení o určení výživného) za zneužití práva či dokonce rozporné s dobrými mravy.
10. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že jej postoj stěžovatele (jeho otce) dlouhodobě velmi mrzí a je pro něj silně stresující, stejně jako fakt, že je nucen s otcem vést soudní při. Poukazuje na to, že stěžovatel účelově zastírá skutkový stav, který vyplynul z provedeného dokazování, když tvrdí, že v květnu 2019 nevěděl, že by měl plnit jakoukoli vyživovací povinnost. Zdůrazňuje, že z komunikace obou rodičů z května 2018 založené ve spise se podává, že stěžovatel byl informován matkou vedlejšího účastníka o celé situaci a že se své vyživovací povinnosti a výkonu rodičovských práv vyhýbal. Nadto stěžovatel při výpovědi v rozvodovém řízení s matkou vedlejšího účastníka (manželství bylo rozvedenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 18 C 294/2009) mimo jiné uvedl: "Krátce po našem seznámení manželka otěhotněla a narodil se náš syn, i když je pravdou, že jako otec v rodném listě je uveden jiný muž ...". S přihlédnutím k tomu jsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Současně navrhuje, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 4 719 Kč.
11. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž uvádí, že není zřejmé, z jakých skutečností soudy dovodily, že již v roce 2018 si měl být vědom toho, že je otcem vedlejšího účastníka. Zdůrazňuje, že skutečnost, že je biologickým otcem vedlejšího účastníka, byla postavena najisto až právní mocí rozsudku o určení otcovství, a že žádný jiný závěr nemá oporu v provedeném dokazování. To, že hovořil o vedlejším účastníku jako o synovi, je podle něj logické vzhledem k tomu, že jej tři roky jako manžel matky vychovával. K poukazu vedlejšího účastníka na výpověď učiněnou v rozvodovém řízení podotýká, že tento důkaz nebyl v řízení proveden a že se z něj nedá bez pochybností dovodit, že by si měl být vědom svého otcovství k vedlejšímu účastníku. Opětovně tvrdí, že obecnými soudy aplikovaná judikatura Ústavního soudu na jeho případ nedopadá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí (resp. jejich části) napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17 ].
15. Podstatnou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele, že mu byla uložena povinnost k úhradě vyživovací povinnosti i za dobu před podáním žaloby na určení vyživovací povinnosti, tj. již od 2. 5. 2019, aniž by (podle jeho tvrzení) v té době věděl, že by měl jakoukoli vyživovací povinnost plnit.
16. Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na základě kterého bylo shledáno, že vedlejší účastník byl v době podání žaloby studentem gymnázia a nyní je studentem vysoké školy (řádného denního studia) a účastní se placeného programu celoživotního vzdělávání na X fakultě, proto není v jeho možnostech se po dobu studia samostatně živit a trvá vyživovací povinnost obou rodičů vůči němu. Jeho potřeby jsou navíc zvýšeny tím, že trpí histaminovou intolerancí, proto má vyšší výdaje na stravování, a že aktivně sportuje. Stěžovatel se prokazatelně po rozvodu s matkou vedlejšího účastníka až do prosince 2023 na výživě vedlejšího účastníka nepodílel, od prosince 2023 mu pak začal platit částku 6 000 Kč měsíčně. Do té doby zajišťovala výživu vedlejšího účastníka výhradně jeho matka, původní matrikový otec M. V. se podílel na vyživovací povinnosti pouze v době, kdy žil společně s matkou vedlejšího účastníka (v letech 1995 až 2005).
17. Z e-mailové komunikace mezi stěžovatelem a matkou vedlejšího účastníka ze dne 29. 5. 2018 (viz č. l. 99 spisu okresního soudu) měly rozhodující soudy za prokázané, že minimálně v této době již byla mezi zúčastněnými řešena otázka vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejšímu účastníku, a také z SMS komunikace stěžovatele a vedlejšího účastníka z konce roku 2018 a z roku 2019 se podává, že stěžovatel se podepisoval jako "tatulinek" a vedlejší účastník měl stěžovatele v mobilním telefonu uloženého jako "táta" a také jej tak ve zprávách oslovoval (viz č. l. 127 - 131 spisu okresního soudu). Vztahy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem se podle učiněných zjištění zhoršily v souvislosti s řízením o popření otcovství M. V., kdy spolu přestali komunikovat. Vedlejší účastník u jednání okresního soudu konaného dne 17. 1. 2024 vypověděl, že k přerušení jeho kontaktu se stěžovatelem došlo někdy v roce 2019, kdy stěžovatel dostal předvolání jako svědek k soudu o popření otcovství. Vedlejší účastník uvedl: "To mi zavolal, byl to krátký hovor, a mluvil jenom on a říkal, že jsme na něj já s mojí mámou udělali podraz, a že se mnou přerušuje kontakt" (viz protokol o jednání na č. l. 204 a násl. spisu).
18. Na základě uvedených skutečností by bylo možno jen stěží považovat za pravdivé tvrzení stěžovatele, že se poprvé o svém otcovství k vedlejšímu účastníku dozvěděl až po proběhlém řízení na určení otcovství, kdy byly provedeny genetické testy, a že se nikdy nepovažoval za otce vedlejšího účastníka. I bez přihlédnutí k vedlejším účastníkem zmiňované výpovědi stěžovatele učiněné v rozvodovém řízení (ve vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti - sub bod 10) z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel se za otce považoval, a to až do doby, než bylo zřejmé, že po něm bude požadováno, aby se jako otec pravidelně podílel na výživě vedlejšího účastníka. Až poté začal otcovství popírat, jak správně uzavřely okresní soud i krajský soud v napadených rozhodnutích.
19. Za stavu, kdy v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel je biologickým otcem vedlejšího účastníka, této skutečnosti si byl prokazatelně vědom (bez ohledu na to, že otcovství bylo určeno až rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2023 č. j. 29 C 297/2021-85) a od doby 2. 5. 2019 žádné výživné placeno nebylo, je nárok vedlejšího účastníka na určení výživného, a to i zpětně (§ 922 odst. 1, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), nepochybně dán.
20. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že na jeho případ nedopadá judikatura Ústavního sudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3628/14 a ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 2503/11 ), podle které je podstatné, aby soud v řízení o úpravě výživného k dítěti, k němuž předtím bylo úspěšně popřeno otcovství jiné osoby, zjišťoval, co již oprávněná osoba dostala na výživném od původního otce a co ještě zbývá k úhradě výživného pro ni podle hledisek § 913 občanského zákoníku (dříve § 96 odst. 1 zákona o rodině), a podle těchto kritérií na základě učiněných zjištění rozhodl o vyživovací povinnosti biologického otce a o jejím rozsahu. Tuto judikaturu naopak rozhodující obecné soudy správně a přiléhavě aplikovaly i na posuzovaný případ.
21. V řízení byly zjištěny všechny podstatné okolnosti, které jsou pro posouzení přiznání zpětně stanoveného výživného významné, a to včetně toho, že to byl stěžovatel, kdo přerušil bližší kontakty s vedlejším účastníkem (viz bod 17 shora).
22. Okresní soud i krajský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí v otázce zpětně stanoveného výživného odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde.
23. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Jde-li o návrh vedlejšího účastníka na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, zákon o Ústavním soudu (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) stanoví, že každý účastník i vedlejší účastník si zásadně hradí vzniklé náklady řízení sám, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
Toto ustanovení je třeba vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I ÚS 142/94 (N 54/4 SbNU 11)]. Zatímco občanský soudní řád podmiňuje přiznání nákladů řízení účastníkům úspěchem ve věci, zákon o Ústavním soudu umožňuje takový postup jen v odůvodněných případech, nikoli automaticky podle výsledků řízení. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že v civilním řízení se tento institut vztahuje zásadně k tzv. spornému řízení, zatímco v řízení před Ústavním soudem jde o podstatně odlišné řízení, v němž je posuzována ústavnost rozhodnutí (zásahů) orgánů veřejné moci.
Proto samotný úspěch ve sporu, přesněji "úspěch v řízení před Ústavním soudem", není jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení, a restriktivní výklad je zcela namístě (srov. Šimíček, V. Ústavní stížnost. Praha: Leges, s. 266). Záleží na úvaze Ústavního soudu, zda náhradu nákladů přizná či nikoliv, přičemž je jeho ustálenou praxí, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve výjimečných případech [srov. nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19
(N 39/99 SbNU 28) či nález ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3252/24 ]. O takový výjimečný případ v nyní posuzované věci s ohledem na shora uvedené specifické okolnosti tohoto případu (určení otcovství, vztahy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem apod.) nejde a vedlejší účastník ani ve svém návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem žádné výjimečné okolnosti vztahující se k předmětné věci netvrdí a ani nedokládá. Proto Ústavní soud náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníku nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu