Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jane Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., právně zastoupeného Mgr. Lenkou Hrudíkovou, advokátkou, sídlem Boženy Němcové 1695/2, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 24 Cdo 3262/2023-919, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2023 č. j. 75 Co 17/2023-838 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 24. ledna 2022 č. j. 8 C 20/2017-744, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově jako účastníků řízení a J. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 24. 1. 2022 č. j. 8 C 20/2017-744 rozhodl o pokračování v řízení. Vyložil, že řízení bylo předchozím usnesením téhož soudu přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě, vydaném v trestním řízení pod sp. zn. 29 T 1/2011. Jelikož předmětný trestní rozsudek již nabyl právní moci, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a soud proto rozhodl o pokračování v řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 75 Co 17/2023-838 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že řízení bylo přerušeno, protože odsouzení stěžovatele v trestním řízení, v němž byl obžalován z vraždy zůstavitele a zůstavitelovy manželky, by zakládalo jeho dědickou nezpůsobilost. Důvod pro přerušení řízení však již odpadl. Obstát nemůže ani námitka, že v trestním řízení podal dovolání, když už i jeho dovolání bylo odmítnuto.
Není proto žádný důvod v řízení nepokračovat. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm namítal, že by bylo účelné a hospodárné, aby bylo řízení přerušeno až do skončení řízení o jeho ústavní stížnosti, kterou podal proti rozhodnutí trestního soudu. Přerušení řízení by podle něj mělo být spíše pravidlem než výjimkou. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3945/2011.
3. Nejvyšší soud usnesením, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně bezdůvodné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Dospěl k závěru, že v posuzované věci odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Argumentace podáním ústavní stížnosti zakládá nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3336/2019). Nejvyšší soud odkázal na řadu svých rozhodnutí, z nichž vyplývá, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 26 Cdo 1576/2015).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho trestní věc byla vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2021 a rozsudek ze dne 5. 2. 2021 č. j. 29 T 1/2021-8032 nabyl právní moci dne 9. 12. 2021 ve výroku o vině a ve zbývajícím rozsahu pak rovněž dne 9. 12. 2021 na podkladě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021 č. j. 1 To 56/2021-8253. S výrokem o vině však stěžovatel nesouhlasí, a proto se domáhá změny dotčených trestních rozhodnutí všemi právním řádem přípustnými prostředky, aktuálně v rámci řízení o ústavní stížnosti u Ústavního soudu, které je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 720/23
. Definitivně tak stěžejní otázka o vině stěžovatele podle jeho přesvědčení uzavřena nebyla, což bylo ve všech fázích řízení skutečností ověřitelnou, a to jak před rozhodnutím okresního soudu o pokračování v řízení, tak před rozhodnutím soudu odvolacího, přičemž je také nesporné, že argumentaci o podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím trestních soudů dříve než po jejím podání, tedy až v době po rozhodnutí odvolacího soudu, ani použít nemohl.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 13. 7. 2011 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
8. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06
(U 4/40 SbNU 781)].
9. Napadené usnesení Okresního soudu v Přerově a na něj navazující usnesení krajského a Nejvyššího soudu je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Napadeným rozhodnutím nebylo předmětné řízení skončeno, ale pouze bylo rozhodnuto o pokračování přerušeného řízení, a proto věc stěžovatele není možné považovat za definitivně skončenou.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel podává ústavní stížnost za situace, kdy před obecnými soudy stále probíhá řízení o určení dědického práva a ve věci nebylo pravomocně rozhodnuto. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, a proto ústavní stížnost bude přípustná, až bude v nyní probíhajícím řízení o určení dědického práva pravomocně rozhodnuto.
11. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2024
Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj