Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Š. S., zastoupené Markem Landsmannem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 1484, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 969/2021-274 ze dne 13. 10. 2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 116/2021-231 ze dne 11. 5. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 5 T 77/2020-203 ze dne 24. 2. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla stěžovatelka uznána vinnou jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu, oběma spáchanými ve spolupachatelství s již pravomocně odsouzeným J.
V. Způsob a bližší okolnosti spáchání obou skutků jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu. Za tyto sbíhající se trestné činy byl stěžovatelce uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 roků. Co do uplatněného nároku na náhradu škody soud prvního stupně odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo předně tím, že její stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta jako opožděná. Takový postup byl dle jejího názoru v rozporu se zákonem pro nesprávnost posouzení běhu lhůty k podání stížnosti státním zástupcem rozhodujícím o stížnosti. Stěžovatelka dále namítla, že Nejvyšší soud bagatelizoval pochybení okresního soudu, který při hlavním líčení v rámci ústního zdůvodnění svého rozhodnutí citoval obsah trestního oznámení a předestřel rovněž úřední záznamy o podaném vysvětlení, ačkoli nešlo o způsobilé důkazní prostředky. Stěžovatelka se též ohradila proti provedení důkazu přehráním disku CD obsahujícího audiozáznam telefonního rozhovoru mezi svědkyní L. V. a původním spoluobviněným J.
V. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítla-li stěžovatelka vadné vyřízení její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nutno podotknout, že stěžovatelka v tomto směru nedoložila vyčerpání všech prostředků nápravy dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že v případě usnesení o zahájení trestního stíhání je zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují nejen trestněprávní předpisy, nýbrž i zákon o státním zastupitelství [v podrobnostech viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) či bod 7 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019]. Teprve po jejich vyčerpání je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou. Stěžovatelka však vyčerpání těchto procesních prostředků nedoložila a ani sama nepodala proti postupu orgánů činných v trestním řízení v té době ústavní stížnost. Tím spíše tedy nelze tvrzené pochybení napravit v nynějším řízení o ústavní stížnosti, která již směřuje proti meritorním rozhodnutím soudů v téže trestní věci.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že Nejvyšší soud nepřijatelným způsobem zlehčil pochybení okresního soudu, který se měl při hlavním líčení v rámci ústního zdůvodnění svého rozsudku odkazovat na skutečnosti plynoucí z neprovedených či nezpůsobilých důkazů. Dovolací soud stěžovatelce přisvědčil v tom, že soud by neměl jak v ústní, tak ani v písemné podobě odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmiňovat obsah těch důkazů, které v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedáním sám neprovedl, a které tak netvoří podklad pro jeho závěry.
Pro posouzení míry závadnosti procesního postupu soudu prvního stupně a jeho rozsudku však bylo dle Nejvyššího soudu podstatné, že ve výsledku soud své rozhodnutí nezaložil na informacích vyplývajících z odkazovaných materiálů, resp. že rozhodnutí o vině stěžovatelky obstojí i bez nich. V bodě 22 napadeného rozsudku okresní soud ostatně zmiňuje, že úřední záznamy o podaném vysvětlení obou pachatelů, v nichž oba výběry finančních částek shodně doznali, jako důkazy použít nemohl. Nelze pak přehlédnout, že výběr hotovosti z bankomatu stěžovatelka potvrdila v rámci dědického řízení při projednávání dědictví po zemřelém poškozeném (srov. body 25 a 33 rozporovaného rozsudku okresního soudu).
Nejvyšší soud se náležitě vypořádal i s výhradami stěžovatelky týkajícími se záznamu telefonního rozhovoru mezi svědkyní L. V.a spoluobviněným J.
V. Poukázal na to, že již dříve zaujal právní názor, dle něhož s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i takový zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Dovolací soud současně vyloučil vztažení ustanovení § 88 trestního řádu (o odposleších) na tyto případy. Jedinou překážkou pro použití takového záznamu by byla zřetelná převaha práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl.
7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz kupř. bod 56 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 79/2020 ze dne 31. 3. 2020, jehož závěry Ústavní soud aproboval v usnesení sp. zn. II. ÚS 2195/20 ze dne 6. 10. 2020). Stěžovatelka nad rámec prostého nesouhlasu s takto pořízeným a provedeným audiozáznamem žádné důvody, pro které měla být dána přednost ochraně soukromí dotčené osoby a pro které daný záznam neměl být proveden k důkazu, v ústavní stížnosti nepředestřela. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu