Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 838/2024-326 ze dne 30. října 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 71/2024-290 ze dne 26. března 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 29/2023 ze dne 14. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 37 T 29/2023-189 ze dne 25. května 2023 stěžovatelku vinnou [§ 145 odst. 1 trestního zákoníku] a uložil jí podmíněně odložený trest odnětí svobody. Městský soud v Praze ("odvolací soud") usnesením č. j. 37 To 251/2023-223 ze dne 31. srpna 2008 uvedený rozsudek zrušil.
2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří roků, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř roků, a povinnost nahradit poškození zdravotní pojišťovně 41 435 Kč. Odvolací soud ve veřejném zasedání odvolání zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. Podle stěžovatelky byla porušena presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, neboť při existenci pochybností obecné soudy nerozhodly v její prospěch. Skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, nebylo prokázáno, že napadena byla poškozená. Naopak to byla poškozená, kdo porušil domovní svobodu, když vnikla do bytu stěžovatelky, vulgárně nadávala a fyzicky ji napadla. Stěžovatelka popisuje okolnosti konfliktu, v jehož závěru utrpěla poškozená zranění, vyjadřuje se k osobě poškozené, svědkům, jejich výpovědím a poukazuje na rozpory v nich. Stěžovatelka dále popírá, že by jednala s úmyslem způsobit zranění; s ohledem na vlastní zranění má za to, že šlo o krajní nouzi, která vylučuje protiprávnost a její jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana. Proto Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.
7. Z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu a soud se rovněž vypořádal s požadavky odvolacího soudu ve smyslu jeho závazného právního názoru. Nalézací soud v napadeném rozsudku nezpochybnil, že příčinou konfliktu byl nevyžádaný (nežádoucí) vstup poškozené do bytu stěžovatelky, uzavřel však, že útok stěžovatelky následoval až poté, co obě již byt opustily. Stěžovatelka tedy již neodvracela hrozící nebezpečí, nejednala v krajní nouzi a její jednání nebylo nutnou obranou. Uvedené závěry odvolací soud zcela akceptoval a odkázal na ně ve svém usnesení. Také Nejvyšší soud považoval provedené dokazování za dostatečné a vyhodnocení věci za správné.
8. Stěžovatelka i v ústavní stížnosti předkládá vlastní verzi hodnocení konfliktu, snaží se interpretovat zjištění obecných soudů ve svůj prospěch a odmítá jejich závěry. Opakuje své námitky, jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly a s nimiž se srozumitelně vypořádaly.
9. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje účastníkovi řízení, že ve věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel; tato práva však nezajišťují, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení a že bude akceptována jeho skutková verze a právní hodnocení. Stěžovatelce nebylo upřeno ani právo na obhajobu (čl. 6 odst. 3 Úmluvy), soudy přijaly její verzi počátku konfliktu, který však byl zakončen jejím prokazatelně excesivním jednáním, při němž poškozenou strčila, a ta přepadla přes zábradlí. Zásada in dubio pro reo, plynoucí z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), nezaručuje, že každá subjektivně vnímaná pochybnost či alternativní verze skutkového děje povede k její aplikaci, ale pouze taková pochybnost, kdy objektivní pozorovatel nemůže ani jednu z možných verzí odmítnout, což není případ projednávané věci.
10. Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost svědčící o tom, že obecné soudy porušily její základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu; jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodněna.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu