USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání, které podala obviněná V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 67 To 71/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 29/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 37 T 29/2023, uznal obviněnou V. B. vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého
„dne 11. 7. 2022, v době od 20:00 hod do 21:00 hod., v Praze XY – XY, XY, po předchozí slovní rozepři, doprovázené verbálními nadávkami a poté, co poškozená dříve, bez předchozího souhlasu vstoupila do jejího obydlí, fyzicky napadla poškozenou I. D., a to tím způsobem, že na ní v prostoru verandy několikrát opakovaně zatlačila, a to takovým způsobem, že v důsledku tlaku jejích rukou poškozená přepadla přes zábradlí, a v důsledku tohoto jednání poškozená spadla z výšky asi 135 cm dolů na betonovou zámkovou dlažbu, čímž utrpěla poranění spočívající ve zlomenině kostí pravého předloktí zasahující nitrokloubně do zápěstního kloubu, tříštivé rozlámání dolního konce vřetenní kosti, s posunem úlomků, zhmoždění hlavy, oděrku vpravo na čele, zhmoždění pravé strany hrudníku, pravého kolene a pravého lýtka, tedy poranění které si vyžádalo podstatné omezení v obvyklém způsobu života a podrobení se operativnímu zákroku pravé ruky, přičemž následkem daného byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života po dobu přesahující šest týdnů, tedy zranění dosahující svou intenzitou těžké újmy na zdraví“.
2. Za to ji podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 41 435 Kč.
3. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 67 To 71/2024, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 3. 2024 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Víta Svobody dovoláním. Uvedla, že dovolání podává především z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. a z procesní opatrnosti také z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), i), j), k) a l) tr. ř.
5. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná a nemají oporu v provedených důkazech. Nesouhlasí s tím, že verbálními nadávkami a fyzicky napadla poškozenou I. D. Podle obviněné tomu bylo přesně naopak. Protiprávního jednání se dopustila poškozená, která neoprávněně vnikla do jejího bytu, začala jí vulgárně nadávat a fyzicky ji napadla. Poškozená obviněnou držela za levou ruku a svojí pravou rukou se držela zábradlí. Když se jí obviněná vysmekla, poškozená pravou rukou máchla do prázdna a pozadu přepadla přes zábradlí. Obviněná poukázala na vzájemné rozpory ve výpovědích manželů H. i svědka R. F. ohledně popisu události. Zdůraznila, že R. F. na ni byl již v minulosti agresivní, což byl prapůvod sporu. Během incidentu v únoru 2022, kdy se na ni v opilosti u ní v kuchyni začal sápat a osahávat na prsou, volala na linku 158. Útoky R. F. v minulosti odnášela modřinami, ale nesměla to hlásit, protože na ni vždy vystartovala tchýně. Manželé H. měli podle obviněné motivaci vypovídat nepravdu, jelikož měli na pozemku, který patří tchýni obviněné, neoprávněně složený materiál, který pocházel z nelegálních obchodů. Svědkyně I. H. se k obviněné a jejímu manželovi navíc chovala, jako by jí to tam patřilo.
6. K průběhu události uvedla, že poškozená měla zákaz vstupovat do jejich bytu. Přesto do bytu bez zaklepání vstoupila a šla rovnou do obýváku. Během střetu nebyla obviněná na poškozenou rozhodně vulgární, byla to poškozená, kdo jí opakovaně vulgárně nadával. Po celou dobu incidentu byly obě vůči sobě tváří v tvář, ani jednou se k ní poškozená neotočila zády. Nemohla ji tedy strčit ze schodů ani přehodit přes zábradlí. Poškozená přelétla kvůli nízkému zábradlí, když se jí obviněná vymanila z úchopu ruky. Způsob, jakým poškozená dopadla na zem, vypovídá o tom, že nemohla být strčena do zad. Pokud by byla strčena do zad, dopadla by na břicho, nikoliv na bok. Poškozená, která měří 178 cm, přelétla přes zábradlí vlastní vahou, nikoliv zaviněním obviněné. Zábradlí je nízké, je pouze do úrovně kyčlí poškozené, pod její zadek. Obviněná uvedla, že před prvním hlavním líčením ve věci vyslechla přes otevřené okno rozhovor, při kterém dávala poškozená svědkyni I. H. instrukce, jak má vypovídat. Popsala způsob soužití v domě s poškozenou a dalším nájemníkem J. P. a uvedla, že manželé H. nebyli incidentu přítomni, přišli na místo až v době, kdy poškozená ležela na chodníku. Zdůraznila, že pracuje se sklem a má na rukou narušené šlachy a nemá takovou sílu, aby kohokoliv přehodila přes zábradlí. Je jí líto, co se 11. 7. 2022 stalo. Od té doby duševně trpí, protože se jí v myšlenkách neustále vrací útok ze strany poškozené a R. F. Přitom kdyby ji poškozená v jejím bytě nenapadla, tak by k celému incidentu vůbec nedošlo. Soudu prvního stupně vyčetla, že ji při hlavním líčení konaném dne 14. 11. 2023 tlačil do institutu prohlášení viny, avšak nezohlednil, že jednala v mezích nutné obrany.
7. Obviněná dále uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Absentuje totiž znak zavinění, a to jak složka vědění, tak složka vůle – chybí vůle vyvolat rozhodné skutečnosti, její rozhodnutí pro porušení či ohrožení chráněného zájmu i chtění a srozumění. Domnívá se, že její jednání je třeba hodnotit jako okolnost vylučující protiprávnost, a to buď jako krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku nebo jako nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku. Poškozená neoprávněně vnikla do její bytové jednotky, ke které neměla žádné právo, čímž porušila čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dopustila se trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku. K bytu patří malá veranda a schody k ní se zábradlím, kde došlo k incidentu. Není to společný prostor. Je podle ní přirozené, že se vulgárním a fyzickým útokům poškozené bránila a ze svého bytu ji vytlačila ven. Její jednání je tak třeba posuzovat jako okolnost vylučující protiprávnost činu, krajní nouzi, neboť odvracela nebezpečí, které jí přímo hrozilo. Byl zde naplněn i požadavek subsidiarity, jelikož nebezpečí za daných okolností nešlo odvrátit jinak. Situaci nešlo řešit jinak, neboť poškozená odmítla z bytové jednotky, kam neoprávněně vstoupila, odejít. Obviněná se zároveň bránila útoku poškozené, čímž byl naplněn požadavek proporcionality, kdy způsobený následek nemohl být závažnější než útok ze strany poškozené. Obviněná k tomu odkázala na rozhodnutí uveřejněná pod č. 26/1972 Sb. rozh. tr. a č. 20/1982 Sb. rozh. tr. Její jednání může být posouzeno i jako nutná obrana, jak plyne z rozhodnutí uveřejněného pod č. 47/1987 Sb. rozh. tr. Obviněná se proto domnívá, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a měla být zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
8. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 67 To 71/2024, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a „po přikázání věci podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu“.
9. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněná v dovolání opakuje obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a s níž se také vypořádaly.
10. Státní zástupce považuje námitky obviněné související s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za neopodstatněné. Ve věci nejde o případ svévolného hodnocení důkazů, neboť skutková zjištění soudů lze z provedených důkazů nepochybně dovodit. Podstatným důkazem, na jehož podkladě byla zformována skutková zjištění, potažmo závěr o vině, byla výpověď poškozené I. D. Pravdivost její výpovědi posilují vyjádření manželů H. a svědka R. F. Zranění poškozené prokazují lékařské zprávy, fotodokumentace, a především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaný MUDr. Davidem Vajtrem. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě rozvedl důvody, pro které uvěřil právě vyjádřením poškozené a manželů H. a nikoli účelové výpovědi dovolatelky živené snahou zbavit se trestní odpovědnosti či tuto alespoň minimalizovat.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že dovolací argumentace obviněné je zčásti vystavěna na rozporování skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů. Z tohoto pohledu pod vytýkaný dovolací důvod nelze podřadit námitku, v jejímž rámci obviněná zpochybňuje úmyslné zavinění. Tu totiž účelově staví na argumentu, že poškozenou přes zábradlí nezatlačila a k pádu I. D. došlo bez jejího přičinění. To je však v příkrém rozporu se skutkovými závěry soudů. Státní zástupce k tomu doplnil, že pokud obviněná poškozenou úmyslně stlačila přes zábradlí, což bylo bezprostřední a výlučnou příčinou pádu a navazujícího zranění, nepochybně jednala v úmyslu eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musela vědět, že pád z výšky na tvrdý povrch může způsobit vážné zranění a s takovým reálným následkem byla rovněž srozuměna.
12. Ve vztahu k námitkám obviněné ohledně okolností vylučujících protiprávnost státního zástupce uvedl, že podle důkazně podložených skutkových zjištění soudů poškozená na obviněnou fyzicky neútočila. Obviněná tedy svou fyzickou aktivitu, jejímž důsledkem byl pád I. D. přes zábradlí, vedla výlučně v reakci na předchozí neoprávněný vstup poškozené do jejího obydlí. Státní zástupce je přesvědčen, že podmínky nutné obrany v projednávané věci splněny nebyly. Podstatné totiž je, že k finálnímu vyústění konfliktu, tedy k zatlačení (shození) poškozené přes zábradlí a jejímu pádu, došlo až posléze, na verandě před obydlím obviněné. Tato tedy neodvracela přímo hrozící nebo trvající útok poškozené směřující vůči její domovní svobodě, který již v té době netrval a z ničeho neplyne, že by dále hrozil. Její jednání tak lze označit spíše za jakousi formu msty či odplaty. Státní zástupce navíc zastává názor, že obrana spočívající ve fyzickém napadení poškozené a v podstatě jejím shození přes zábradlí byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu jejího předchozího útoku, kterým pouze krátkodobě narušila obydlí obviněné, z něhož již byla v té době vytlačena. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by hodlala opětovně vstupovat do bytové jednotky užívané obviněnou a že by měl z její strany útok na domovní svobodu pokračovat.
13. Obdobně se pak podle názoru státního zástupce z důvodů zmíněných v odstavcích 27. až 29. odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 nemohlo jednat ani o jednání v krajní nouzi. V dané věci především z ničeho nevyplývá, že by nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem přímo hrozilo, neboť ke shození poškozené přes zábradlí došlo až poté, co se již obě nacházely mimo bytovou jednotku obviněné, konkrétně venku na verandě. Nadto nebyla splněna ani podmínka subsidiarity a proporcionality. Způsobený následek na zdraví I. D. byl totiž nepochybně výrazně závažnější než předchozí následek spočívající v krátkém narušení obydlí obviněné, které tato mohla řešit kupříkladu přivoláním hlídky Policie České republiky či strážníků městské policie.
14. Jelikož rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 není zatížen vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., není podle státního zástupce opodstatněnou ani námitka, kterou obviněná uplatnila s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu.
15. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
16. Obviněná V. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., na které obviněná v dovolání odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
19. Obviněná v dovolání citovala všechny dovolací důvody upravené v jednotlivých písmenech § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací argumentací ovšem podložila pouze důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Naopak pro podporu naplnění zbývajících důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), i), j), k) a l) tr. ř. neuvedla žádné úvahy, a proto se dovolací soud otázkou existence případných vad odpovídajícím těmto důvodům nebude zabývat. Svou pozornost zaměří pouze na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., vůči nimž směřovala argumentace obviněné. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je striktně vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
23. Na úvod je třeba zdůraznit, že skutkové i právní námitky uvedené v dovolání jsou opakováním obhajoby, kterou obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uvedla v řízení před obvodním soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, které by tvořily podklad jeho vlastního právního posouzení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Pouze v návaznosti na konkrétní dovolací výhrady lze uvést následující.
24. Obviněná především namítla, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná a nemají oporu v provedených důkazech. Poukaz na zjevný rozpor skutkových zjištění soudů se skutečným obsahem provedených důkazů sice deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, výhradám obviněné ovšem nebylo možné přisvědčit.
25. Obviněná své výhrady založila pouze na vlastní verzi skutkového děje, podle které si zranění způsobila sama poškozená ve chvíli, kdy se jí obviněná vysmekla z úchopu, čímž poškozená ztratila rovnováhu a přepadla přes zábradlí. Této obhajovací verzi soudy neuvěřily, neboť je v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Ve svých skutkových závěrech vyšly soudy nejen z výpovědi poškozené, ale zejména z výpovědí přímých a očitých svědků M. a I. H. Ti shodně vypověděli, že viděli, jak v závěru konfliktu obviněná strčila či tlačila svými pažemi poškozenou takovým způsobem, až poškozená přepadla přes oplocení na podestu pod verandou.
Soud prvního stupně se velmi pečlivě zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí, přičemž dospěl k závěru, že neexistují žádné důvody, proč by měli vypovídat nepravdu. Ze svědeckých výpovědí svědků R. F. a F. B. (tedy manžela obviněné) vyplynulo, že tito svědci jsou vesměs pořádní a bezkonfliktní lidé, kteří měli dobré vztahy i s obviněnou. Jejich popis události odpovídá výhledovým možnostem, které měli při příchodu na místo činu. Na přesvědčivosti závěru o věrohodnosti jejich výpovědí proto nemohou nic změnit obecné úvahy obviněné, že tito svědci snad vypovídali nepravdu kvůli materiálu složenému na pozemku tchýně obviněné (přičemž není známo, proč by tato skutečnost měla motivovat svědky ke křivé výpovědi v neprospěch obviněné), ani ničím nepodložená tvrzení obviněné, že tito svědci vypovídali podle instrukcí poškozené.
Pokud se obviněná snažila znevěrohodnit výpověď svědka R. F., je třeba uvést, že tento svědek nebyl incidentu přítomen, a proto související část jeho výpovědi měla pro soud prvního stupně jen minimální význam. Osobní vztahy mezi obviněnou a tímto svědkem, jimž byla rovněž věnována značná část dovolání, nebyly předmětem trestního stíhání a nemohly ovlivnit závěr o vině obviněné. Verze předložená poškozenou a svědky M. a I. H. je v obecné rovině podpořena i výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kdy znalec MUDr.
David Vajtr dospěl k závěru, že charakter zranění odpovídá průběhu úrazového děje popsanému ve výroku odsuzujícího rozsudku, tedy pádu poškozené po strčení do zad jinou osobou. Laické a spekulativní úvahy obviněné, podle nichž způsob, jakým poškozená dopadla na zem, vypovídá o tom, že nemohla být strčena do zad, nejsou způsobilé popsané odborné závěry znalce zpochybnit.
26. K této části dovolací argumentace lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména odstavce 20 až 26 rozsudku nalézacího soudu a odstavec 11 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla nesprávné právní posouzení skutku spočívající jednak v absenci subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak v nesprávném posouzení okolností vylučujících protiprávnost – krajní nouze či nutné obrany. Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že svou argumentaci založila opět primárně na vlastní skutkové verzi, odlišné od skutkových zjištění učiněných soudy. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, nelze mít žádné pochybnosti o naplnění vědomostní i volní složky úmyslu eventuálního ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za situace, kdy obviněná několikrát opakovaně zatlačila poškozené do zad takovým způsobem, že v důsledku tlaku jejích rukou poškozená přepadla přes zábradlí a spadla z výšky asi 135 cm dolů na betonovou zámkovou dlažbu. Obviněná věděla, na jakém místě do poškozené zatlačila, věděla o výšce zábradlí i umístění terasy nad zámkovou dlažbou pod ní. Sama také volila intenzitu strčení či zatlačení do poškozené. Musela rovněž vědět, že pád z dané výšky na tvrdý povrch může poškozené způsobit vážné zranění. Pokud přesto jednala způsobem popsaným ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, musela být s následky svého jednání (v podobě reálně hrozících poranění poškozené) přinejmenším srozuměna.
28. Přisvědčit nelze ani námitce obviněné o existenci okolností vylučujících protiprávnost jejího činu s odůvodněním, že se bránila útoku poškozené, která neoprávněně vnikla do její bytové jednotky, čímž porušila její právo podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru obviněné byly splněny podmínky jak krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku, tak nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. S tím ovšem nelze souhlasit. Obviněné lze přisvědčit pouze do té míry, že poškozená skutečně předtím neoprávněně vstoupila do jejího bytu, čímž došlo k narušení zájmu chráněného trestním zákoníkem na ochraně domovní svobody.
K finálnímu vyústění konfliktu ovšem došlo až na verandě před bytem obviněné (resp. na tzv. zápraží domu, před hlavními vstupními dveřmi), tedy mimo její obydlí. Poškozená se v daném okamžiku žádným způsobem nepokoušela vstoupit zpět do bytu obviněné, nýbrž byla obviněnou aktivně z bytové jednotky vystrkávána ven a dál. Obviněná v okamžiku zatlačení do poškozené tedy již neodvracela trvající ani přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem a lze plně přisvědčit závěru, že se z její strany jednalo typicky o jednání odvetné a mstivé.
I kdyby se tedy obviněná domnívala, že jedná za okolností vylučujících protiprávnost, mělo by její jednání charakter tzv. extenzivního excesu z nutné obrany či krajní nouze, neboť obrana zájmu chráněného trestním zákonem byla provedena v době, kdy již útok skončil, resp. kdy již žádné nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem nehrozilo. V případě uvažovaného režimu krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku je třeba v souladu s názorem státního zástupce konstatovat, že daný skutek ve smyslu § 28 odst. 2 tr.
zákoníku nesplnil požadavek subsidiarity (tedy že nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem za daných okolností nelze odvrátit jinak) ani proporcionality (tedy že způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil). Rozhodně bylo možno po obviněné požadovat, aby nejen svůj výpad proti vniknutí poškozené do bytové jednotky ukončila mnohem dříve (jak již bylo shora uvedeno k extenzivnímu excesu), nýbrž aby i řešila situaci jinak než fyzickým násilím.
Jednoznačně pak následek způsobený obviněnou v podobě specifikovaného těžkého ublížení na zdraví poškozené představuje výrazně závažnější následek, než který předtím způsobila poškozená krátkým a nijak intenzivním narušením soukromí obviněné v jejím bytě. Pro nyní projednávanou věc jsou proto bez významu odkazy obviněné na judikaturu řešící u krajní nouze hranici excesu intenzivního, resp. vybočení z požadavku subsidiarity krajní nouze (rozhodnutí uveřejněná pod č. 26/1972 Sb. rozh. tr. a č. 20/1982 Sb. rozh.
tr.). Rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1987 Sb. rozh. tr. řeší s případem obviněné zcela nesouvisející právní otázky. Právní posouzení skutku jakožto zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je proto za skutkových okolností nyní projednávané věci zcela přiléhavé.
29. Obviněná rovněž odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Z její argumentace plyne, že tento důvod uplatnila ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jelikož na základě dovolací argumentace obviněné nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající uvedené důvody dovolání, nemohl být opodstatněný ani poukaz obviněné na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
30. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu