Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Suchého, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáňem, advokátem se sídlem Dejvická 46, 160 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 12. 3. 2009, č.j. 49 Cm 22/2004-122, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č.j. 9 Cmo 125/2010-158, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2012, č.j. 29 Cdo 2545/2011-227, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel včas vznesl proti citovanému směnečnému platebnímu rozkazu mimo jiné námitku pravosti podpisu na směnce, jenž měl být dle tvrzení žalobce podpisem stěžovatele. Na základě této námitky byl soudem ustanoven znalec z oboru písmoznalectví, který v následně vyhotoveném znaleckém posudku nebyl sto jednoznačně konstatovat, zda je podpis stěžovatele na směnce pravý či nikoli. Ve vztahu k právě uvedenému znalec dále uvedl, že podpis na směnce není spontánním podpisem stěžovatele a jedná se spíše o jeho napodobeninu, než o jeho úmyslnou zkomoleninu.
4. S ohledem na trvající nejasnost ohledně pravosti podpisu nechal soud vyhotovit revizní znalecký posudek, který již konstatoval jednoznačnou pravost podpisu stěžovatele.
5. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, č.j. 49 Cm 22/2004-122, jímž soud prvního stupně ponechal ve vztahu ke stěžovateli v platnosti směnečný platební rozkaz, byl napaden odvoláním stěžovatele, ve kterém tento zejména namítal, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz - třetí znalecký posudek, který by odstranil nejasnost vyplývající ze vzájemné rozpornosti dvou doposud vyhotovených znaleckých posudků. Odvolací soud však mezi oběma znaleckými posudky stěžovatelem tvrzený zásadní vzájemný rozpor neshledal. Pouze konstatoval, že první znalecký posudek se vyjádřil nikoliv kladně co do pravosti podpisu na směnce (možnost pravosti podpisu však ani nevyloučil), zatímco druhý znalecký posudek se již vyjádřil, co do pravosti podpisu, zcela kladně. Za takové situace tedy dle odvolacího soudu nevznikl zásadní rozpor mezi důkazními prostředky a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo proto rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, č.j. 9 Cmo 125/2010-158, v plném rozsahu potvrzeno.
6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém dovolací soud rozhodl svým usnesením ze dne 30. 10. 2012, č.j. 29 Cdo 2545/2011-227, tak, že dovolání odmítl. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud zejména uvedl, že v jádru dovolání dovolatel brojí zejména proti hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Taková obrana je však již předem neúspěšná s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat pouze ze způsobu, jakým byl důkaz proveden, což však ze strany stěžovatele v dovolání namítáno nebylo.
8. Jádrem ústavní stížnosti byla toliko polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy nepřipustily vyhotovení a provedení znaleckého posudku, jímž chtěl stěžovatel vyvrátit zjištění obsažená v revizním znaleckém posudku. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.
11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.).
9. Nic takového však zjištěno nebylo. Skutečnost, že nebyl proveden navržený důkaz třetím znaleckým posudkem, nezakládá v daném případě dle názoru Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces. S odkazem a v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení bylo na uvážení soudu, aby provedl důkazy, jež měly dle jeho názoru význam pro správné a dostatečné zjištění skutkového stavu a následné vyvození právních závěrů. Takové provádění důkazů však nesmí nadbytečně prodlužovat délku nalézacího řízení, zejména při neexistenci rozporů v znaleckých posudcích (ačkoliv jsou tyto rozpory stěžovatelem tvrzeny). Pouze při existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, by příslušelo Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Takový extrémní rozpor však, stejně jako soud dovolací, Ústavní soud v dané věci neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu