U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Z.S., zastoupeného JUDr. Tomášem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 5 –
Smíchově, Štefánikova 29, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) M. P., zastoupenému
opatrovníkem Mgr. J. Z., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120
00 a 2) Ing. J. S., zastoupenému JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, se sídlem v
Praze 6, Dejvická 664/46, PSČ 160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 22/2004, o dovolání
druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června
2010, č. j. 9 Cmo 125/2010-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 9 Cmo 125/2010-158,
k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 12. března 2009, č. j.
49 Cm 22/2004-122, ve znění usnesení ze dne 22. prosince 2009, č.
j. 49 Cm 22/2004-138, jímž Krajský soud v
Praze ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 30. března 2003, č. j. 61 Sm 41/2003-9, kterým uložil původně
oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 340.000,-
Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.133,- Kč a
náklady řízení.
Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co usnesením ze dne 20. září
2006, č. j. 9 Cmo 188/2006-67, Vrchní soud v Praze k odvolání druhého
žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. září 2005, č. j. 49
Cm 22/2004-49, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož namítá-
li směnečný dlužník – žalovaný, že směnku nepodepsal, „vždy stíhá důkazní
břemeno k tomuto tvrzení dotyčného žalovaného a není na žalobci, aby naopak
prokazoval pravost podpisu dlužníka“. Poukaz odvolatele na opačný právní závěr
formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29
Cdo 3478/2007, shledal irelevantním, neboť „nebere v úvahu povahu zkráceného
námitkového řízení, které není řízení o žalobě (návrhu na vydání směnečného
platebního rozkazu) a tudíž ani o skutečnostech uváděných žalobcem, ale o
procesní obraně žalovaného, vymezenou jím vznesenými námitkami (včasnými)“.
Dále odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – poté, co zopakoval
dokazování znaleckým posudkem vypracovaným PhDr. Vladimírem Svobodou a revizním
znaleckým posudkem vypracovaným JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., zdůraznil, že
byť „závěr znaleckého posudku nevyloučil možnost vlastního podpisu žalovaného
(zkomolení) ani padělku podpisu“, „revizním posudkem byly zcela pochybnosti o
pravosti podpisu eliminovány ve prospěch závěru, že podpis žalovaného na směnce
je jeho pravým podpisem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky, zda „důkazní
břemeno a prokázání pravosti podpisu dlužníka na směnce tíží žalobce či
žalovaného“, která je odvolacím soudem a dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel popisuje průběh jednání a akcentuje, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, uzavřel, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu
žalovaného na směnce tíží žalobce, který směnku k důkazu předložil a který ze
skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok. Vzhledem k rozdílným závěrům znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku
dovozuje, že „skutkový stav není postaven najisto a záleží na posouzení otázky,
která ze stran nese důkazní břemeno, zda žalobce či žalovaný, a podle toho bude
stanoven úspěch ve sporu“. Jelikož žalobce „neprokázal, že podpis na směnce je
podpisem žalovaného“, měl být směnečný platební rozkaz zrušen. Konečně dovolatel „tvrdí, že byl zkrácen na svých právech, když nebylo
jednoznačně prokázáno, že podepsal předmětnou směnku a nebylo mu ani umožněno,
aby v řízení prokázal (vypracováním třetího znaleckého posudku a výslechem
navržených svědků) opak“. Postupem soudů nižších stupňů tak bylo porušeno jeho
právo na „řádný proces dle ustanovení čl. 38 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb.,
Listiny základních práv a svobod“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl. Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Jakkoli Nejvyšší soud zcela setrvává na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní
směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní
břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu
předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný
nárok, a k němuž se opakovaně ve své rozhodovací činnosti přihlásil (k tomu
srov. např. rozhodnutí ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne
26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29
Cdo 1294/2010, jež jsou, stejně jako další rozhodnutí zmíněná níže, dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu), důvod připustit dovolání v poměrech dané
věci nemá.
Odvolací soud totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl na
základě vyhodnocení provedených důkazů k závěru, podle něhož je podpis druhého
žalovaného na směnce jeho pravým podpisem. Byť dovolatel co do dovolacích
důvodů poukazuje (jen) na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
polemikou s výše zmíněným závěrem ve skutečnosti zpochybňuje správnost
skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy
nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení
důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a
to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §
241a odst. 3 o. s. ř. „Konstatování“ dovolatele ohledně neexistence (respektive neprokázání
žalobcem) kauzy směnky je z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné již proto, že výhrada
neexistence kauzy směnky nebyla uplatněna ve včasných námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu a že důkazní břemeno co do důvodnosti kauzálních
námitek bez jakýchkoli pochybností tíží žalovaného (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se
Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
z hlediska námitky, že bylo porušeno právo dovolatele na „řádný“ proces, jejímž
prostřednictvím dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy
nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy) totiž podmínku existence
otázky zásadního právního významu nezahrnuje (z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly
provedeny). Obecně přitom platí (srov. ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), že o
tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení navržených důkazů není ke
zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého
práva určeného ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu
rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního
principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze
dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo
odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení § 3 odst. 1, §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu