Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové, ve věcech ústavních stížností stěžovatele Ing. Stanislava Hlubockého, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, sídlem Bystrá 2430, Praha 9, vedené pod sp. zn. II. ÚS 519/24 , a stěžovatelů Ing. Jindřicha France a Mgr.
Marie Francové, obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 696/24 , proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 2418/2022-1294, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. září 2020 č. j. 10 C 70/2008-884, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Jiřiny Hlubocké, města K., Vladimíra Hory, Vlasty Horové, Václava Uhera, Jana Zadražila, Jany Zdeňky Zadražilové, a spolku XY, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení věcí, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II.
ÚS 519/24 a
IV. ÚS 696/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 519/24
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obě ústavní stížnosti směřují proti týmž rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, proto Ústavní soud rozhodl podle shora uvedených zákonných ustanovení o spojení věcí ke společnému řízení.
4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 1/24 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech David Uhlíř, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude dále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 519/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
8. Námitky stěžovatelů, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy v dané věci neodpovídajícím a nesprávným způsobem vypořádaly podílové spoluvlastnictví, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Jak k podstatě případu uvedl Nejvyšší soud, z ustálené rozhodovací praxe k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem vyplývá, že reálné rozdělení společné nemovité věci není dobře možné zejména tehdy, pokud by nově vzniklé nemovité věci nebylo možno řádně užívat, jakož i v případě, kdy by nově vzniklé části věci nemohly sloužit vlastníku způsobem odpovídajícím jejich povaze; u pozemků se pak jedná zejména o kritérium rozlohy a celkové plochy a tvaru rozdělovaného pozemku. Velmi podstatným kritériem při rozdělení pozemku je otázka přístupu k tomuto pozemku z veřejné komunikace, a otázka přístupu k jiným nemovitým věcem, neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti, jíž je vlastníkem či spoluvlastníkem. V projednávané věci pak odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů má za to, že pozemek parc. č. X3 je nutné považovat za reálně nedělitelný. Zohlednil přitom velikost pozemku i velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků, přičemž poukázal na to, že většina z nově vzniklých pozemků by byla samostatně nevyužitelná a s ohledem na to, že žádný z účastníků - kromě žalovaného 3 - by nemohl nově vzniklý pozemek využít pro zajištění lepšího přístupu na svůj vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti svých stávajících pozemků. Ze všech zvažovaných důvodů shledal pozemek z funkčního hlediska reálně nedělitelným a současně jako nejvhodnější způsob vypořádání vyhodnotil přikázání předmětného pozemku do vlastnictví města - žalovaného č. 3.
9. Pokud stěžovatelé protestovali proti způsobu reálného rozdělení pozemku parc. č. X2, který neodpovídá přesně velikosti spoluvlastnických podílů, soud připomenul, že obecná možnost rozdělení společné věci na části neodpovídající přesně velikostem spoluvlastnických podílů vyplývá v prvé řadě přímo ze zákona, a sice z § 1144 odst. 2 občanského zákoníku, který stanoví, že rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Judikatura dovolacího soudu dále navíc dovozuje, že samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením Přesně o takový případ šlo v projednávané věci. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na tvarovou i funkční specifičnost tohoto pozemku v dané lokalitě zvolil řešení, jež bylo podle jeho názoru nejvíce funkční z hlediska možného budoucího využití nově vzniklých pozemků.
10. Co se týče rozhodnutí o náhradě nákladů, uložené stěžovatelům Francovým, lze uvést, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací své rozhodnutí v tomto směru podrobně a přesvědčivě odůvodnil (srov. bod 71. a násl. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195), a v jeho závěrech nelze shledat nic neústavního.
11. Možno tedy konstatovat, že se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám provedl. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatelé jsou zjevně jiného právního názoru.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu