USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
J. F. a b) M. F., zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v
Kladně, Hajnova 40, proti žalovaným 1) S. H., zastoupenému JUDr. Jiřím
Sehnalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, 2) J. H.,
zastoupené Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám.
Arnošta z Pardubic 11, 3) městu Kolín, se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 78,
IČO: 00235440, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se
sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, 4) V. H. a 5) V. H., 6) V. U., 7) J. Z. a 8)
J. Z. Z., oběma zastoupeným JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve
Svitavách, náměstí Míru 58/47, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalovaného 3): Obyvatelé cihelny Kolín, se sídlem v Kolíně, Vávrova 850, IČO:
26554038, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 70/2008, o dovolání žalobců a
dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12.
2021, č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2020, č. j. 10 C 70/2008-884, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 10 C 70/2008-893, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Pozemek parc. č. XY
rozdělil na základě geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, jenž je
nedílnou součástí rozsudku, na pozemky: parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a
parc. č. XY (výrok II). Pozemek parc. č. XY a nově vzniklý pozemek parc. č. XY
přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 3) – (výrok III), nově vzniklý
pozemek parc. č. XY přikázal do společného jmění manželů žalovaných 1) a 2) –
(výrok IV), a nově vzniklé pozemky parc. č. XY a parc. č. XY přikázal do
společného jmění manželů žalobců (výrok V), a uložil žalovanému 3) povinnost
zaplatit jednotlivým účastníkům vypořádací podíly specifikované v tomto výroku
(výrok VI). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VII a výroky VIII–XI
doplňujícího usnesení). K odvolání žalobců, žalovaného 1) a žalovaných 7) a 8) Krajský soud v Praze
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 28 Co 145,
146/2021-1195, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením
ve výrocích II–XI změnil tak, že pozemek parc. č. XY přikázal do výlučného
vlastnictví žalovaného 3) a uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit jednotlivým
účastníkům vypořádací podíly specifikované v této části výroku [výrok I písm. a) a b)], nově vzniklý pozemek parc. č. XY přikázal do společného jmění manželů
žalobců [výrok I písm. c)], nově vzniklý pozemek parc. č. XY přikázal do
společného jmění manželů žalovaných 1) a 2) – [výrok I písm. d)], nově vzniklé
pozemky parc. č. XY a parc. č. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného
3) a uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit jednotlivým účastníkům vypořádací
podíly specifikované v této části výroku [výrok I písm. e) a f)]; ve výroku I
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o nákladech
řízení (výroky III–XI). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a výrokům o nákladech řízení podali
žalobci dovolání, neboť odvolací soud učinil nesprávný závěr, že dělení pozemku
parc. č. XY není z funkčního hlediska dobře možné, a že pozemek parc. č. XY je
sice možné reálně dělit, ale není možné jej dělit přesně podle
spoluvlastnických podílů. V dovolání formulovali tři otázky hmotného práva,
které odvolací soud řešil nesprávně. 1) Zda způsobuje reálnou nedělitelnost
pozemku přesně podle spoluvlastnických podílů skutečnost, že při dělení nově
vzniklé pozemky by neměly žádnou souvislost se stávajícími pozemky zvažovaného
spoluvlastníka či spoluvlastníků a tito spoluvlastníci by neměli možnost
přímého užívání nově vzniklých pozemků. 2) Zda způsobuje reálnou nedělitelnost
pozemku skutečnost, že žádný ze spoluvlastníků by po provedeném dělení pozemku
nemohl nově vzniklý pozemek využít pro zajištění lepšího přístupu na svůj
vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti svých stávajících pozemků.
Otázky 1)
a 2) odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a sice
ohledně zjištěné reálné nedělitelnosti pozemku parc. č. XY v rozporu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 a 22 Cdo 1338/2021, a ve
vztahu k pozemku parc. č. XY, u nějž byla odvolacím soudem reálná dělitelnost
shledána nevhodnou, v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
3924/2007 a 22 Cdo 1450/2015. 3) Předložili otázku, zda lze v případě, že různé
části společného pozemku mají různou jednotkovou cenu, spravedlivě rozhodnout o
vyrovnání v penězích, pokud společný pozemek není rozdělen na díly odpovídající
přesně podílům jednotlivých spoluvlastníků. Tuto otázku považují v rozhodovací
praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou. Navrhli, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobců vyjádřil s jejich argumentací
souhlas. Přiklonil se k názoru žalobců, že odvolací soud mohl pozemek rozdělit
přesně podle stávajících spoluvlastnických podílů a nebylo nutné přikázat
žalovanému 3) větší podíl na úkor ostatních spoluvlastníků. Namítl, že v tomto
řízení nebyl prokázán veřejný zájem na omezení vlastnického práva ostatních
spoluvlastníků a že jim nebyla přiznána adekvátní náhrada. Dále se podrobně
vyjádřil a doplnil jednotlivé námitky žalobců. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobců s tímto dovoláním rovněž souhlasila
a přisvědčila argumentaci žalobců. Rovněž se podrobněji vyjádřila k jednotlivým
námitkám. Další účastníci se k dovolání žalobců nevyjádřili. Proti rozsudku odvolacího soudu dále podal dovolání žalovaný 1). 1) Uvedl, že
žalovaný 3) není ve věci pasivně legitimován s ohledem na to, že není
spoluvlastníkem vypořádávaných pozemků, neboť výkup pozemků od jednotlivých
spoluvlastníků nebyl schválen zastupitelstvem, přičemž starosta obce nemůže sám
vytvářet vůli obce. 2) Namítl, že rozdělením pozemku na základě napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu ztratil přístup ke svému domu po vlastním pozemku a
nyní k němu bude muset přistupovat po pozemku města. Současně nesouhlasí s tím,
aby kolem jeho domu vznikla možnost veřejné cesty k nedalekým garážím;
poukazuje na správní rozhodnutí, že se na pozemku parc. č. XY nenachází veřejně
přístupná účelová komunikace. 3) Také namítl, že rozhodnutí obou nalézacích
soudů je nevyvážené a preferuje zájem města, ačkoliv pozemek bylo možno
rozdělit spravedlivě a dostatečně účelně i se zachováním poměru
spoluvlastnických podílů. Závěry odvolacího soudu proto považuje za zjevně
nepřiměřené; k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1450/2015. 4) Namítl nesprávné stanovení výše náhrady z důvodu neaktuálnosti
znaleckého posudku. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 1927/2004, z nějž se podává, že přiměřená náhrada má být určena podle ceny
věci v době vypořádání. K dovolání žalovaného 1) se žádný z účastníků nevyjádřil.
Žalovaný 3) zaslal dodatečně dovolacímu soudu vyjádření, v němž poukázal na
skutečnost dokladující změnu charakteru užívání dotčených pozemků na základě
rozhodnutí města jako vlastníka pozemků – žalovaného 3), a sice na veřejně
přístupnou účelovou komunikaci. Z tohoto důvodu považuje část námitek zejména
žalovaného 1) za fakticky i právně překonanou. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání žalobců není přípustné. Žalobci v dovolání – přičemž s dovolací argumentací žalobců se ztotožnil rovněž
žalovaný 1) – zpochybňují závěr odvolacího soudu o reálné nedělitelnosti
pozemku parc. č. XY, jenž byl přikázán jako celek za náhradu žalovanému 3), a
požadují jeho reálné rozdělení podle velikosti jednotlivých spoluvlastnických
podílů. Závěr o nedělitelnosti předmětného pozemku je podle nich v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěr odvolacího soudu o
reálné nedělitelnosti pozemku parc. č. XY je s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu v souladu. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“),
nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na
návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení
spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc
ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení
věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům
spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud
za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitým věcem se podává, že reálné rozdělení společné
nemovité věci není dobře možné zejména tehdy, pokud by nově vzniklé nemovité
věci nebylo možno řádně užívat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (toto i všechna další citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Dále není rozdělení společné
věci dobře možné v případě, že by nově vzniklé části věci nemohly sloužit
vlastníku způsobem odpovídajícím jejich povaze; u pozemků se pak jedná zejména
o kritérium rozlohy a celkové plochy a tvaru rozdělovaného pozemku (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006). Velmi podstatným kritériem při rozdělení pozemku je pak jednak otázka přístupu
k tomuto pozemku z veřejné komunikace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012), a jednak otázka přístupu k
jiným nemovitým věcem, neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k pozemku nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních
spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti, jíž je vlastníkem či
spoluvlastníkem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1431/2012). V projednávané věci odvolací soud v bodě 37.
napadeného rozsudku podrobně
vysvětlil, z jakých důvodů má za to, že pozemek parc. č. XY je nutné považovat
za reálně nedělitelný. Dospěl k závěru, že rozdělení předmětného pozemku by
sice bylo technicky proveditelné, ale z hlediska funkčního využití není
rozdělení dobře možné. Zohlednil přitom velikost pozemku i velikost podílů
jednotlivých spoluvlastníků, přičemž poukázal na to, že většina z nově
vzniklých pozemků by byla samostatně nevyužitelná a s ohledem na to, že žádný z
účastníků – kromě žalovaného 3) – by nemohl nově vzniklý pozemek využít pro
zajištění lepšího přístupu na svůj vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti
svých stávajících pozemků, nepovažoval za vhodné řešení pozemek rozdělit. Naopak, co se týče polohy pozemku, zohlednil, že předmětný pozemek jednou z
delších stran přiléhá k pozemku žalovaného 3), dále k pozemkům ve vlastnictví
osob odlišných od účastníků řízení a současně navazuje na pozemek parc. č. XY,
jenž je rovněž předmětem vypořádání, a jenž byl rovněž přikázán do vlastnictví
žalovaného 3). Zohlednil též funkční určení daného pozemku podle platného
územního plánu (částečně jako účelová komunikace, částečně jako veřejná zeleň)
a stávající způsob využití (zeleň). Ze všech těchto důvodů shledal pozemek z
funkčního hlediska reálně nedělitelným a současně jako nejvhodnější způsob
vypořádání vyhodnotil přikázání předmětného pozemku do vlastnictví města –
žalovaného 3). S těmito závěry odvolacího soudu dovolací soud souhlasí. Ačkoliv bylo zjištěno,
že by reálné rozdělení pozemku bylo technicky proveditelné, jak konstatoval
odvolací soud, v daném případě brání reálnému rozdělení pozemku nemožnost
následného funkčního využití nově vzniklých menších částí pozemku. Závěr o
reálné nedělitelnosti je proto správný, a to jak z hlediska praktického využití
daného pozemku jako celku (oproti menším rozděleným pozemkům, které by
samostatně využitelné nebyly), tak i z pohledu dalších aspektů ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu citované výše. Úvahy odvolacího soudu jsou
současně řádně odůvodněné a v žádném případě je nelze považovat za zjevně
nepřiměřené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22
Cdo 1450/2015). Co se následně týče způsobu vypořádání přikázáním předmětného
pozemku konkrétně do výlučného vlastnictví žalovaného 3), tuto část úvahy
odvolacího soudu dovolatelé v rámci své argumentace nijak nezpochybňují.
K
otázkám předkládaným v dovolání žalobců jako otázky ad 1) a 2) pak dovolací
soud ještě upřesňuje, že odvolací soud nedospěl k závěru o reálné
nedělitelnosti předmětného pozemku z toho důvodu, že by snad považoval za
nezbytné, aby případným rozdělením nově vzniklé pozemky musely zajišťovat lepší
přístup k jiným nemovitostem ve vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků, anebo
by musely přispět ke zvětšení jejich pozemků, nýbrž tyto argumenty použil spíše
podpůrně ve smyslu toho, že by menší rozdělené části pozemku nebyly samostatně
funkčně využitelné (například i proto, že ani nenavazují na jiné pozemky ve
vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků a rozdělení by proto nebylo v tomto
případě účelné), což následně odůvodňovalo konečný závěr o nedělitelnosti
daného pozemku. Žalobci dále rozporují způsob reálného rozdělení pozemku parc. č. XY, který
neodpovídá přesně velikosti spoluvlastnických podílů. V této souvislosti
předkládají jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku,
zda lze v případě, že různé části společného pozemku mají různou jednotkovou
cenu, rozdělit pozemek nikoliv podle velikosti spoluvlastnických podílů a
současně spravedlivě rozhodnout o vyrovnání v penězích. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť již byla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se zvoleným řešením od této
rozhodovací praxe neodchýlil. Obecná možnost rozdělení společné věci na části neodpovídající přesně
velikostem spoluvlastnických podílů vyplývá v prvé řadě přímo ze zákona, a sice
z § 1144 odst. 2 o. z., který stanoví, že rozdělení věci však nebrání nemožnost
rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se
rozdíl v penězích. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak shodně plyne, že rozdělení
společné věci nemusí vést ke vzniku nových věcí odpovídajících přesně výši
ideálních podílů spoluvlastníků, nýbrž spoluvlastníkovi může být přikázáno více
(či naopak méně), než na kolik by měl nárok; vzniklý nepoměr je třeba vyrovnat
v penězích [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 20, 2018, str. 716, a též v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 17566)]. Obdobně se postupuje i tehdy, když sice vzniklé věci
formálně vzato velikostně odpovídají výši spoluvlastnických podílů, ale vznikne
nepoměr v hodnotě vzniklých věcí. Ten ze spoluvlastníků, kterému se na
vyrovnání dostalo více, je povinen druhému spoluvlastníkovi nepoměr finančně
nahradit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1259/2003). Z výše citovaných rozhodnutí tedy plyne, že je přípustný i takový způsob
vypořádání spoluvlastnictví k pozemku, kdy je pozemek rozdělen, přestože jeho
jednotlivé části mohou mít různou obvyklou cenu, a tento postup je v pořádku za
předpokladu, že se případné rozdíly či nepoměry mezi jednotlivými
spoluvlastníky vyrovnají v penězích v rámci stanovení přiměřené náhrady.
Přesně
to učinil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pročež mu nelze z pohledu
výše citované judikatury ničeho vytknout, neboť zákon ani rozhodovací praxe
nepředpokládá, že by reálné rozdělení věci muselo vždy odpovídat přesně
velikosti spoluvlastnických podílů (pokud takové rozdělení např. z hlediska
následné využitelnosti jednotlivých nově vzniklých pozemků není dobře možné – k
tomuto také viz výše u odůvodnění tohoto usnesení týkajícího se pozemku parc. č. XY). Judikatura dovolacího soudu dále navíc dovozuje, že samotná skutečnost, že
určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela
ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost
rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné
užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti
dosavadnímu stavu před rozdělením (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu dále plyne, že ani nesouhlas některého ze spoluvlastníků s
konkrétním způsobem rozdělení společné věci takovému rozdělení nebrání, a to
zejména v případě, kdy žádný ze spoluvlastníků nenavrhne řešení lépe
respektující zájmy všech spoluvlastníků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, nebo ze dne 16. 12. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 1943/2015). Přesně o takový případ šlo v projednávané věci. Odvolací soud konstatoval, že s
ohledem na tvarovou i funkční specifičnost tohoto pozemku v dané lokalitě, bylo
sice možné přistoupit k reálnému rozdělení pozemku, přičemž zvolil řešení, jež
bylo podle jeho názoru nejvíce funkční z hlediska možného budoucího využití
nově vzniklých pozemků, které nicméně neodpovídalo přesně velikosti
jednotlivých spoluvlastnických podílů. Své úvahy podrobně odůvodnil (body 41.–
44. napadeného rozsudku), přičemž ani v tomto případě nelze dospět k závěru, že
by jeho úvahy byly zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. Pokud pak žalobci v závěru dovolání dále nesouhlasí s přikázáním nově vzniklého
pozemku parc. č. XY žalovanému 3) – oproti řešení zvolenému soudem prvního
stupně, který předmětný nově vzniklý pozemek přikázal naopak žalobcům – přičemž
namítají, že odvolací soud bez racionálního důvodu preferoval hledisko přímého
užívání pozemku na úkor jiných možností využití, jak předpokládá rozhodovací
praxe dovolacího soudu (k tomuto odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
1338/2021), pak dovolací soud uvádí, že ani tato část úvahy odvolacího soudu
není s rozhodovací praxí dovolacího soudu nikterak v rozporu. Při úvaze o tom,
kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána se totiž podle ustálené
judikatury dovolacího soudu zohledňuje mimo jiné to, kterému ze spoluvlastníků
více svědčí hledisko účelného využití věci; současně má být při rozhodování o
tom, komu má být věc přikázána, zvýhodněn rovněž ten, kdo hodlá věc užívat
osobně (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008,
sp. zn. 22 Cdo 539/2007).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Ani dovolání žalovaného 1) není přípustné. Dovolací soud navíc poznamenává, že
v některých otázkách je dovolání žalovaného 1) na samé hranici
projednatelnosti, neboť řádně nevymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. jakožto obligatorní náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). K námitce „neplatnosti spoluvlastnictví“ žalovaného 3), s ohledem na
nevymezenou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř, dovolací soud pouze
poznamenává, že procesní postoj žalovaného 1) si v tomto ohledu protiřečí a
naznačená polemika ohledně způsobu projednání dané věci zastupitelstvem není
konzistentní se zbytkem dovolací argumentace žalovaného 1). Pokud by totiž
žalovaný 1) chtěl snad argumentovat tím, že ve věci není dána pasivní
legitimace žalovaného 3) z důvodu neplatně přijatého rozhodnutí zastupitelstva,
v důsledku čehož by žalovaný 3) neměl být vlastníkem (části) nemovitostí, jež
jsou nyní předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví v této věci, měl by
setrvat na návrhu, aby byla žaloba z tohoto důvodu bez dalšího zamítnuta. Z
dovolací argumentace i vyjádření žalovaného 1) k dovolání žalobců nicméně
plyne, že žalovaný 1) rozporuje až způsob vypořádání spoluvlastnictví k
předmětným pozemkům, přičemž má za to, že pozemky měly být rozděleny jiným
způsobem, než jak to učinil odvolací soud; v tomto směru však žalovaný 1) již
vlastnické právo žalovaného 3) nepopírá a nedostatek jeho pasivní legitimace
nenamítá. Mimo to s těmito námitkami žalovaného 1) se podrobně vypořádal již
odvolací soud (body 51–54 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dovolací soud se
s jeho závěry ztotožňuje. Ani v případě další námitky, že rozdělením pozemku způsobem zvoleným odvolacím
soudem žalovaný 1) ztratil přístup ke svému domu po vlastním pozemku a nyní
bude nucen využívat pozemek města – žalovaného 3), žalovaný 1) vůbec
nevymezuje, v čemž ohledně této námitky spatřuje splnění některého z
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jakožto jedné z
obligatorních náležitostí dovolání, ani se z ní nepodává zobecnitelná právní
otázka, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolací soud pak již jen zcela nad rámec konstatuje, že pokud dovolatel
argumentuje potenciální změnou územního plánu, v jejímž důsledku by mohlo dojít
ke vzniku veřejné komunikace vedoucí okolo jeho domu, je třeba uvést, že
nalézací soudy vycházely ze skutkového stavu zjištěného v době jejich
rozhodnutí, tudíž žalovaným 1) naznačované budoucí možné změny by nemohly být
pro jejich rozhodnutí jakkoliv relevantní.
Ohledně námitky nevyváženosti rozhodnutí nalézacích soudů preferující zájem
žalovaného 3), a zakládající tak zjevnou nepřiměřenost jejich úvah, dovolací
soud v plném rozsahu odkazuje na tu část odůvodnění tohoto usnesení týkající se
dovolání žalobců, kde bylo vysvětleno, že úvahy odvolacího soudu ohledně
zvoleného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví v této věci jsou v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nelze je považovat ani
za zjevně nepřiměřené. Co se pak týče námitky nesprávně stanovené výše náhrady z důvodu neaktuálnosti
znaleckého posudku, pro kterou má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo
1927/2004), dovolací soud uvádí, že odvolací soud při stanovení výše náhrady
vycházel z aktuálního ocenění hodnoty pozemků. Vycházel sice ze znaleckého
posudku vypracovaného v roce 2019, nicméně v odvolacím řízení při jednání
znalce vyslechl, přičemž znalec potvrdil, že s ohledem na specifičnost
předmětných pozemků se růst cen na jejich ocenění neprojevil (bod 27. napadeného rozsudku, vyjádření znalce u jednání před odvolacím soudem – č. l. 1085). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v tomto směru v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani dovolání žalovaného 1) přípustným, podle §
243c odst. 1 o. s. ř. je rovněž odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu