22 Cdo 1338/2021

22 Cdo 1338/2021-544

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve

věci žalobkyně Vodochody Nemovitostní s. r. o., IČO 08906238, se sídlem

Odolena Voda, U Letiště 374, Dolínek, zastoupené Mgr. Pavlem Fryntou, advokátem

se sídlem v Praze 6, Břevnovská 433/12, proti žalovaným 1) ESHG s. r. o., IČO

01536613, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, 2) Krematex CZ s. r.

o., IČO 06667350, se sídlem v Praze 10, Strašnice, Kolovratská 58/1,

zastoupeným Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé

náměstí 125/16, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního

soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 104/2016, o dovolání žalovaných proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 28 Co 184/2020-454,

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 28 Co 184/2020-454,

a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 11. 12. 2019, č. j. 8 C

104/2016-279, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu

řízení.

Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

11. 12. 2019, č. j. 8 C 104/2016-279, zrušil spoluvlastnictví účastníků k

pozemku parc. č. 183, zapsanému v katastru nemovitostí pro obec Vodochody,

katastrální území Hoštice u Vodochod, na listu vlastnictví č. 148 u

Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ

(výrok I.), uvedený pozemek přikázal do vlastnictví žalobkyně (výrok II.),

uložil žalobkyni povinnost zaplatit každé ze žalovaných přiměřenou náhradu ve

výši 360 264 Kč (výroky III. a IV.) a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit

žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok V.). Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 28

Co 184/2020-454, změnil rozsudek soudu prvního stupně (kvůli procesnímu

nástupnictví na žalované straně) jen tak, že se:

a) zrušuje spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 183 zapsanému u

Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha –

východ, pro katastrální území Hoštice u Vodochod, obec Vodochody, na listu

vlastnictví č. 148,

b) uvedený pozemek se přikazuje do vlastnictví žalobkyně oproti povinnosti

zaplatit žalované 1) přiměřenou náhradu ve výši 360 264 Kč a žalované 2)

přiměřenou náhradu ve výši 360 264 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud též rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podstata věci: Účastnice jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 183,

specifikovaného výše (dále též jen „pozemek“). Ten se nachází uvnitř uzavřeného

areálu letiště Praha - Vodochody, uvnitř ochranného pásma letiště se zákazem

staveb, zasahuje do pásu vzletové a přistávací dráhy. Všechny účastnice

souhlasily se zrušením spoluvlastnictví k pozemku, nebyly však ve shodě ohledně

způsobu vypořádání. Žalobkyně požadovala přikázání celého pozemku do jejího

vlastnictví, žalované požadovaly jeho rozdělení a přikázání podle výše podílů;

navrhly též oddělení žalobkyně ze spoluvlastnictví. Soudy zaujaly názor, že fyzické rozdělení pozemku není „dobře možné“. Při

žalovanými navrhovaném podélném rozdělení pozemku s ohledem na velikost jejich

podílů by vznikly dva pozemky o velikosti 139,25 m2, které by sousedily s nově

vzniklým pozemkem žalobkyně nebo s pozemky ve vlastnictví Letiště Vodochody, a. s. Nově vzniklé pozemky by nebyly jinak využitelné, než jsou dosud, neboť by i

nadále byly součástí uzavřeného areálu letiště, žalované by je tak mohly užívat

pouze v omezeném rozsahu. U nově vzniklých pozemků by navíc nebyl zajištěn

přístup k veřejné komunikaci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu

prvního stupně, že není účelné, aby výsledkem vypořádání zrušeného

spoluvlastnictví k pozemku byl vznik dalších pozemků v areálu letiště s různým

vlastnickým režimem. K tomuto závěru dospěl odvolací soud přes námitky

žalovaných, že na jiných letištích v České republice různorodá vlastnická

struktura pozemků existuje a nebrání provozu jednotlivých letišť. Odvolací soud

uvedl, že lze souhlasit s žalovanými, že zákon č.

49/1997 Sb., o civilním

letectví, upravuje vztahy mezi provozovatelem a vlastníky pozemků na letišti, a

to i pro případ nedohody mezi nimi (§ 30a); další roztříštění vlastnické

struktury pozemků využívaných pro provozování letiště Praha-Vodochody by však

nemělo vést k potenciálnímu množení sporů. S ohledem na uvedené tedy odvolací

soud shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že dělení pozemku není „dobře

možné“ a zabýval se dalšími způsoby vypořádání, tedy přikázání pozemku

některému ze spoluvlastníků (tato otázka však není předmětem dovolacího řízení). Odvolací soud zvažoval možné důvody pro zamítnutí žaloby, uvedené v § 1140

odst. 2, věta druhá, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („ o. z.“), takové

důvody však neshledal. Žalovanými uváděné skutečnosti, tedy to, že očekávají

ekonomické zhodnocení své investice do pozemku v důsledku rozšíření a

modernizace letiště Praha-Vodochody, okolnostmi uvedenými v tomto ustanovení

nejsou. Byť lze v obecné rovině přisvědčit, že zásadní změna v ceně společné

věci může v poměrech konkrétního případu zakládat nevhodnost doby zrušení

spoluvlastnictví, zde odvolací soud k takovému závěru nedospěl. Projekt rozvoje

letiště Praha-Vodochody je zatím pouze v rovině plánování, dosud s ním nebylo

započato. Úvahy o vývoji ceny pozemku jsou jen hypotetické, je otázkou, zda a

kdy se situace změní, přičemž by se tak muselo stát v přiměřeném časovém

horizontu, neboť opačný postoj by vedl k zachování současného stavu, tedy

donucení žalobkyně, aby setrvala s žalovanými ve spoluvlastnictví. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalované poukazovaly na to, že v

průběhu řízení před soudem prvního stupně podaly návrh na oddělení ze

spoluvlastnictví, o kterém však nebylo rozhodnuto. K tomu odvolací soud uvedl,

že podle § 1140 odst. 2 o. z. může žádat kterýkoli ze spoluvlastníků o své

oddělení ze spoluvlastnictví, nikoli o oddělení jiného spoluvlastníka. Žalované

však v podání ze dne 15. 5. 2019 požadovaly právě oddělení žalobkyně ze

spoluvlastnictví, nikoli své, a zachování jejich podílového spoluvlastnictví ke

zbývající části pozemku. Nejednalo se tak o vzájemný návrh, který by bylo v

řízení možné uplatnit, a soud prvního stupně nepochybil, pokud tento návrh

posoudil jako procesní stanovisko žalovaných s návrhem, jak chtějí, aby soud

rozhodl o vypořádání, a meritorně o něm nerozhodl. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání; jeho přípustnost

nejprve jen vymezují odkazem na znění § 237 o. s. ř., v dalším textu dovolání

pak tvrdí, že dovolací soud nesprávně posoudil právní otázku, při jejímž řešení

se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive tato

otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Především tvrdí, že úvaha soudů o nedělitelnosti sporného pozemku je zjevně

nepřiměřená (odkazují na „rozhodnutí 22 Cdo 2417/2008“), a je i v rozporu s

judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o reálnou dělitelnost pozemku

(„rozhodnutí 22 Cdo 4490/2018“).

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu

vyplývá, že „překážkou reálného rozdělení pozemku ve spoluvlastnictví není

podle soudu skutečná (funkční) nedělitelnost pozemku, ale přesvědčení soudu o

tom, že není účelné, vhodné či žádoucí, aby konkrétní sporný pozemek byl vůbec

rozdělen a po svém rozdělení vlastnicky patřil více subjektům. Odvolacím soudem

uváděná snaha o zjednodušení vlastnických vztahů k pozemkům, které slouží k

provozování letiště, nemůže být zákonným důvodem pro zbavení žalovaných jejich

vlastnického práva. Odůvodnění nevysvětluje, proč je podle soudu pozemek

nedělitelný. Pozemek je totiž dělitelný bez obtíží (jednoduchý tvar,

nezastavěný, žádné mimořádné náklady spojené s dělením), a je dělitelný bez

obtíží i funkčně (fungování stávajícího letiště je zaručeno podle zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, který upravuje vztahy mezi provozovatelem a

vlastníky pozemků na letišti i pro případ nedohody mezi nimi, viz § 30a cit. zákona, stejně jako stanovisko Úřadu pro civilní letectví ze dne 29. 10. 2020,

které v rozporu s jeho věcně nesprávnou interpretací ze strany odvolacího soudu

v bodu 18. na str. 5 rozsudku, jednoznačně konkrétně uvádí, že „rozdělení

pozemku je s ohledem na další provozování letiště možné“), a tak jedinou

otázkou, která zbývá k zodpovězení, je ta, zda je možné, aby byl pozemek za

reálně nedělitelný mezi spoluvlastníky prohlášen nikoliv proto, že by to

fakticky a funkčně nešlo, ale proto, že to soud z nějakého důvodu nepokládá za

vhodné či účelné. Navíc i odůvodnění tohoto účelu, pro který soud pokládá

pozemek za nedělitelný, je nedostatečné: žalované přece nelze jejich

vlastnického práva zbavit jen proto, aby v budoucnu snad nedocházelo ke sporům

mezi různými vlastníky nově vzniklých pozemků v jednom areálu letiště, navíc za

stavu, kdy kromě tohoto sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

iniciovaného žalobkyní k žádnému sporu o reálné fungování letiště nikdy mezi

účastníky nedošlo - právě naopak, žalované poskytly provozovateli letiště,

společnosti AERO Vodochody AEROSPACE, a. s., potřebný souhlas k provozování

letiště. Dále dovolatelky uvádějí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně podaly

vzájemnou žalobu na oddělení žalobkyně či žalovaných ze spoluvlastnictví (§

1140 odst. 2 o. z.) O tomto návrhu nebylo rozhodnuto. „Nejedná se přitom o

jeden ze způsobů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kde soud není vázán

návrhem účastníků na konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, ale o

oddělení ze spoluvlastnictví, které k návrhu účastníků buď soud provede, nebo

návrh zamítne. Z pohledu žalovaných pak o jejich návrhu musí být rozhodnuto

před tím, než bude rozhodováno o zrušení spoluvlastnictví jako takového nebo

nejpozději spolu s ním… Výhrady žalovaných však odvolací soud odmítl s tím, že

podle ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. může žádat o své oddělení ze

spoluvlastnictví spoluvlastník, nemohou však o oddělení jiného spoluvlastníka

žádat spoluvlastníci, kteří chtějí ve spoluvlastnictví setrvat. Žalovaní pak v

podání ze dne 15. 5.

2019 podle odvolacího soudu požadovali právě oddělení

žalobkyně, nikoli své, ze spoluvlastnictví, a zachování jejich podílového

spoluvlastnictví ke zbývající části pozemku. Podle odvolacího soudu se tak

nejednalo o vzájemný návrh, který by bylo v řízení možné uplatnit, a soud

prvního stupně nepochybil, pokud tento návrh posoudil jako procesní stanovisko

žalovaných směřující k tomu, jak chtějí, aby soud rozhodl o vypořádání

zrušeného spoluvlastnictví“. Tento výklad považují dovolatelky za přepjatě formalistický a nesprávný. Interpretace návrhu žalovaných učiněného podle § 1140 odst. 2 o. z. odvolacím

soudem je nesprávná a tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena. Žalované navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení

otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky reálné dělitelnosti

pozemku v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž v souvislosti

s pozemkem pořízeným jako investicí tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího

soudu řešena. Jde též o řešení otázky procesního práva, a to souběhu žaloby na

zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se vzájemnou žalobou na oddělení ze

spoluvlastnictví; ani tato otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu

vyřešena. K rozdělení společného pozemku:

Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na

návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení

spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143

o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže

rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Judikaturu týkající se rozdělení společné věci shrnuje rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, na který dovolatelky

odkazují. Z jeho závěrů vyplývá, že zatímco dohodou mohou spoluvlastníci

spoluvlastnictví zrušit a vypořádat kterýmkoli ze způsobů uvedených v § 1141 o. z., ustanovení § 1143 až 1147 o. z. ukládají soudu primárně vypořádat zrušené

spoluvlastnictví reálným rozdělením věci. Pouze „není-li to dobře možné“, lze

přikázat věc za přiměřenou náhradu spoluvlastníkovi, a jen nechce-li věc žádný

ze spoluvlastníků, lze nařídit její prodej ve veřejné dražbě a rozdělit výtěžek

mezi spoluvlastníky. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po

adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci, a v případech, kde by

části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím

jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše

i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru,

určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako

samostatných věcí je významné zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je

zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po

cizím pozemku, např. z titulu věcného břemene. O prvotním způsobu vypořádání

spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat

zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně

dělitelný, což je dáno u nezastavěných pozemků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu

ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22

Cdo 2437/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo

3736/2016).

Samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti při

vypořádání spoluvlastnictví není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení

nemožné. Reálné rozdělení by nebylo dobře možné i v případě, že by náklady na

rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude

možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu, není významné. Pozemek je obecně dělitelný, je však třeba individuálně posuzovat případy,

kdyby v důsledku rozdělení nemohl sloužit účelu, kterému jako celek sloužil (§

1142 odst. 1 o. z.). Takto by bylo možné nahlížet na případy, kdy se jedná

pozemek, který slouží např. jako sportovní hřiště, zoologická nebo botanická

zahrada apod. Rovněž pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s

domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a také blízkost

obytného domu, ve kterém vlastník zahrady bydlí, zlepšuje využití zahrady. Proto není v rozporu se zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o

zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek – zahradu

přilehlou k domu tomu, komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení. Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018; k

němu se ještě dodává, že v konkrétní věci se mohou vyskytnout individuální

zvláštnosti, umožňující odklon od závěrů zde uvedených. Při zvažování výjimečné nedělitelnosti nezastavěného pozemku je třeba vycházet

z toho, že jde o vypořádání soukromoprávního vztahu, a že uplatňování

soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 o. z.), a tudíž je třeba přihlížet především k soukromým zájmům účastníků, jak se

podává ostatně i z § 3 odst. 1 o. z. Ostatně Nejvyšší soud ještě v poměrech

zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, řešil otázku, nakolik lze odepřít

ochranu výkonu vlastnického práva, který je v rozporu se zájmy širší

veřejnosti, resp. s veřejným zájmem, a uvedl: „Konflikt soukromého vlastnického

práva a veřejného zájmu řeší platné právo tak, že v zájmu realizace veřejného

zájmu umožňuje výjimečně za podmínek uvedených v čl. 11 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva. Dosahuje-li veřejný zájem té intenzity, která vede zákonodárce k zákonné úpravě

možnosti vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva, je třeba postupovat podle

zákonů umožňujících takový postup; není-li veřejnému zájmu poskytnuta zákonem

ochrana, nelze k němu při rozhodování o žalobě na vydání věci v zásadě

přihlížet“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo

2859/2004). K tomu lze přihlédnout i při zvažování, zda pozemek bude v

konkrétní věci nedělitelný. Otázka, zda věc je dělitelná, záleží vždy na individuálních okolnostech věci a

úvahu soudů o dělitelnosti věci může dovolací soud zpochybnit jen, jde-li o

úvahu zjevně nepřiměřenou.

Při zvažování, zda nezastavěný pozemek je v konkrétním případě výjimečně

nedělitelný, nelze brát do úvahy jen možnost jeho přímého (fyzického) užívání

nově vzniklých pozemků účastníky po jeho rozdělení, ale je třeba brát do úvahy

i jiné možnosti jeho využití, přinášející účastníkům nebo některému z nich

prospěch. Ten může spočívat i v úplatném přenechají užívání další osobě (např. nájem, pacht), i v očekávání zvýšení ceny pozemku v důsledku připravované změny

územního plánu apod. S přihlédnutím k specifickým rysům konkrétní věci tak

nelze zcela vyloučit rozdělení pozemku ani v případě, že k některému z nově

vzniklých pozemků nebude zajištěn přístup; půjde zejména o situaci, kdy pozemek

je zatížen věcným břemenem ve prospěch třetí strany, která má přístup zajištěn,

a spoluvlastník, kterému má být pozemek přikázán do vlastnictví, sám přístup

nepožaduje a s tímto způsobem vypořádání souhlasí. V dané věci žalované požadovaly reálné rozdělení nezastavěného pozemku s tím,

že spoluvlastnické podíly pořídily jako investici s ohledem na možné budoucí

využití nově vzniklých pozemků. To je zcela legitimní účel, ke kterému mohou

sloužit i nově vzniklé pozemky, přesto, že je žalovaní nebudou moci fyzicky

užívat buď vůbec, nebo jen omezeně. Není pak věcí soudů zvažovat „kvalitu“

takové investice, ledaže by šlo o zcela nereálné očekávání a jako skutečný

motiv by vyšlo najevo např. zjevné zneužití práva žádat reálné rozdělení věci s

cílem poškodit ostatní spoluvlastníky (jiného spoluvlastníka). Hypotetická

možnost komplikací při užívání, správě a údržbě pozemku, ke kterým by mohlo v

budoucnu dojít a o kterou odvolací soud též opřel své rozhodnutí, nemůže sama

o sobě vyloučit jeho reálné dělení (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Odvolací soud též nezjistil, že by rozdělení pozemku bránilo jeho využití pro

letiště (to je zajištěno legálním věcným břemenem), ani že by se rozdělením

podstatně snížila jeho hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). To, že žalovaní k němu

nemají zajištěn přístup, není při zamýšleném způsobu jeho užívání rozhodující. Za tohoto stavu je závěr o nedělitelnosti pozemku zjevně nepřiměřený a

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§

241a odst. 1 o. s. ř.). Ke konkurenci žaloby na oddělení ze spoluvlastnictví a žaloby na zrušení a

vypořádání spoluvlastnictví:

Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví,

lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze

spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 o. z.). Žaloba na oddělení ze spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 2 o. z.) je zvláštním

případem žaloby na ukončení účasti některého spoluvlastníka ve spoluvlastnickém

vztahu (§ 1143 o. z.); každá z těchto žalob má vlastní, částečně odlišné

předpoklady pro vyhovění (k tomu viz blíže Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 667 a násl.).

Uplatní-li tedy v řízení o zrušení a vypořádání

spoluvlastnictví některý z účastníků výslovně právo na oddělení ze

spoluvlastnictví, je třeba o tomto návrhu věcně rozhodnout, bez ohledu na to,

zda jsou splněny podmínky pro oddělení. To platí i opačně, je-li v řízení o

oddělení ze spoluvlastnictví uplatněn návrh na zrušení a vypořádání

spoluvlastnictví V těchto případech jde buď o vzájemný návrh, nebo v případě,

že oba návrhy podá stejný účastník o objektivní kumulaci. V takovém případě

soud zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro oddělení nebo podmínky pro zrušení a

vypořádání ze spoluvlastnictví; zjistí-li, že jsou splněny podmínky pro

vyhovění jednomu z těchto návrhů, pak mu vyhoví a druhý zamítne (o eventualitu,

že by byly splněny podmínky pro vyhovění oběma návrhům, což vyloučit nelze, v

této věci podle závěrů odvolacího soudu nejde, a proto není nutné se jí

zabývat). Nemůže však na zjištění o nedostatku podmínek pro vyhovění návrhu na

oddělení ze spoluvlastnictví „bez dalšího“ reagovat jen tím, že jej považuje za

procesní návrh ve věci řízení o zrušení a vypořádání ze spoluvlastnictví. Pokud

tak však učiní, nevyčerpá předmět řízení, a účastníci se mohou nápravy domáhat

podle § 166 o. s. ř., není to však zásadně důvod pro zrušení rozhodnutí o

zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v dovolacím řízení, je-li rozsudek jinak

správný. Z tohoto hlediska tak nelze dovodit, že by rozsudek odvolacího soudu

spočíval na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu