Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GREENGOLF Pardubice, a. s., se sídlem Hlaváčova 392, 530 02 Pardubice, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, se sídlem Kalvodova 88/1, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 3326/2010-100, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. dubna 2010, č. j. 23 Co 635/2009-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 23 Co 635/2009-69, změnil předchozí zamítavý rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. září 2009, č. j. 8 C 117/2009-40 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 8 C 117/2009-47), tak, že žalobě vyhověl a žalované (stěžovatelce) uložil zaplatit žalobkyni (České televizi) částku ve výši 260.000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I., a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu přirážky za neoznámení existence (nepřihlášení) 26 kusů televizních přijímačů provozovateli vysílání (České televizi). Odvolací soud konstatoval, že žalovaná přihlásila televizní přijímače nejen po lhůtě stanovené zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "zákon č. 348/2005 Sb."), ale i poté, co byla žalobkyní vyzvána, aby zaplatila televizní poplatky a přirážku. Dospěl k závěru, že výzva žalobkyně k zaplacení dlužných televizních poplatků a přirážek k poplatkům z 30. listopadu 2007 "splňuje kritéria zákona č. 348/2005 Sb.", a proto má žalobkyně právo na zaplacení přirážky za každý televizní přijímač, z něhož nebyla splněna povinnost platit televizní poplatek (§ 9 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb.).
3. Následné dovolání žalované bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 3326/2010-100, zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že řízení před soudy nižších instancí není postiženo tzv. zmatečnostními vadami, ke kterým se jinak přihlíží, ani "jinými" vadami ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména ne těmi, které výslovně dovolatelka zmínila. K námitce nesprávného poučení dovolací soud uvedl, že poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinak vyjádřeno, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda výzva z 30. listopadu 2007 je platným právním úkonem, který způsobil následky sledované zákonem č. 348/2005 Sb., bylo možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008).
4. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce, že odvolací soud procesně neregulérním způsobem modifikoval skutkový stav, z něhož vycházel soud prvního stupně. Zjištění učiněná v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud poté, co opakoval důkaz písemnou výzvou z 30. listopadu 2007 (§ 129 odst. 1, § 211, § 213 odst. 2 o. s. ř.), převzal; skutečnost, že jinak než soud prvního stupně vyhodnotil otázku platnosti výzvy, je záležitostí právního posouzení věci.
5. Dovolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu ohledně platnosti výzvy k zaplacení dlužných televizních poplatků a přirážek k poplatkům z 30. listopadu 2007. Vyslovil, že výzva není neurčitá jen kvůli tomu, že obsahovala jiné údaje (vyšší počet televizních přijímačů), než bylo následně zažalováno. Není pochyb o tom, že žalobkyně může uplatnit právo na zaplacení přirážky k televizním poplatkům za nižší počet nepřihlášených televizních přijímačů, než vyplývá z údaje obsaženého ve výzvě; platí tedy, že výzva z 30. listopadu 2007 požadující úhradu přirážky za 59 neevidovaných televizních přijímačů umožnila žalobkyni domáhat se žalobou u soudu přirážky za 26 nepřihlášených televizních přijímačů, aniž by musela předcházet "nová" výzva obsahující "správný" údaj o skutečném počtu předmětů televizních poplatků.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví ( sp. zn. I. ÚS 68/93 , N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti ( sp. zn. II. ÚS 294/95 , N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva ( sp. zn. III.
ÚS 671/02 , N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy ( sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
10. Námitky stěžovatelky lze v podstatě rozdělit do dvou okruhů. První okruh námitek se týká nesplnění poučovací povinnosti obecnými soudy podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; druhým okruhem námitek brojí proti posouzení skutkovému a právnímu posouzení výzvy jako právního úkonu z pohledu jeho určitosti.
11. Ve vztahu k porušení poučovací povinnosti dovozuje stěžovatelka pochybení obecných soudů z toho, že odvolací soud účastníky řízení neupozornil na možné jiné právní posouzení věci a nevyzval stěžovatelku k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. K námitce nesplnění poučovací povinnosti se přitom vcelku podrobně a jasně vyjádřil při dovolacím přezkumu věci Nejvyšší soud a Ústavní soud nemá důvod se od jeho stanoviska odchylovat. Pouze ve stručnosti lze tedy v tomto směru shrnout, že poučení je třeba poskytnout pouze tehdy, pokud odlišné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodných skutečností.
V dané věci toto doplnění nebylo třeba. Na danou věc proto ani nedopadají závěry vyplývající ze stěžovatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. I. ÚS 173/06 , který navíc bral v úvahu zcela specifickou situaci spočívající zejména v tom, že stěžovatel byl osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům a nebyl přítomen u jednání. Ve stávající věci odvolací soud postavil svoje rozhodnutí na jiném posouzení určitosti výzvy ze dne 30. listopadu 2007 s tím, že důkaz výzvou zopakoval a další doplnění skutkových tvrzení nebylo zapotřebí.
Nelze navíc přehlédnout, že odvolací soud projednával věc na základě odvolání žalobkyně, která v něm tvrdila, že výzva, na jejímž základě pak následně podala žalobu, splňovala náležitosti řádného právního úkonu i náležitosti vyplývající ze zákona č. 348/2005 Sb. a byla určitá. Vzhledem k tomu, že toto odvolání bylo stěžovatelce zasláno k vyjádření a posléze se účastnila (její právní zástupkyně) jednání u odvolacího soudu, na němž byl zopakován důkaz výzvou, měla tak stěžovatelka dostatečnou možnost seznámit se s případným odlišným náhledem na věc a možným odlišným posouzením věci odvolacím soudem.
V tomto případě tedy nelze spatřovat porušení zásady předvídatelnosti a legitimního očekávání.
12. Ve vztahu k druhému okruhu námitek, které se týkají hodnocení určitosti výzvy lze rozpoznat dvě roviny. Stěžovatelka totiž jednak napadá hodnocení provedeného důkazu (výzvy), jednak jeho právní posouzení. Ve vztahu k hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za nutné zopakovat, že toto je v zásadě věcí obecných soudů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o.
s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by relevantní důkazy (v daném případě zejména výzvu z 30. listopadu 2007) hodnotily v rozporu se zásadami logiky. Naopak obecné soudy provedly poměrně podrobný rozbor věci, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní a svoje závěry řádně odůvodnily.
Skutečnost, že vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní posouzení věci pak rovněž není z ústavněprávního hlediska vadné. V této souvislosti lze rovněž odkázat závěry, které v otázce určitosti výzvy vyslovil Nejvyšší soud.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu