Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavly S., Jiřího S. a nezletilé Jany S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem, sídlem náměstí 17. listopadu 1611, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 13 To 237/2024-801 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. května 2024 č. j. 6 T 2/2024-690, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Kladně, B. B., Tomáše B. (jedná se o pseudonym) a S. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl obviněný vedlejší účastník B. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako statutární orgán pobočného spolku X, který byl organizátorem a pořadatelem veřejně přístupné akce - závodů nákladních vozidel v terénu tzv. Y, dne 30. dubna 2022 nedbal náležité opatrnosti předcházející vzniku újmy na životě a zdraví, zejména nezabezpečil místa s pohybem soutěžních vozidel mimo závodní trať, která současně byla volně přístupná i divácké veřejnosti, přičemž v důsledku nepřijetí takovýchto bezpečnostních opatření došlo k nehodovému ději, kdy poškozený nezletilý Vojtěch S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený"), vběhl do jízdní dráhy přijíždějícího nákladního vozidla typu Tatra 813, přičemž utrpěl zranění, kterým na místě nehody podlehl. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a to za současného uložení povinnosti, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
3. Dále byl týmž rozsudkem okresního soudu obviněný vedlejší účastník Tomáš B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že nezajistil náležitý dohled nad poškozeným (svým nezletilým synovcem), který mu byl svěřen do péče, a nepřijal náležitá opatření k ochraně jeho života, neboť se jako divák s vědomím vstupu na vlastní nebezpečí účastnil s poškozeným závodů nákladních vozidel v terénu tzv. Y, kdy si byl vědom toho, že do prostoru pro diváckou veřejnost mají volný přístup i soutěžní vozidla, nezajistil pohyb poškozeného jištěním jeho osoby a nechal ho volně se pohybovat, přičemž poškozený v okamžiku, kdy se nákladní vozidlo přibližovalo k místu jeho pohybu, vběhl do jízdní dráhy tohoto vozidla, přičemž utrpěl zranění, kterým na místě nehody podlehl. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a to za současného uložení povinnosti, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
4. Stěžovatelé, coby poškození, se k trestnímu řízení včas připojili s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy (uplatnili nároky na náhradu škody za odškodnění duševních útrap ve smyslu § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za náklady spojené s pohřbem a náklady související s odbornou pomocí, kterou museli vyhledat). Okresní soud oběma obviněným podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit (v rozsahu 60 % obviněný Tomáš B. a 40 % obviněný B. B.) poškozené Pavle S. za nemajetkovou újmu celkovou částku ve výši 908 136 Kč a za léčebné výlohy celkovou částku ve výši 6 850 Kč, poškozenému Jiřímu S. za nemajetkovou újmu celkovou částku ve výši 908 136 Kč a na náhradě škody na nákladech spojených s pohřbem částku ve výši celkem 29 610 Kč, poškozené Janě S. za nemajetkovou újmu celkovou částku ve výši 756 780 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku v celkové výši 3 882 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození Pavla S., Jiří S. a Jana S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018, podle něhož základem takto uplatněného nároku by měl být v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. K poukazu stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ze kterého plyne, že shora uvedenou částku lze případně upravit (poškození měli za to, že odpovídajícím navýšením základní částky by byl dvojnásobek, a to vzhledem k okolnostem události a k nadstandardním vazbám v rámci jejich rodiny), uvedl, že neshledal důvody pro zdvojnásobení základní částky, avšak dospěl k závěru, že u rodičů poškozeného je namístě navýšení základní částky o 20 %.
5. Současně byli daným rozsudkem okresního soudu obviněný vedlejší účastník S. V. a obviněná J. H. podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěni předmětné obžaloby pro skutky, jimiž měli spáchat přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
6. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k podaným dovoláním napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně obviněného B. B. a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozeným Pavle S., Jiřímu S. a Janě S. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného B. B. při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a to za současného uložení povinnosti, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnou činností způsobil.
7. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněným povinnost zaplatit (v rozsahu 60 % obviněný Tomáš B. a 40 % obviněný B. B.) poškozené Pavle S. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké částku 757 860 Kč a na náhradě škody v souvislosti s náklady spojenými s péčí o zdraví částku 6 850 Kč, poškozenému Jiřímu S. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké částku 757 860 Kč, na náhradě škody v souvislosti s náklady spojenými s péčí o zdraví částku 2 350 Kč a na náhradě škody v souvislosti s náklady pohřbu částku 27 260 Kč, a poškozené Janě S. na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké částku 568 395 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození Pavla S., Jiří S. a Jana S. se zbytky svých nároků na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně přiznané náhrady majetkové škody za terapie a za náklady spojené s pohřbem poškozeného (u stěžovatele Jiřího S. v tomto ohledu toliko napravil drobné pochybení okresního soudu), a také s postupem okresního soudu v případě přiznání nároku na odškodnění duševních útrap stěžovatelů podle § 2959 občanského zákoníku. Nesouhlasil však s navýšením základní částky u rodičů poškozeného o 20 %. Každému z rodičů přiznal v souladu se shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného a sestře poškozeného, které byly v době události dva roky, patnáctinásobek dané částky.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší náhrady nemajetkové újmy, která jim byla přisouzena, dále se neztotožňují s výší trestu, který byl uložen obviněnému B. B., ani se zproštěním obžaloby v případě obviněného S. V. Zdůrazňují, že hlavní odpovědnost za danou tragickou událost nese hlavní organizátor a řidič vozidla Tatra 813. Postih hlavního organizátora v podobě podmíněného odsouzení není podle nich dostatečný a za nepochopitelné považují zproštění obžaloby řidiče vozidla Tatra 813. Rozhodující soudy podle jejich přesvědčení rozhodné okolnosti nesprávně právně posoudily.
10. Stěžovatelé mají za to, že soudy se dostatečně nezabývaly náhradou nemajetkové újmy za duševní útrapy v souvislosti se ztrátou osoby blízké. Opětovně uvádí, že bylo namístě vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Znovu podotýkají, že vztahy v rámci jejich rodiny byly mimořádně blízké a že dopady dané události byly pro ně zásadní. Jsou proto přesvědčeni, že v jejich případě bylo namístě náhradu nemajetkové újmy za ztrátu osoby blízké navýšit. V této souvislosti poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 25 Cdo 3084/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 281/2019) a dodávají, že absolvovali psychologickou a psychiatrickou terapii s aplikací psychofarmak pro rozvoj posttraumatické stresové poruchy, že matka poškozeného je dodnes pod dozorem lékařů a nezletilá sestra poškozeného na doporučení psychologa nastoupila předčasně do mateřské školy, aby se v kolektivu se situací lépe vypořádala. Dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 14/24 , ve kterém soud dovodil naplnění kritérií pro zvýšení základní částky odškodnění v maximální možné míře, neboť vzal za prokázané, že vztahy stěžovatelky se zemřelými byly velice intenzivní. Stěžovatelé jsou toho mínění, že tím, že byli s částí uplatněných nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, byli neúměrně zatíženi.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu v částech týkajících se výroku o trestu ohledně obviněného B. B. a výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu ke stěžovatelům. V těchto částech byl rozsudek okresního soudu již zrušen shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí (jeho část). Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
12. Proti zprošťujícímu výroku rozsudku okresního soudu u obviněného S. V. je ústavní stížnost přípustná, neboť proti tomuto výroku nebyli stěžovatelé, coby poškození v daném trestním řízení, oprávněni podat odvolání.
13. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Nesouhlasí-li stěžovatelé s výší trestu obviněného B. B. a se zprošťujícím rozsudkem u obviněného S. V., nelze jim z hlediska ústavněprávních přístupů přisvědčit. Trestní řízení, jehož se stěžovatelé jako poškození účastnili, bylo efektivní, neboť pachatelé jednání, kterým jim byla způsobena újma, byli pravomocně uznáni vinnými a potrestáni v souladu se zákonem.
16. V průběhu daného trestního řízení bylo bez pochybností prokázáno (a to uceleným řetězcem přímých i nepřímých důkazů včetně výpovědí svědků, znaleckých posudků a ostatních důkazů listinné povahy), že obviněnému S. V. (řidiči předmětného nákladního vozidla) nelze ex post přičítat k tíži povinnost preventivně reagovat na z jeho strany neočekávaný příčný pohyb poškozeného k boku vozidla, který vzhledem ke konstrukci vozidla nemohl být jmenovaným viděn. Okresní soud vyšel především ze závěrů znaleckého zkoumání znalce z oboru dopravy, podle kterého jak obviněný S. V. coby řidič nákladního vozu, tak i obviněný Tomáš B. (strýc poškozeného, který v té době nad ním vykonával dohled) měli možnost na sebe v dané situaci reagovat, protože byli vzájemně spatřitelní v dostatečném předstihu i vzdálenosti, avšak zatímco obviněný S. V. neměl důvod předpokládat, že se poškozený, kterého registroval v bezpečné vzdálenosti od vozidla a v přítomnosti zletilé osoby, náhle k jeho vozidlu z boku přiblíží, na což už nemohl v rychlosti 20 km/h reagovat, obviněný Tomáš B. toto předpokládat mohl a měl, a to již jen proto, že poškozeného znal a věděl, že má "náklaďáky rád". Namísto toho, aby se při vjezdu vozidla na horizont veřejně přístupné plochy závodiště s poškozeným zastavil a omezil ho v pohybu, z pravé strany se s poškozeným přiblížil ke koridoru vozidla, kde nakonec nad pohybem synovce ztratil kontrolu. Za takového důkazního stavu nelze nic namítat proti postupu okresního soudu, který obviněného S. V. předmětné obžaloby zprostil (viz zejména body 38 a 39 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 18 až 21 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
17. Jde-li o trest uložený obviněnému B. B., krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, že za podmínek stejné právní kvalifikace jednání obviněných B. B. a Tomáše B., stejné trestní zachovalosti a naopak určené nižší míry zavinění obviněného B. B. na nastalém tragickém následku oproti obviněnému Tomáši B. (v poměru 40 % ku 60 % v jeho prospěch) bylo adekvátní i přes uvedený rozdíl v jeho prospěch uložit obviněnému B. B. shodný trest co do druhu i výměry, jaký byl uložen i obviněnému Tomáši B., tedy trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na dvacet čtyři měsíců, a to za současného uložení povinnosti v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu trestnou činností způsobenou (viz zejména bod 26 odůvodnění rozsudku krajského soudu). V takovém postupu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly náhradou nemajetkové újmy za jejich duševní útrapy v souvislosti se ztrátou osoby blízké.
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde-li o postavení poškozených v trestním řízení, došlo v posledních letech ke značnému legislativnímu, judikaturnímu i doktrinárnímu vývoji směrem k silnější ochraně jejich práv [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, č. 345/2017 Sb.), bod 58]. Poškozené již nelze redukovat jen na významný pramen důkazu a doplňkový subjekt trestního řízení. Obecné soudy i další orgány činné v trestním řízení musí v trestním řízení postupovat s respektem k právům poškozených, zvláště jde-li o práva ústavně zaručená (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2124/23 , bod 18). Adhezní řízení se totiž nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Řádné projednání nároku poškozených na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené trestným činem je neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení, kterým je rovněž ochrana práv poškozených [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401), bod 18]. Důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu je pak dán především v případech, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí, anebo dojde-li postupem soudu k porušení základních práv poškozených [nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 23].
20. Současně však Ústavní soud judikuje, že jeho možnost zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je přesto omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže řádně uplatněný nárok poškozených (ani částečně) zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován. Důvod k zásahu Ústavního soudu je nicméně dán v případech, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení, a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je-li odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků - například pokud je založeno na rasové diskriminaci [nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)]. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že v posuzovaném případě o nic takového nejde.
21. K tomu je třeba uvést, že krajský soud u přiznaných částek odškodnění pozůstalých postupoval podle § 2959 občanského zákoníku a v souladu se shora zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, jímž bylo konstatováno, že za základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, v případě ostatních osob by měla být náhrada zpravidla nižší. Krajský soud se neztotožnil s rozhodnutím okresního soudu, který navýšil základní částku o 20 % u rodičů poškozeného. Zdůraznil, že pouze na základě učiněných zjištění nelze navýšení základní výměry satisfakce přiznat, a to z hlediska požadavků spravedlivého procesu. Každému z rodičů přiznal dvacetinásobek částky 37 893 Kč, jež odpovídá průměrné hrubé měsíční nominální mzdě přepočtené na počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok 2021, a sestře, které byly v době úmrtí dva roky, patnáctinásobek dané částky. Dodal, že s ohledem na obecná kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 (Ústavní soud v tomto nálezu jako okolnosti na straně poškozených určil zejména intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, otázku hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě a případné poskytnutí jiné satisfakce, jako okolnosti na straně osob odpovědných, dále pak postoj pachatele, dopad události do jeho duševní sféry, jeho majetkové poměry a míru zavinění, eventuálně míru spoluzavinění usmrcené osoby) v posuzované věci neshledal pro přiznání vyšších částek důvod, a proto ve zbytku uplatněných nároků odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních.
22. Krajský soud tak postupoval podle § 2959 občanského zákoníku (ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018), do kterého je promítnuta možnost vzniku psychické újmy u sekundární oběti a které představuje pro sekundárně poškozené osoby jistou ochranu. Podle tohoto ustanovení při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
23. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/24 , který stěžovatelé zmiňují v ústavní stížnosti, Ústavní soud vyslovil, že § 2959 občanského zákoníku nedopadá na situace, kdy zásah do práv sekundárně poškozeného překročí mez "pouhých" duševních útrap a přeroste v lékařsky diagnostikovanou nemoc a tedy v přímý zásah do tělesné a duševní integrity člověka.
24. V nyní posuzované věci stěžovatelé poukazují na nadstandardní vztahy v jejich rodině a uvádí, že absolvovali psychologickou a psychiatrickou terapii s aplikací psychofarmak pro rozvoj posttraumatické stresové poruchy, matka poškozeného je dodnes pod dozorem lékařů a nezletilá sestra poškozeného na doporučení psychologa nastoupila předčasně do mateřské školy, aby se v kolektivu se situací lépe vypořádala.
25. Ústavní soud, stejně jako obecné soudy nižších stupňů, nezpochybňuje, že tragická smrt nezletilého poškozeného mimořádně významně zasáhla do života stěžovatelů a způsobila jim velké utrpení, avšak současně je třeba přisvědčit závěru krajského soudu, že toliko na základě jejich tvrzení ohledně intenzity a kvality jejich vzájemných vztahů a okolností, že absolvovali psychologickou a psychiatrickou terapii pro rozvoj posttraumatické stresové poruchy a nezletilá sestra poškozeného nastoupila předčasně do mateřské školy, nelze v rámci trestního řízení přiznat navýšení základní výměry satisfakce.
26. Podstatné v dané souvislosti je, že v trestním řízení není dán další prostor k prokazování (znaleckým posudkem), zda u poškozených skutečně došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy (stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkají civilního řízení). Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že je nutné odlišovat posttraumatickou stresovou poruchu jako diagnózu, která má pro poškozenou osobu trvalejší zdravotní následky, k jejímuž prokázání by mohlo být třeba lékařského posudku [srov. např. již uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1564/20 či nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22 ], od psychických (duševních) útrap, které představují spíše netrvalou psychickou újmu, kde může postačovat prokazování duševních útrap i na základě jiných důkazních prostředků a z nich vyplývajících důkazů (např. výpovědi poškozené a závěrů vyplývajících z lékařské zprávy; srov. k tomu přiměřeně nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 ).
27. Krajský soud nepochyboval o tom, že tragická smrt poškozeného významně zasáhla do života stěžovatelů a způsobila jim psychické útrapy, proto již v rámci trestního řízení rozhodl výše uvedeným způsobem. Znalecké dokazování ohledně trvalejších psychických následků stěžovatelů by však trestní řízení neúměrně zatížilo. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že odkaz nároku stěžovatelů na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních neznamená odepření základního práva na soudní ochranu, neboť o tomto nároku bude k případnému návrhu stěžovatelů rozhodováno a v tomto řízení budou moci stěžovatelé uplatnit všechny námitky, kterými argumentují v podané ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 603/24 ).
28. Ústavní soud nezjistil v odkazu stěžovatelů do civilního řízení svévoli krajského soudu. Důvody, na jejichž základě byli stěžovatelé odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, jsou podle Ústavního soudu relevantní a mají oporu v provedeném dokazování. Krajský soud tak postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu