Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky DELTA CENTER a. s., sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, sídlem Pod Novým lesem 127/44, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, č. j. 26 Cdo 439/2021-1075, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, resp. zčásti řízení zastavil, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání v části směřující proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, o vyklizení nemovitostí. Ve zbylé části Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti (výrok I.). Nejvyšší soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II.) a o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a vedlejšími účastníky civilního řízení (výrok III.).
4. Stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání formulovala právní otázku, kterou dovolací soud řeší odlišně od odvolacího soudu. Zároveň bylo zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této právní otázky záviselo. Stěžovatelka uvádí, že v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1484/2018 Nejvyšší soud řešil téměř identicky vymezenou právní otázku, jakou ve svém dovolání položila i stěžovatelka, totiž zda má soud povinnost vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že její dovolání přípustné bylo a Nejvyšší soud jej odmítl neoprávněně. Bylo jí tak údajně odepřeno právo na mimořádný opravný prostředek a napadené rozhodnutí vykazuje prvky libovůle.
5. Stěžovatelka následně rozporuje i postup Nejvyššího soudu, kterým došlo k částečnému zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou. K tomu uvádí, že v souladu s výzvou soudu zaplatila soudní poplatek ve výši 14.000 Kč. Následně pak Nejvyšší soud zaslal další výzvu k úhradě zbylých 14.000 Kč, avšak pouze právnímu zástupci stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že tato výzva měla být zaslána i jí samotné, neboť to byla ona, kdo měl něco vykonat. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na již překonanou judikaturu Ústavního soudu k této otázce a dodává, že tato judikatura byla překonána pouze v důsledku změny právní úpravy v občanském soudním řádu. V současné době však právní úprava odpovídá době, kdy vznikla již překonaná judikatura Ústavního soudu k této otázce, a proto se stěžovatelka domnívá, že by tato judikatura měla být opět aplikována.
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení, jakož i žádal o zapůjčení spisu obvodního soudu sp. zn. 5 C 104/2012, k čemuž však nedošlo, neboť spis byl různě zapůjčován v rámci soudní soustavy.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k údajné přípustnosti dovolání uvedl, že stěžovatelka, když Nejvyššímu soudu vytýká, že ve věci pod sp. zn. 20 Cdo 1484/2018 posoudil dovolání jako přípustné za situace, kdy dovolatel vymezil právní otázku téměř totožně jako nyní stěžovatelka, přehlíží, že dovolání v oné věci bylo shledáno přípustným pro řešení zcela jiné právní otázky, a to procesní otázky týkající se postupu soudního exekutora ohledně námitek podjatosti proti osobě znalce. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se následně Nejvyšší soud i případnými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
8. Jde-li o námitku týkající se zastavení dovolacího řízení, Nejvyšší soud poukazuje na změnu judikatury k otázce doručování, kdy postačí doručit výzvu k úhradě soudního poplatku pouze právnímu zástupci, disponuje-li procesní plnou mocí.
9. Ústavní soud vyzval stěžovatelku k případné replice, avšak tato svého práva nevyužila.
10. Ústavní soud nejprve podotýká, že ve věci došlo ke změně soudce zpravodaje. Jelikož posuzovaná věc nebyla ke dni zániku funkce soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka skončena, byla přidělena v souladu s Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce ze dne 26. 6. 2024 č. j. Org. 38/24 soudci zpravodaji Jiřímu Přibáňovi
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatelčina první námitka poukazuje na to, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, když odmítl zčásti její dovolání, neboť stěžovatelka řádně nevymezila jeho přípustnost. Zde se stěžovatelka odvolává na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1484/18, u něhož Nejvyšší soud správně odkázal ve svém vyjádření na skutečnost, že dovolání bylo přípustné pro řešení jiné právní otázky, kterou dovolatel taktéž ve svém dovolání vymezil. Ústavní soud tedy hodnotí usnesení Nejvyššího soudu v tomto ohledu jako řádně odůvodněné, ústavně souladné a neodpírající právo na soudní ochranu.
Zároveň v této souvislosti zdůrazňuje, že z ústavního pořádku neplyne právo na dovolání v civilních věcech. Avšak je-li takový opravný prostředek v právním řádu zaveden, není vyjmut z rámce ústavněprávních požadavků. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny totiž garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Dodrží-li pak jednotlivec zákonem stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, respektive jeho součásti - práva na přístup k soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); nález sp. zn. II. ÚS 1686/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 222/83 SbNU 471); nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163); nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47)]. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
14. Svou druhou námitkou stěžovatelka brojí proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu, který výzvu k úhradě části soudního poplatku zaslal právnímu zástupci stěžovatelky a stěžovatelce nikoliv, čímž došlo k nezaplacení této části soudního poplatku a k následnému zastavení řízení v této části. Stěžovatelka sama připouští, že si je vědoma skutečnosti, že judikatura Ústavního soudu nyní stojí na stanovisku, že postačí, pokud je výzva k úhradě soudního poplatku zaslána pouze právnímu zástupci. Výklad, kterého se domáhá stěžovatelka, byl překonán plenárním nálezem ze dne 13.
11. 2007, sp. zn Pl. ÚS 2/07, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby zaslal pouze stěžovatelovu advokátovi, a nikoliv i stěžovateli samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v § 42 soudního řádu správního. K překonání původního názoru o nutnosti zasílat výzvu i samotnému zastoupenému účastníku s ohledem na rozdílnost úpravy v civilním a správním soudnictví Ústavní soud poukázal na právní úpravu § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1.
1. 2003 do 30. 9. 2017, týkající se povinnosti správního soudu zrušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže byl poplatek dodatečně zaplacen dříve, než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí bylo v následné judikatuře Ústavního soudu shledáno za ústavně souladné (viz např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 , N 193/47 SbNU 539, usnesení ze dne 28.
1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 , U 2/32 SbNU 455, usnesení ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 94/05 , usnesení ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 158/12 , usnesení ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 2045/11 , usnesení ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3182/13 , usnesení ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1090/20 a další).
15. Současnou právní úpravu placení soudních poplatků § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, s účinností od 1. 10. 2017, shledal Ústavní soud ústavně přijatelnou (viz usnesení ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1090/20 ).
16. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu