Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Č., zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 6 Tdo 700/2022-401, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2021 č. j. 6 To 25/2021-249 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020 č. j. 1 T 13/2019-5045, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí shledal, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost podle svých sil a možností hradit poškozeným způsobenou škodu a současně bylo rozhodnuto o konkrétních nárocích poškozených, kteří se řádně a včas připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Zbylí poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestná činnost stěžovatele spočívala velmi stručně v tom, že v období od ledna 2014 do února 2017 ve spolupráci s dalšími spoluobviněnými půjčoval poškozeným prostředky za účelem iluzorních investic slibovaných spoluobviněnými, ač věděl, že jde o prostředky lákané podvodně, a tím se podílel na celkové škodě v rozsahu 1 154 000 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podali všichni obvinění odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl ve společném řízení ve vztahu ke stěžovateli výše citovaným rozsudkem tak, že se jeho odvolání podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítá. Vrchní soud považoval skutkový stav za prokázaný bez důvodných pochybností, potvrdil právní kvalifikaci provedenou soudem prvního stupně a měl za to, že byla role stěžovatele v celkovém systému trestné činnosti logicky vysvětlena, a že zapadá do kontextu případu, kdy poškození byli systematicky smyšlenými legendami o zhodnocení jejich finančních prostředků ze strany spoluobviněných, resp. zapůjčením finančních prostředků k takovým transakcím ze strany stěžovatele, uváděni v omyl. Nejvyšší soud rozhodoval opět ve společném řízení a dovolání stěžovatele výše citovaným usnesením odmítl. Nejvyšší soud žádná pochybení, na která stěžovatel upozorňoval, neshledal. Měl za to, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své závěry logicky vysvětlily. Nejvyšší soud uvedl, že všechna tvrzení stěžovatele byla vyvrácena, neboť obecné soudy vysvětlily nejen, jakou roli v systému trestné činnosti sehrál, ale také způsob, jakým poškozeným škodu způsobil.
4. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy vydaly pro něj tzv. překvapivá rozhodnutí bez řádného a přesvědčivého odůvodnění (k tomuto odkázal na nález ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1464/13 a nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 ). V důsledku mu uložené povinnosti nahradit poškozeným škodu bylo také zasaženo jeho základního práva vlastnit majetek. Uvedl také, že Nejvyšší soud porušil zákaz odepření spravedlnosti a v širším důsledku zasáhl jeho právo na spravedlivý proces, když se věcí meritorně nezabýval a jeho dovolání odmítl, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky (k tomuto odkázal na nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 a nález ze dne 1. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2723/13 ).
5. Stěžovatel založil svou obranu na tvrzení, že se předmětného skutku vůbec nedopustil, že napadená rozhodnutí jsou celkově založena na nesprávném právním posouzení a kvalifikaci. Uvedl, že bylo nesporně prokázáno, že ze svých peněz poskytoval poškozeným půjčky, postrádá však zcela logiku, aby vědomě půjčoval své vlastní peníze poškozeným za situace, aby je následně poskytli spoluobviněným. Soudy si tedy nepoložily nejdůležitější otázku, jaký prospěch by stěžovatel z takového jednání mohl mít. Stěžovatel má za to, že rozhodná skutková zjištění pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a z části jsou také založena na procesně nepoužitelných důkazech.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srovnej například nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]; o takový případ však v posuzované věci nejde.
8. Ústavní soud se zabýval napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že stěžovatel drží zcela jednotnou argumentační linku a uplatňuje stejné námitky jako v průběhu celé své obhajoby. Stěžovatel tak z Ústavního soudu činí další přezkumnou soudní instanci, což mu nepřísluší, neboť úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené v trestním řízení, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srovnej například nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Námitky stěžovatele primárně směřují k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým obecné soudy dospěly, Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen ve výjimečných případech zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy nebo pokud jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srovnej například nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255) a usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03
(U 1/32 SbNU 451)].
9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nárokům plynoucím z ústavního pořádku dostály a jejich postupu nelze z tohoto pohledu nic vytknout. Konkrétně ve vztahu k rozsudku městského soudu lze uvést, že se zabýval zcela dostatečně objektivní i subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu, za který byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen. Namítá-li stěžovatel, že mu v řízení nebyl prokázán úmysl, ve smyslu užitku z trestné činnosti, kterou páchal, nelze jeho tvrzení přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jakou roli stěžovatel v systému trestné činnosti sehrál.
Stěžovatel věděl, k čemu mohou zapůjčené prostředky sloužit, a že v podstatě umožňují lukrativní podnikání ostatních obviněných. Za daných okolností je tedy třeba v celkovém kontextu popsané trestné činnosti považovat jednání stěžovatele, který poškozeným prostředky půjčoval (mimo jiné i za použití institutů smluvní pokuty a úroků z prodlení), tj. vytvářel jim závazky, k jejichž vymáhání byl následně oprávněn, za uvádění v omyl a způsobení škody v jeho důsledku.
Odůvodnění obecných soudů je v tomto ohledu zcela logické a dostatečně přesvědčivé.
10. Z pohledu Ústavního soudu se obecné soudy zabývaly zcela dostatečně také otázkou náhrady škody a vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Ze žádného úhlu pohledu nelze hovořit o tom, že bylo zasaženo základní právo stěžovatele vlastnit majetek, neboť v řízení nevznikly pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vznikem škody, když poškozeným peníze půjčil a ti o ně byli následně v důsledku omylu a lsti připraveni. Navíc povinnost k náhradě škody byla stanovena pouze v rozsahu, který by odpovídal stavu, v němž poškození půjčku poskytnutou stěžovatelem neuhradili.
11. Ústavní soud dospěl k tomu, že závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a vyplývají z provedených důkazů, proto nelze námitkám stěžovatele přisvědčit. Pokud jde tedy o stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, tak nebylo v dané situaci dotčeno. Také rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řádně a přesvědčivě odůvodněno, a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu