Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2023 č. j. 26 Co 267/2023-2068 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. května 2023 č. j. 0 P 10/2016-1875, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a 1. A. K. a 2. T. K., obou zastoupených Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Koperníkova 1215/4, Ostrava, a 3. E. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení o návrhu otce na úpravu styku s 2. vedlejším účastníkem (dále jen "T.") (výrok I). Návrh otce na úpravu styku s tehdy nezletilým 1. vedlejším účastníkem (dále jen "A.") zamítl (výrok II). Zastavil řízení o návrhu otce na změnu poměrů v rozsahu návrhu na svěření A. a T. do péče otce, popřípadě do střídavé péče rodičů (výrok III). Zamítl návrh otce na změnu poměrů v rozsahu návrhu na zrušení vyživovací povinnosti otce s účinností od 14. 9. 2021 pro T. (výrok IV) a dále zamítl návrh otce na změnu poměrů v rozsahu návrhu na snížení vyživovací povinnosti pro A. s účinností od 29. 7. 2020 a pro T. s účinností od 29. 7. 2020 do 13. 9. 2021 (výrok V). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. K odvolání otce a zletilých synů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že rozsudek okresního soudu se v části výroku IV, jíž byl návrh otce na zrušení vyživovací povinnosti k T. s účinností od 14. 9. 2021 do 30. 9. 2023 zamítnut, potvrzuje (výrok I). V části výroku IV, jíž byl návrh otce na zrušení vyživovací povinnosti k T. s účinností od 1. 10. 2023 do budoucna zamítnut, se rozsudek okresního soudu mění takto: Vyživovací povinnost otce k T. se s účinností od 1.
10. 2023 do budoucna zrušuje (výrok II). V části výroku V, jíž byl zamítnut návrh otce na snížení výživného, které je povinen platit pro T. a A., pro dobu od 29. 7. 2020 do 7. 3. 2021, se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok III). V části výroku V, jíž byl zamítnut návrh otce na snížení výživného, které je povinen platit pro T. a A., pro dobu od 8. 3. 2021 do budoucna, se rozsudek okresního soudu mění takto: Otec je povinen s účinností od 8. 3. 2021 do 30. 9. 2023 platit pro T. výživné 20 000 Kč měsíčně vždy do každého 5.
dne v měsíci k rukám T. Návrh na další snížení výživného pro T. na 2 000 Kč měsíčně od 8. 3. 2021 do 14. 9. 2021 se zamítá. Otec je povinen s účinností od 8. 3. 2021 do 30. 9. 2023 platit pro A. výživné 20 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci k rukám A. S účinností od 1. 10. 2023 do budoucna je otec povinen platit pro A. výživné 30 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci, a to 20 000 Kč k rukám A. a 10 000 Kč na bankovní účet č. účtu: XXX vedený ve prospěch A. u Komerční banky, a.s.
Návrh na další snížení výživného pro A. na 2 000 Kč měsíčně od 8. 3. 2021 do budoucna se zamítá (výrok IV). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem (výrok V).
4. Krajský soud shledal, že při zvažování výše výživného v prvé řadě neuvěřil otci, že by jeho celková majetková situace byla natolik špatná, že by mu neumožňovala výživné pro syny již platit vůbec, resp. ve výši 2 000 Kč měsíčně pro každého z nich. Byť došlo ke krácení dotací a společnost X, v níž otec drží 100 % obchodní podíl, několik let vykazuje ztrátu (což současně neznamená, že společnost nemá svou ekonomickou hodnotu), přesto hospodářské výsledky umožnily společnosti, aby na svůj účet vynaložila opakovaně (s ohledem na obor činnosti) zbytné výdaje na nákup movitých věcí a aby z ní otec čerpal nemalé finanční prostředky.
Společnost rovněž investovala, a to i v letošním roce nemalé prostředky do posklizňové technologie (nákup traktoru v hodnotě 2,3 mil. Kč). To vše i v době, kdy již byla společnost ve ztrátě. Tvrzení otce, že jeho podnikání není výdělečné a je dlouhodobě ve ztrátě, proto neobstojí. Neobstojí ani námitka otce, že je vůči němu vedeno několik exekucí, neboť tyto směřují k vymožení výživného, které otec dlouhodobě neplní v soudem stanovené výši. Společnost za otce hradí energie, nájem, daň z nemovitostí, na druhou stranu otec neplatí pachtovné za pronájem pozemků, na nichž hospodaří (ještě v roce 2019 přitom pachtovné činilo 800 000 Kč).
Byť otec opakovaně namítá neúrodu z důvodu napadení porostů rakytníku parazitickým hmyzem, z provedeného dokazování vyplynulo, že nyní je již schválen postřik aplikovatelný v režimu ekologického zemědělství. Otec tak v současnosti má možnost porosty ošetřovat a nepříznivé následky v tomto směru eliminovat, nadto má dosud poměrně vysoké skladové zásoby a je schopen (min. částečně) snížení, resp. výpadek sklizně pokrýt. Otec je osobou majetnou (vlastní četné nemovitosti a 100 % obchodní podíl ve společnosti, jež podniká v oboru, ve kterém je otec kvalifikován), má vlastní zdroj příjmů a dlouhodobě podniká.
Toto podnikání otec nepřerušil ani poté, co byl uznán invalidním, jeho zdravotní stav mu tedy obstarání vlastního zdroje výdělečné činnosti neznemožnil. Odhlédnout nelze ani od toho, že otec v trestním řízení v roce 2020 uhradil v hotovosti 463 000 Kč a před konáním dražby jím vlastněných pozemků v exekučních řízeních vedených proti jeho osobě v roce 2023 částky 369 875,70 Kč a 870 000 Kč. Přes výše uvedené skutečnosti však krajský soud dospěl k závěru, že zejména zdravotní stav, invalidita a věk otce, krácení dotací a zhoršení ekonomické situace společnosti X, pokles úrody v důsledku napadení porostů rakytníku parazitickým hmyzem a nově i péče o nemocnou matku objektivně odůvodňují snížení výživného, které je otec povinen pro syny platit.
Jako rozhodné datum pro snížení výživného krajský soud shledal den 8. 3. 2021, kdy byl otci přiznán invalidní důchod, a došlo k poklesu jeho pracovní schopnosti o 60 %.
5. Krajský soud shledal důvodnou námitku otce, že z rozhodnutí okresního soudu není zřejmé, z jakého příjmu otce okresní soud vycházel. Současně nelze přehlédnout, že otec si ve svých tvrzeních často protiřečil a své skutečné majetkové a výdělkové poměry zastíral. Po provedeném dokazování a zhodnocení v řízení provedených důkazů krajský soud uzavřel, že životní úroveň otce odpovídá příjmům (resp. otec je a v rozhodném období byl schopen dosahovat příjmů) minimálně 120 000 Kč měsíčně, což odpovídá cca 25 násobku životního minima pro rok 2023.
Zjištěným majetkovým a výdělkovým poměrům otce a odůvodněným potřebám synů odpovídá výživné 20 000 Kč měsíčně pro každého z nich. Takto stanovené výživné v rozhodném období bez problémů pokrývá nejen základní potřeby synů, po nichž lze s ohledem na skutečnosti uvedené výše snížení výživného spravedlivě žádat, a to i s přihlédnutím k tomu, že dosud stanovené výživné v nadstandardní výši synům umožňovalo tvorbu úspor nemalé hodnoty. Nově stanovená výše výživného 20 000 Kč podle krajského soudu již tvorbu úspor neumožňuje.
K tomu krajský soud dodal, že v řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by soud vedly k závěru, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy. Je zřejmé, že to byl zejména otec sám, který ke špatným vztahům se syny svým dosavadním chováním a postojem přispěl a ostatně za nemravné lze považovat to, že otec sám svou vyživovací povinnost k synům dobrovolně neplní a neplnil. Dále krajský soud vzhledem k možnostem a schopnostem T. se sám živit, zrušil vyživovací povinnosti otce k T., a to s účinností od 1.
10. 2023 do budoucna (tj. od měsíce následujícího od ukončení prvního učebního oboru). S ohledem na zrušení vyživovací povinnosti otce k T. přistoupil krajský soud s účinností od 1. 10. 2023 do budoucna ke zvýšení výživného, které je otec povinen platit A., neboť vyživovací povinnost otce k A. nadále trvá (A. řádně pokračuje ve studiu na střední škole a není schopen sám se živit, což ostatně otcem nebylo sporováno) a otci současně odpadla jedna vyživovací povinnost. Krajský soud shledal jako odpovídající výživné ve výši 30 000 Kč měsíčně, a to s účinností od 1.
10. 2023 do budoucna s tím, že stanovená výše výživného již umožňuje a odůvodňuje tvorbu úspor. II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily předložené důkazy a na základě nich bylo synům přiznáno výživné, které jakkoliv nereflektuje skutečný stav a jeho úhrada je zcela mimo možnosti stěžovatele. Stěžovatel má za to, že soudy neprovedly všechny potřebné navrhované důkazy. Na základě důkazů, které provedly, pak dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávně je právně odůvodnily. Obecné soudy zcela rezignovaly na zjištění aktuálních měsíčních příjmů stěžovatele, když v žádném z napadených rozsudků není jasně uvedeno, k jakým měsíčním příjmům otce soudy po provedeném dokazování dospěly.
Obecné soudy dále provedly nesprávný výpočet výše výživného, když do něj nesprávně zahrnuly též zemědělské dotace, přičemž ani značnou hodnotu nemovitostí, ve vlastnictví otce, nelze považovat za skutečnost odůvodňující takto vysoké výživné. Obecné soudy se odchýlily od postupu v případě nemožnosti zjištění průměrného měsíčního příjmu, když kladly otci za vinu, že zastírá své majetkové poměry a svůj měsíční příjem. Otec s tímto nesouhlasí, i kdyby to však byla pravda, měly soudy postupovat v souladu s občanským zákoníkem a nikoli bez jakýchkoliv důkazů potvrdit, že výživné ve výši 40 000 Kč měsíčně je zcela adekvátní.
Stěžovatel opakovaně uvádí, že od roku 2016 došlo k významné změně jeho životních poměrů a není v jeho možnostech hradit výživné, a to ze zejména z důvodu zdravotního stavu stěžovatele (ten se nachází dlouhodobě od podzimu 2010 po pádu z výšky a následného onemocnění 2018 - zápal plic, astma, úporný kašel - v nepříznivé zdravotní situaci), tak také z důvodu několika podnikatelsky neúspěšných let pro otce a jeho společnost X. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, a že aktuálně nedosahuje žádných nadstandardních měsíčních příjmů a jeho životní úroveň odpovídá nezaměstnanému invalidnímu důchodci žijícím na vesnici.
Stěžovateli byl v minulých letech přiznán invalidní důchod II. stupně. S ohledem na svůj zdravotní stav nemá, kromě celoživotního podnikání v oblasti zemědělství, na Turnovsku žádné další pracovní možnosti. A konečně napadené rozsudky rovněž jakkoliv nereflektovaly odůvodněné potřeby synů a právo otce na výchovu a rodinný život.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastníci 1. a 2. předložili prostřednictvím svého zástupce - Mgr. Petra Šupala, LL.M., advokáta - plnou moc udělenou tomuto zástupci a datovanou ke dni 3. 4. 2024. Na této plné moci je uvedeno "Zmocnění jsem přijal.", ale kolonka pro podpis zmocněnce zůstala nevyplněna.
9. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2706/09 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) "Při posuzování, zda písemná plná moc má potřebné náležitosti, je tak třeba vzít především v úvahu, zda spolehlivě prokazuje nejen vůli účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat označeným zástupcem, ale i vůli samotného zástupce tento závazek převzít a za zastupovaného účastníka řízení jednat. Z obsahu písemné plné moci proto musí být rovněž zřejmé, že zmocněný zástupce plnou moc přijal."
10. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 3293/23 však dospěl též k závěru, že "při posuzování splnění podmínky povinného zastoupení je nutno vzít v potaz to, že plná moc je pouze vnějším průkazem existence určitého smluvního, zpravidla mandátního, právního vztahu mezi zmocněncem a zmocnitelem. Jde tedy o osvědčení oprávnění zástupce k jednání za zastoupeného založeného vztahem ze smlouvy."
11. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 4445/2010 shrnul, že "soudní judikatura i obecně uznávaná komentářová literatura jsou zajedno v názoru, že při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§ 23 obč. zák.) a samotnou plnou mocí (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění... Jestliže zmocnitel vystaví zmocněnci plnou moc, jež obsahově nekoresponduje s jejich dohodou o zmocnění (tj. v rozporu s dohodou o zmocnění neobsahuje v ní sjednaná omezení), musí nést rizika s tím spojená. Jde totiž (jak již bylo výše řečeno) o jeho jednostranný právní úkon, jímž vůči třetím osobám prohlašuje, v jakém rozsahu je zmocněnec oprávněn jeho jménem jednat; je tedy na něm, aby zmocněnci udělil plnou moc obsahově shodnou s dohodou o zmocnění."
12. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 3. 2024 č. j. 2 As 103/2023-47 pak dospěl též k jednoznačnému závěru, že "plná moc je toliko vnějším osvědčením existujícího vztahu zastoupení vůči třetím osobám, jedná se o jednostranné právní jednání, které nevyžaduje přijetí ze strany zmocněnce (uvedení tzv. akceptační doložky) ani podpis zmocněnce."
13. Též právní doktrína a teorie na základě toho, že jde o jednostranný projev vůle, jehož cílem je legitimovat zmocněnce vůči třetím osobám, jednomyslně konstatuje, že podpisu či prohlášení zmocněnce na plné moci není zapotřebí, a že postačí podpis zmocnitele [Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. Praha: Leges 2014, str. 76 a násl.; Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 2022, str. 1385; Petrov, J. Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2019, str. 484; Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer 2014, str. 1054].
14. Ve světle výše uvedeného tedy Ústavní soud překonává svůj dřívější právní názor vyjádřený např. v usnesení ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2706/09 , přičemž shledává, že plná moc pro zastupování před Ústavním soudem je jednostranným právním jednáním - průkazem zástupčího oprávnění - kterým se vykazuje zmocněnec ve vztahu k Ústavnímu soudu. Nemusí obsahovat akceptaci zmocněncem a ani není nutný jeho podpis na takovéto plné moci. Skutečnost, že mezi zmocnitelem a zmocněncem bylo uzavřeno ujednání o zastupování, vyplývá již ze skutečnosti, že zmocněnec se prokazuje plnou mocí či že podle ní jedná. Obvyklá písemná akceptace advokátní plné moci má právní význam pouze tehdy, obsahuje-li také zmocnění substituta.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
19. Napadené rozsudky vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Zejména krajský soud se zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, naopak se s jeho právními závěry (jak jsou shrnuty v bodě 4 tohoto usnesení) zcela ztotožňuje. Nutno též zdůraznit, že Ústavní soud již v usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2075/20
(týkající se předchozích rozhodnutí obecných soudů v této vyživovací věci) jasně zdůraznil, že obecné soudy se majetkovými poměry stěžovatele řádně zabývaly, přičemž nelze uzavřít, že by příjmy z účelově určených dotací byly považovány za součást příjmů stěžovatele. Pobírání dotací bylo obecnými soudy jen konstatováno. Čerpané dotace svědčí o podnikatelské aktivitě stěžovatele. Z ničeho nevyplývá, že by obecné soudy účelově určené dotace považovaly za tu část majetku, k níž by se mělo při výpočtu výživného přihlížet. Závěry obecných soudů o výši výživného jsou dostatečně odůvodněny poukazem na vlastnictví stěžovatele k desítkám nemovitostí a jeho podnikání v rámci společnosti X.
20. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. K výroku II tohoto usnesení Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti obdržel vyjádření 1. a 2. vedlejšího účastníka, ve kterém navrhli, aby byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut s tím, že žádají, aby jim Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. K tomu Ústavní soud konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti (tj. vzhledem k zjevné neopodstatněnosti návrhu stěžovatele, tj. procesního úspěchu 1. a 2. vedlejšího účastníka) a vzhledem k předmětu sporu (výživné na zletilé syny a z napadených rozhodnutí zjevná disproporce v majetkové situaci stěžovatele a zletilých synů), Ústavní soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi jejich náklady řízení. Výši nákladů na zastoupení Ústavní soud určil podle vyhlášky č. 177/1999 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Advokát 1. a 2. vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti poskytl každému dva úkony právní služby, a to 1) převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a 2) vyjádření k ústavní stížnosti jakožto podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z úkonů náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. e) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.
Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Celkem náklady na zastoupení před Ústavním soudem činí 11 120 Kč [(4 × 3 100 Kč - 20 %) + (4 × 300 Kč)]. Stěžovatel je povinen zaplatit takto stanovenou náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce 1. a 2. vedlejšího účastníka.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu