Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Dobroslavy Pezlarové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 25 Cdo 417/2016-110, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2015, č. j. 17 Co 174/2014-87, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. února 2014, č. j. 3 C 365/2013-34, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem pro uznání ze dne 25. února 2014, č. j. 3 C 365/2013-34, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 425 033 Kč a dále jí uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 52 210 Kč.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. prosince 2015, č. j. 17 Co 174/2014-87, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odvolání žalovaná namítala procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v nepřípustnosti výzvy dle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Kromě toho v odvolání tvrdila, že existovaly vážné důvody, které jí zabránily podat ve stanovené lhůtě vyjádření k žalobě. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byl správný. Podle odvolacího soudu s ohledem na skutková tvrzení obsažená v žalobě a na předpokládaná odlišná tvrzení žalované by zjišťování skutkového stavu bylo obtížné a bez znalosti stanoviska žalované by nebylo možno připravit první jednání tak, aby při něm bylo možno věc rozhodnout. Proto bylo na místě postupovat podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a vyzvat žalovanou ke sdělení jejího stanoviska k žalobě. Vzhledem k tomu, že žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala ani soudu nesdělila, co jí brání ve vyjádření, byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. Odvolací soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že v podání vyjádření k žalobě jí zabránily vážné důvody, neboť její zdravotní potíže nebyly takového charakteru, aby jí znemožnily alespoň sdělit soudu, že má vážný důvod, pro který se nemůže vyjádřit ve stanovené lhůtě. Zdůraznil, že si žalovaná jako advokátka musela být vědoma závažnosti výzvy ve smyslu § 114 b odst. 1 o. s. ř., přičemž sama připustila, že spor konzultovala s kolegyní a uvědomila pojišťovnu.
4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 25 Cdo 4107/2016-110, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelka nevymezila "rozdílné rozhodování dovolacím soudem", a právní otázky, v jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, namítané dovolatelkou, byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K tomu dále doplnil, že výhrady dovolatelky směřovaly především do samotného právního posouzení nároku žalobců a jsou přesně těmi rozhodujícími skutečnostmi, které žalovaná měla uvést na svoji obranu ve vyjádření k žalobě.
Odvolací soud přitom shledal žalobu jasnou, úplnou a obsahující rozhodné skutečnosti, na jejímž základě bylo možné pokračovat v řízení. Žaloba zněla na konkrétní peněžitou částku. V případě rozsudku pro uznání se právní posouzení věci odvolacím soudem omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., případně zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. Nejvyšší soud nepovažoval dovolatelkou uváděné zdravotní obtíže či předvánoční stres za natolik závažné, aby jí znemožnily podat ve věci vyjádření.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vážný důvod, který žalovanému zabránil, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
května 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004). Dovolatelka v odvolání dokonce výslovně uvedla, že podání sepsala a chtěla odnést na podatelnu soudu, avšak pro bolesti v lýtku tak neučinila, což si následně neuvědomila. Z uvedeného je tedy zjevné, že se nejednalo o natolik závažný důvod, pro který nemohla objektivně výzvě vyhovět, ani uvědomit soud a požádat o prodloužení lhůty pro vyjádření. Dovolací soud uzavřel, že dovolatelka je advokátka znalá práva, a tím spíše si měla být vědoma procesních důsledků nevyhovění výzvě k vyjádření.
10. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. Tzv. kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. je jedním ze způsobů přípravy jednání, jehož cílem je vydání rozhodnutí pokud možno v jediném jednání. Kromě jiných v § 114b zmíněných situací může být vydána, pokud to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.
11. Ústavní soud se několikrát vyjádřil k institutu kvalifikované výzvy ve spojení s rozsudkem pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. Ve svém nálezu ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 podotkl, že k fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl.
38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V nálezu ze dne 14. února 2017 sp. zn. I. ÚS 2693/16 pak Ústavní soud vyslovil názor, že soudy musí k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat uvážlivě a restriktivně. Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci.
Při aplikaci § 114b o. s. ř. musí dále soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání (nález Ústavního soudu ze dne 13.
října 2016 sp. zn. I. ÚS 1261/2015 ).
12. Pohledem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou obstojí.
13. Předně je třeba zdůraznit, že žaloba ve věci obsahovala vylíčení podstatných skutečností včetně důkazních návrhů a poskytovala dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání. Nelze sice souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že kvalifikovaná výzva je pravidlem, zatímco případy, kdy nebude možné použít kvalifikovanou výzvu dle § 114b o. s. ř. budou spíše výjimečné, neboť z výše citované judikatury Ústavního soudu vyplývá, že kvalifikovanou výzvu a s ní spojenou fikci uznání je třeba, vzhledem k možným zásahům do základních práv, využívat jen v odůvodněných případech.
Přes toto chybné východisko Nejvyššího soudu je však jeho závěr o oprávněnosti použití kvalifikované výzvy ve stávající věci správný. V dané věci nešlo o věc zcela jednoduchou a pro její rozhodnutí pokud možno v jediném jednání bylo třeba zjistit stanovisko stěžovatelky k žalobě. Vydání kvalifikované výzvy tedy bylo důvodné, a to i vzhledem k tomu, že stěžovatelka se nikterak nevyjádřila ani k předžalobní výzvě, kterou jí adresovali žalobci.
14. Stěžovatelka dále poukazovala na vážné důvody, které jí bránily v podání vyjádření. Vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. představuje jednak překážka (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost.
Nastal-li u žalovaného takový vážný důvod, nelze mít za to, že by uznával nárok, který je vůči němu žalobou uplatňován, a že by proto bylo možné rozhodnout v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2013 sp. zn. 21 Cdo 628/2013). Z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 pak vyplývá, že vážný důvod, který žalovanému brání, aby se ve věci písemně vyjádřil včas (ve lhůtě stanovené soudem), má ve smyslu § 114b odst. 5 o.
s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže jej žalovaný sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že nastal, a že mu brání podat písemné vyjádření včas.
15. Ohledně otázky existence závažného důvodu pro nepodání vyjádření k žalobě je třeba odkázat na závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně v napadených rozhodnutích, proti nimž nemá Ústavní soud žádné výhrady. I v případě, že by šlo o vážné důvody dle § 114 odst. 5 o. s. ř., měly být tyto důvody ve lhůtě sděleny soudu, což stěžovatelka neučinila. Zůstala tak pasivní, přičemž tato pasivita nebyla odůvodněná. Charakter jejích zdravotních obtíží (oslabení její pozornosti a soustředěnosti či bolesti v lýtku) nemohl tuto pasivitu ospravedlnit.
Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka v řízení vystupovala jako advokátka a měla tedy daleko větší vědomost o možných následcích nevyhovění výzvě, a zejména rozsáhlejší zkušenosti a další možnosti, jak vyjádření podat, popř. jak informovat soud o nemožnosti jeho podání ve stanovené lhůtě (např. prostřednictvím kolegyně, kterou požádala o pomoc, prostřednictvím datové schránky či prostým telefonátem na soud). Ústavní soud si v této souvislosti dovolí připomenout zásadu vigilantibus iura (bdělým náležejí práva), která nachází uplatnění i ve stávajícím případě.
16. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu