Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdenka Kašpara, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3307/2023-132 ze dne 3. 1. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 169/2023-100 ze dne 27. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici řízení domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč, kterou měl utrpět v důsledku nepřiměřené délky řízení (řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 24/2008). Vedlejší účastnice jeho žádosti zčásti vyhověla a stěžovateli za vzniklé průtahy přiznala zadostiučinění ve výši 115 500 Kč. Stěžovatel se s tímto závěrem neztotožnil a následně se domáhal přiznání částky 334 500 Kč u obecných soudů.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 11 C 9/2022-57 ze dne 15. 3. 2023 určil, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit částku 111 788 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající částce 222 712 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli nahradit náklady řízení (výrok III). Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti rozsudku okresního soudu odvolání.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok I obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá i ohledně částky 111 788 Kč s příslušenstvím (výrok I), kterou přiznal soud prvního stupně. Výrok II obvodního soudu městský soud naopak potvrdil (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud uvedl, že význam řízení, ve kterém vznikly průtahy, byl pro stěžovatele nízký, a proto základní částku odškodnění snížil o 50 %. Přiměřené zadostiučinění mělo v této věci činit podle městského soudu částku 107 663 Kč. A protože vedlejší účastnice již stěžovateli přiznala částku 115 500 Kč, dospěl k závěru, že stěžovateli žádné další zadostiučinění nenáleží.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Tvrdí, že Nejvyšší soud jeho dovolání chybně odmítl částečně jako vadné. Podle jeho názoru byly obsahové požadavky dovolání (§ 241a odst. 2 OSŘ) splněny. Opačný závěr je výsledkem nepřípustného formalismu porušující jeho právo na soudní ochranu. Naopak ty dovolací otázky, které Nejvyšší soud neodmítl jako vadné, byly podle stěžovatelova názoru nesprávně odmítnuty jako nepřípustné. Poukazuje na to, že byly dány důvody přípustnosti dovolání a postup Nejvyššího soudu představuje porušení jeho práva na soudní ochranu.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nedostatečné, nereflektující předloženou argumentaci. Napadená rozhodnutí považuje za projev svévole.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť k tvrzeným porušením stěžovatelových práv nedošlo.
8. Jelikož bylo dovolání částečně odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatel - podle Nejvyššího soudu - nevymezil předpoklady přípustnosti, vyžádal si Ústavní soud spis a jeho prostudováním ověřil, že Nejvyšší soud v nyní řešené věci nepochybil. Ústavní soud ke stěžovatelovým námitkám konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání je ve vymezených částech vadné, neboť stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem u konkrétních dovolacích důvodů spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolací soud u dovolacího přezkumu zkoumá, zda dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. U předpokladů přípustnosti podle § 237 OSŘ Nejvyšší soud vždy předně posoudí, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který z možných předpokladů přípustnosti podle § 237 OSŘ je naplněn a jak konkrétně je naplněn [k přezkumu náležitostí dovolání srov. bod 16 nálezu sp. zn. I.
ÚS 1585/23 ze dne 29. 8. 2023; k (dalšímu) judikaturou dovozenému předpokladu přípustnosti dovolání viz bod 43 stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017]. Nutno poznamenat, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc (srov. bod 17 citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1585/23 ).
9. Ústavní soud přitom konstatuje, že způsob, jakým je formulováno stěžovatelovo dovolání v částech, které dovolací soud pro vady odmítl, posledně uvedenému neodpovídá. Stěžovatel v Nejvyšším soudem poukázaných částech dovolání požadavek, aby vysvětil, který předpoklad přípustnosti podle § 237 OSŘ je naplněn a jak konkrétně je naplněn, nesplňuje. Setrvání na tomto požadavku není postupem přehnaně formalistickým. Naopak. Jiný postup by se míjel s účelem právní úpravy v občanském soudním řádu a požadavek na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.
Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61).
10. V části, která nebyla odmítnuta jako vadná, ale jako nepřípustná, stěžovatel tvrdí, že předpoklady přípustnosti byly splněny. Nejvyšší soud podle jeho názoru nepřípustnost námitek shledal nepřípustnými nesprávně a v rozporu s právní úpravou a rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud na úvod připomíná, že nakonec je to pouze Nejvyšší soud, kdo je oprávněn zkoumat přípustnost dovolání (§ 239 OSŘ). Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud zkoumá správnost závěrů o (ne)přípustnosti konkrétních dovolacích důvodů. Taková pozice ovšem zdejšímu soudu nepřísluší. Jeho úkolem je pouze přezkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto zaměří na namítané porušení práv stěžovatele.
11. Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu, Ústavní soud k tomu konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu obstojí z pohledu povinností vyplývajících z tohoto práva garantovaného čl. 36 Listiny soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu).
Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za přiléhavým způsobem reagující na stěžovatelem v dovolání vznesené otázky. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu obsahuje nosné důvody, pro které jej dovolací soud shledal nepřípustným. Vypořádává jej dostatečně srozumitelně, logicky a vnitřně konzistentně, tedy jak požaduje ustálená judikatura Ústavního soudu (viz k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 či z poslední doby např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022). Ani v této části proto Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
12. K napadenému rozhodnutí městskému soudu stěžovatel žádnou bližší argumentaci nepředkládá. Ústavní stížnost směřuje proti postupu Nejvyššího soudu a zpochybňuje jím učiněné závěry, které pouze zprostředkovaně odpovídají postupu a závěrům městského soudu. Za této situace nemá ovšem Ústavní soud co by ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu posuzoval. I v této části je proto jeho ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Nutno navíc připomenout, že v rozsahu dovolacích otázek, které byly Nejvyšším soudem odmítnuty jako vadné, by byla případná stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřující proti rozsudku městského soudu nepřípustná (k tomu viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60, či z poslední doby např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/21 ze dne 27. 7. 2021, bod 11, či sp. zn. III. ÚS 1424/24 ze dne 24. 9. 2024, body 17 až 19).
13. Z uvedených důvodů byla stěžovatelova ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu