Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1371/2012 ze dne 7. 11. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 33/2012 ze dne 5. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 72/2011 ze dne 23. 12. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění v podstatě dopustil tak, že dne 16. 7. 2011 kolem půlnoci v obci K. po předchozí slovní a fyzické potyčce s poškozeným Pavlem P. (jedná se o pseudonym), tohoto napadl nožem a způsobil mu bodnou ránu zad nad pravou lopatkou a hlubokou řeznou ránu zevní plochy části pravého bérce s přetnutím lýtkového nervu s částečnou obrnou s nutností specializované neurologické operace a následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 měsíců, přičemž nelze vyloučit ani trvale sníženou hybnost pravé končetiny.
Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 2 T 205/2007 (za obdobné jednání) odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na dobu pěti let. Za uvedený zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly jednostranně v jeho neprospěch, neboť uvěřily verzi poškozeného, důkazy svědčící v jeho prospěch hodnotily nesprávně a návrhy obhajoby na doplnění dokazování bezdůvodně zamítaly. Soud na základě jednostranně shromážděných důkazů včetně neobjektivního lékařského znaleckého posudku zjistil skutkový stav shodně s obžalobou; stěžovatel je však přesvědčen, že provedením navržených důkazů by bylo docíleno, že obžalobou shromážděné důkazy by se staly nepoužitelnými a nevěrohodnými a skutek by musel být překvalifikován jako nutná obrana, případně ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky či z nedbalosti. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu.
Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Ústavní soud, vycházeje z uvedených východisek a mezí své přezkumné činnosti, neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by vyžadovaly jeho kasační zásah. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Důkladně se zabýval nejen klíčovou výpovědí poškozeného, o jejíž věrohodnosti navzdory námitkám stěžovatele nepochyboval s ohledem na další provedené důkazy, které tuto výpověď podporovaly (především výpověď svědkyně Burešové, znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, videozáznam o provedené rekonstrukci), ale i důkazy obhajoby (zejména předloženým znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, přičemž vysvětlil, proč nebylo možné tomuto důkazu přiznat relevanci).
Náležitě a přesvědčivě též objasnil, proč považoval verzi stěžovatele o průběhu celého konfliktu, dle níž měl být poškozeným napaden ve chvíli, kdy po první vzájemné fyzické potyčce hledal ztracenou botu, a nožem mu zasadil dvě rány jen proto, aby odvrátil jeho trvající útok proti svému tělu, popřípadě že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného chování poškozeného, za účelovou a odporující zjištěním, vyvozeným z provedeného dokazování.
Odvolací soud se s jeho skutkovým i právním hodnocením plně ztotožnil, podrobně se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (které uplatňuje i v ústavní stížnosti) a vysvětlil, proč v žádném případě nešlo o nutnou obranu či o exces z mezí nutné obrany. Rozhodnutí soudu prvního stupně zkorigoval toliko v rámci úvah o trestu. Ke skutkovým i právním závěrům ostatně neměl výhrady ani soud dovolací, který nezjistil, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně či že by jejich rozhodnutí v tomto ohledu byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele za jednání, kvalifikované jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či jiná ústavně garantovaná práva. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna, a vyvozenými právními závěry ani svévole v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu