Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky R. J., zastoupené Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 24 Cdo 873/2018-346, rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. října 2021 č. j. 7 C 263/2013-570, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 23. srpna 2023 č. j. 27 Co 53/2022-790 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2024 č. j. 24 Cdo 3728/2023-872, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 5. března 2024 stěžovatelka navrhla postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi měla být porušena jí ústavně garantovaná práva na řádný proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále rovněž právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla po připuštěné změně žaloby v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o určení, že J. K. (dále jen "zůstavitel"), zemřelý dne 14. srpna 2015 (dále jen "zůstavitel") byl ke dni úmrtí vlastníkem určitých nemovitostí nacházejících se v k. ú. P. Žalobu proti stěžovatelce, jež je neteří zůstavitele, podala dcera zůstavitele H. P. (dále jen "vedlejší účastnice") pro tvrzenou absolutní neplatnost darovací smlouvy uzavřené ohledně daných nemovitostí mezi zůstavitelem jakožto dárcem a stěžovatelkou jakožto obdarovanou v říjnu 2013 (dále jen "darovací smlouva"), a to z důvodu duševní poruchy zůstavitele, která jej měla činit k tomuto právnímu úkonu neschopným podle tehdejšího § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
4. V původním nalézacím řízení Okresní soud v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. února 2017 č. j. 7 C 263/2013-236 tuto určovací žalobu zamítl. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 18. října 2017 č. j. 27 Co 218/2017-304 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
5. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") oba tyto rozsudky (nyní již ústavní stížnostní napadeným) rozsudkem ze dne 18. září 2019 č. j. 24 Cdo 873/2018-346 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to (stručně shrnuto) z důvodu nesprávného právního posouzení spočívajícím v přinejmenším předčasném právně kvalifikačním závěru o platnosti sporné darovací smlouvy. Dle dovolacího soudu totiž oba dříve ve věci rozhodující obecné soudy neměly být po právu schopny k takovému názoru při respektování zásady nepřezkoumávání věcné správnosti odborných závěrů znaleckého posudku dospět. Dovolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že oba soudy nezákonně upřednostnily zjištění učiněná z výslechů svědků oproti jednoznačným závěrům znalce MUDr. Pidrmana, Ph.D., přičemž významně porušily pravidla pro hodnocení důkazů plynoucí z § 132 o. s. ř. ve spojení s § 127 o. s. ř. A jelikož důvody, pro které dovolací soud hodlal zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, platily také u rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. V opakovaném nalézacím řízení po doplnění dokazování soud prvního stupně a odvolací soud rozhodnou právní otázku platnosti darovací smlouvy shodně posoudily opačně, tj. shledaly ji absolutně neplatnou, a určovací žalobě vedlejší účastnice napadenými rozsudky proto vyhověly (resp. odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně již jen potvrdil). Dovolací soud následně napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jenž byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje genezi sporu a líčí širší rodinné vztahy zůstavitele. Jde o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. V argumentační rovině je ústavní stížnost opřena o dvě hlavní námitky. Prvou námitkou je údajný neústavní zásah obecných soudů do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny (ve spojení s čl. 1 a 5 Listiny) způsobený nerespektováním svobodně a řádně uzavřené darovací smlouvy, jejímž účastníkem byla vedle zůstavitele rovněž stěžovatelka - vydáním napadených rozhodnutí a právními závěry obecných soudů o absolutní neplatnosti darovací smlouvě mělo dle stěžovatelky dojít k neústavnímu narušení volní a majetkové autonomie jejich účastníků. Druhou stížnostní námitkou je nesouhlas stěžovatelky s postupem dovolacího soudu, který se měl v napadeném rozsudku (jenž dle názoru stěžovatelky do značné míry předurčil výsledek celého sporu) dopustit ústavně vadného (pře)hodnocení důkazů, které sám neprovedl, a autoritativně zavázat obecné soudy nižších stupňů k určitému náhledu na již provedené důkazy. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na vybranou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a dovolacího soudu. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že třetí stížnostní námitku, která byla ve stížnosti uvedena pod bodem 6 a označena jako "Vada v jednání krajského soudu" nebyl schopen blíže věcně přezkoumat, neboť tato námitka spočívala (patrně) v pouhé citaci tří vět z trestního rozsudku Krajského soud v Brně - pobočka ve Zlíně, vydaného v jiné věci bez jakéhokoli seznatelného vztahu k posuzovanému případu stěžovatelky - podstata této námitky nebyla Ústavnímu soudu zřejmá.
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V souladu s argumentací stěžovatelky se Ústavní soud v prvé řadě zaměřil na odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu, jímž dovolací soud zrušil původní meritorní rozhodnutí ve věci. Byť to v ústavní stížnostní není výslovně řečeno, brojí stěžovatelka proti tomuto rozsudku dovolacího soudu hlavně námitkou porušení zásady přímosti provádění dokazování, jejíž ústavněprávní ochrana spadá do širšího komplexu práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zároveň pod režim čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom hlavními účely zásady přímosti jsou objektivita soudního rozhodování a realizace práva účastníků řízení se k provedeným důkazům vyjádřit - k tomu např. nález ze dne 29. května 1998 sp. zn. IV. ÚS 275/98 , nález ze dne 12. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 , nález ze dne 14. září 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 anebo nález ze dne 10. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2983/08
. V tomto ohledu má Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky za to, že dovolací soud při vydání napadeného rozsudku do zásady přímosti nejenže nedovoleně nezasáhl, ale ani zasáhnout nemohl. Dovolací soud se v napadeném rozsudku toliko vyslovil k dle jeho názoru nezákonnému způsobu vyhodnocení znaleckého posudku MUDr. Pidrmana, Ph.D. soudem prvního stupně (jež odvolací soud převzal), které resultovalo ve věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu. Tento právní závěr pak dovolací soud učinil na základě rozumně odůvodněného úsudku spolu s odkazy na přiléhavou judikaturu týkající se (velmi omezených) možností soudu v civilním soudním řízení přezkoumávat (a nepřímo korigovat) odborné závěry znaleckých posudků.
Další skutečností, která v podstatě z definice vylučuje možnost porušení zásady přímosti dovolacím soudem, je fakt, že dovolací soud ve věci žádné skutkové zjištění, které by ústilo do (či přispělo ke) zjištění skutkového stavu případu ani neučinil - jak je patrno z obsahu výroku napadeného rozsudku, dovolací soud vydal rozhodnutí kasační povahy (ve věci meritorně nerozhodl) a k tomu dále výslovně doplnil, že právě s ohledem na stav a dosavadní výsledky dokazování není v postavení, kdy by měl dostatečné podklady k úvaze o eventuální přímé změně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Stejně tak se Ústavnímu soudu nejeví, že by dovolací soud jakýmkoli názorem či jakoukoli poznámkou zavazoval soudy nižších stupňů ke konkrétnímu hodnocení kteréhokoli z provedených důkazů - pro takový závěr není v napadeném rozsudku žádná opora.
12. Ani k postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu v opakovaném nalézacím řízení či závěrům dosaženým v jejich napadených rozsudcích nemá Ústavní soud žádných výtek. Nota bene za stavu, kdy odvolací soud, jak vyplývá z bodů 39 a 43 až 48 napadeného rozsudku, ještě v rámci odvolacího řízení přistoupil k ustavení ÚVN - VFN Praha jakožto znaleckého ústavu z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie, k podání revizního znaleckého posudku právě za účelem - nyní již řádného - přezkumu prvního znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Pidrmanem, Ph.D. Přitom z obou znaleckých posudků nakonec vyplynuly vzájemně nerozporné odborné závěry o tom, že zůstavitel při uzavření darovací smlouvy vskutku nebyl schopen s ohledem na stupeň jeho demence adekvátně posoudit smysl a dosah svého jednání. Rovněž další důkazy v řízení provedené se s ohledem na jeho předmět jeví až jako vyčerpávající a celkové skutkové závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu jako přiléhavé. Ve věci stěžovatelky tak není ve skutkové rovině patrný ani žádný, natož zjevný, faktický omyl. I odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou více než dostatečně podrobná, přesvědčivá a srozumitelná, přičemž z nich co do výkladu a aplikace podústavního práva není patrný jakýkoli - byť jen potencionální - exces, který by Ústavní soud mohl pobídnout k jejich plnohodnotnému ústavnímu přezkumu.
13. Také vůči (na časové ose všech napadených rozhodnutí již poslednímu) usnesení dovolací soudu a jeho závěrům o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání dle § 237 o. s. ř. nemá Ústavní soud jakožto garant ústavnosti cokoli podstatného co dodat. Přípustnost dovolání v prvé řadě zkoumá právě dovolací soud, kterému tuto pravomoc výslovně přiznává zákon (§ 239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že až na naprosté výjimky Ústavní soud nehodnotí vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně vyložil a tento závěr je zapotřebí respektovat. Ústavní soud nespatřuje v jeho závěrech ani žádnou nelogičnost.
14. K tvrzenému zásahu do práv dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud v civilním (a co do předmětu řízení majetkovém) sporu neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohlo přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu