Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Kozákové, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu 22 Cdo 3222/2024-886 ze dne 28. ledna 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 239/2024-866 ze dne 2. září 2024 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 12 C 185/2021-822 ze dne 28. února 2024 ve znění opravného usnesení č. j. 12 C 185/2021-836 ze dne 25. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Ing. Tomáše Kozáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník byli od roku 2007 manželé. V roce 2021 se rozvedli (právní moc rozsudku 25. května 2021). Stěžovatelka se poté žalobou domáhala vypořádání společného jmění manželů, přičemž v průběhu řízení mimo jiné specifikovala finanční odklony učiněné vedlejším účastníkem během manželství ve výši přibližně 10,3 milionu Kč.
3. Okresní soud v Náchodě napadeným rozsudkem vypořádal SJM tak, že část přikázal do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů (výrok I), část do vlastnictví vedlejšího účastníka (výroky II, IV, V) a část do vlastnictví stěžovatelky (výroky VI a VIII). Oběma manželům přikázal k doplacení polovinu dluhu ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru včetně příslušenství (výroky III a VII). Vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu ze SJM částku 162 519,45 Kč (výrok IX). V části řízení zastavil (výrok X) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XI).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadeného výroku X potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, zdůraznil smysl vypořádání SJM. K stěžovatelkou tvrzeným finančním odklonům vedlejšího účastníka v jeho prospěch uzavřel, že šlo o průběžné platby, resp. investice (přesuny peněz) prováděné vedlejším účastníkem ve prospěch obou manželů a za vědomí i souhlasu stěžovatelky, nevyšlo najevo, že by takto ušel ve prospěch vedlejšího účastníka nějaký mimořádně vysoce hodnotný majetek či prospěch. Navíc vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Shodný názor jako okresní soud zaujal krajský soud k závěru, že z hypotečního úvěru měla stěžovatelka prospěch, což podrobně rozvedl.
5. Stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadla dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že rozsudek krajského soudu spočívá na dvou, shora uvedených, na sobě nezávislých důvodech. Stěžovatelka první z nich zpochybnila vadně, neformulovala totiž žádnou právní otázku, a ani neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V této, vadné, části tak bylo třeba na dovolání hledět jako by nebylo podáno. To pak také znamená, že jeden důvod, který obstojí sám o sobě, nebyl účinně zpochybněn, proto nemohlo přípustnost založit již ani zpochybnění druhého důvodu (promlčení).
6. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že by rozsudek krajského soudu byl založen na dvou na sobě nezávislých důvodech, naopak tvrdí, že následná argumentace po vznesené námitce promlčení byla toliko podpůrná. Rozhodnutí považuje za překvapivé. Založila-li by dovolání (k prvnímu z důvodů) na zpochybnění skutkového stavu a hodnocení důkazů krajským soudem, Nejvyšší soud by dovolání též odmítl. Dále namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na ochranu vlastnictví, neuložily-li vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit větší podíl dluhu z hypotečního úvěru v SJM.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Směřuje-li stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti tomuto rozhodnutí žádné takové prostředky již neměl k dispozici. Není však opodstatněná, jak je rozebráno dále.
9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozsudku krajského soudu a okresního soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a to pro okolnosti, za kterých Nejvyšší soud odmítl dovolání. Dovolání v posuzované věci bylo (mělo být) mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Tudíž stěžovatelčinou povinností podle § 75 odst. 1 téhož zákona bylo ho (řádně) vyčerpat, tzn. podat je v takové podobě, aby se dovolací soud v prvé řadě mohl zabývat tím, zda je naplněn některý ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 občanského soudního řádu. To se vlivem obsahu dovolání nestalo. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zčásti pro vady, je to jako by je v této části ani nepodala. Vlivem toho pak dovoláním napadla jen jeden ze dvou samostatných důvodů, na nichž bylo dovoláním napadené rozhodnutí postaveno. Obstál-li vlivem vadného dovolání jeden důvod, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání bez dalšího odmítnout zcela, aniž by se druhým vůbec věcně zabýval a posuzoval předpoklady přípustnosti. Nemohlo by to ovlivnit výsledek dovolacího řízení. Na takové dovolání je pak ve svém důsledku nezbytné nahlížet v celku, jako by vůbec nebylo podáno (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 412/23
ze dne 7. března 2023,
sp. zn. II. ÚS 1763/24
ze dne 4. září 2024, bod 4; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. K přípustné části ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Stěžovatelce lze přisvědčit, že případné vady skutkového charakteru zpravidla nezaloží přípustnost dovolání. K tomu může dojít pouze výjimečně, tj. tehdy, existuje-li extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a ta jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstatou přezkumu nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54 násl.].
12. Nejvyšší soud v usnesení srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, proč za situace, kdy stěžovatelka relevantně (zákonem předvídaným způsobem) nezpochybnila jeden ze závěrů, na kterém rozhodnutí krajského (i okresního) soudu samostatně stálo, nemohla založit přípustnost dovolání jiná dovolací otázka. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného dovolání, stěžovatelka skutečně jedné větvi odůvodnění krajského soudu nevěnovala potřebnou pozornost. Proto i kdyby dovolací otázka týkající se promlčení závěr o promlčení zpochybnila, obstál by sám o sobě první závěr.
13. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry Nejvyššího soudu a jejich hierarchií (zda se jedná o dva samostatné důvody, nebo pouze podpůrnou argumentaci), prostřednictvím níž se snaží domoci přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. Ústavní soud však žádný ústavně právní deficit v závěrech Nejvyššího soudu neshledal, a neshledal je ani překvapivé. K namítanému vypořádání hypotečního úvěru Ústavní soud podotýká, že tato otázka nebyla součástí přezkumu Nejvyšším soudem, je proto materiálně nepřípustná a Ústavní soud se jí nemohl zabývat.
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. března 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu