USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně K. K., zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Svobody 2084, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 12 C 185/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2024, č. j. 21 Co 239/2024-866, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, č. j. 21 Co 239/2024-866, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku X potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Formuluje otázku, zda „jsou finanční odklony ze SJM v podobě výběrů hotovosti z bankomatu a převodů finančních prostředků z bankovního účtu samy o sobě právním jednáním, které podléhají možnosti vznést námitku relativní neplatnosti dle § 714 odst. 2 občanského zákoníku, a které na straně druhé podléhají ze strany druhého manžela i obecné tříleté promlčecí lhůtě při vznesení námitky promlčení“ a v souladu s touto otázkou namítá odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 a sp. zn. 22 Cdo 5104/2016, ve kterých Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výběr peněžních prostředků z účtu není právním úkonem, nelze namítat jeho neplatnost ani uvažovat o promlčení práva dovolat se ve vztahu k němu relativní neplatnosti. Namítá, že se odvolací soud od uvedených závěrů odchýlil a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Odvolací soud založil své rozhodnutí o nevypořádání tvrzených finančních odklonů ve výši 8 290 534 Kč za dobu od uzavření manželství (5. 6. 2007) do 31. 5. 2020 na dvou na sobě nezávislých důvodech: a) protože žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení „ve vztahu k dovolání se žalobkyně neplatnosti jeho jednání v záležitostech SJM, které měl učinit bez jejího souhlasu“, b) bez ohledu na námitku promlčení dovolací soud uzavřel, že „smyslem vypořádání společného jmění manželů co do hospodaření a investic manželů učiněných za jeho trvání je zásadně zohlednit především stav ke dni jeho zániku, případně stav v dohledné době před jeho zánikem, kdy už ale dochází ke konfliktům mezi manželi, resp. K rozpadu manželství i společného hospodaření“. Uzavřel, že ke konfliktům mezi účastníky došlo až v prosinci 2020 a že do této doby (vyjma ojedinělé neshody týkající se společných investic, kterou ale smírně vyřešili) „lze vztahy mezi nimi v tomto směru považovat za zásadně souladné, činěné se souhlasem a vědomím jich obou, a proto ani nepodléhající nutnosti vyúčtování po zániku jejich SJM“. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný „dostatečně podrobně, srozumitelně a logicky“ splnil svou vysvětlovací povinnost k tvrzením žalobkyně o odklonech, že příjmy z investičního domu v Anglii „byly žalovaným přeposílány přes anglický i americký účet, a to nejen pro manžele, ale i pro matku žalovaného, že z obsahu spisu „nevyšlo najevo, že by v důsledku žalobkyní tvrzených finančních odklonů měl ze SJM ujít ve prospěch žalovaného nějaký konkrétní mimořádně vysoce hodnotný majetek či jiný prospěch, který by se měl ve prospěch žalobkyně zohlednit“. Podle odvolacího soudu se naopak jednalo o „průběžné platby, resp. investice prováděné žalovaným od uzavření manželství zásadně ve prospěch obou manželů, s cílem zvýšení jejich společné životní úrovně a za vědomí i souhlasu žalobkyně, dokonce z jejího zahraničního bankovního účtu, k němuž měla přístup a možnost kontroly“. 9. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li rozhodnutí soudu postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 990/2021). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15). 10. Žalobkyně v dovolání relevantním způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že do 1. 6. 2020 bylo manželství účastníků bezkonfliktní, a že do této doby nebyly zjištěny žádné odklony ze společného majetku ve prospěch žalovaného, resp. že do této doby byly finanční přesuny z účtů prováděny žalovaným „zásadně ve prospěch obou manželů, s cílem zvýšení jejich společné životní úrovně a za vědomí i souhlasu žalobkyně“. 11. Tento závěr sám o sobě obstojí jako důvod pro nezohlednění namítaných „odklonů“ žalovaného ze společného jmění manželů v době od počátku manželství do 1. 6. 2020, když ze skutkových zjištění a shodných tvrzení účastníků měly nalézací soudy dále za prokázané, že tvrzené odklony ve výši cca 8 290 534 Kč ani neodpovídají zjištěné realitě majetkových poměrů manželů, jejich příjmům. Soudy přitom zohlednily i to, že účastníci měli jako rodina běžné výdaje na domácnost, zahradu, děti, hypotéky, automobily, na nákup investiční nemovitosti a bytu v XY a dovolené. Příjmy měla rodina nejvyšší až v době před rozvodem manželství a nikoli na začátku manželství, kdy oba manželé vydělávali méně a žalobkyně byla i s dětmi na mateřské a rodičovské dovolené. 12. Žalobkyně v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). 13. V takovém případě nemůže přípustnost dovolání založit ani formulovaná otázka žalobkyně, zda „jsou finanční odklony ze SJM v podobě výběrů hotovosti z bankomatu a převodů finančních prostředků z bankovního účtu samy o sobě právním jednáním, které podléhají možnosti vznést námitku relativní neplatnosti dle § 714 odst. 2 občanského zákoníku, a které na straně druhé podléhají ze strany druhého manžela i obecné tříleté promlčecí lhůtě při vznesení námitky promlčení.“ Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o správnosti rozhodnutí napadeného dovoláním.
IV. Závěr 14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu