22 Cdo 5104/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M.
P., zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově,
Svatoborská 363, proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Prostorná 4, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 68/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016,
č. j. 8 Co 461/2015-414, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 8 Co 461/2015-414,
a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2015, č. j. 36 C
68/2012-372, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6.
2015, č. j. 36 C 68/2012-372, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“)
19 533,23 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu co
do částky 245 466,77 Kč (výrok II). Dále zastavil řízení v části týkající se
vypořádání majetku náležejícího do podnikání žalovaného (výrok IV.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení bylo
rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2009, č. j. 80 C
249/2008-25, který nabyl právní moci 21. 5. 2009. Žalobkyně se domáhala
vypořádání zůstatku ke dni zániku SJM na účtu č. 0998204073/0800, vedeného u
České spořitelny, a. s. (dále jen „předmětný účet“), k němuž měl dispoziční
oprávnění pouze žalovaný, a vypořádání výběrů z tohoto účtu učiněných žalovaným
dne 8. 8. 2007 ve výši 130 000 Kč, dne 18. 7. 2007 ve výši 260 000 Kč a dne 20.
2. 2009 ve výši 100 000 Kč, které podle žalobkyně přesahují rámec běžné správy
majetku náležejícího do společného jmění manželů ve smyslu § 145 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný vybral uvedené
částky z předmětného účtu bez souhlasu žalobkyně, tedy v rozporu s § 145 odst.
2 obč. zák. Žalobkyně se však podle soudu prvního stupně nedovolala relativní
neplatnosti výběrů (právních úkonů žalovaného) ve smyslu § 40a obč. zák.,
výběry je nutné považovat za platné, tudíž částku odpovídající výběrům z účtu
nevypořádal. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 19 533,23 Kč jako
polovinu zůstatku na předmětném účtu ke dni zániku SJM.
Krajský soud v Ostravě jakou soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 24. 3. 2016, č. j. 8 Co 461/2015-414, rozsudek okresního soudu v odvolání
napadených výrocích rozsudku soudu prvního stupně I., II. a III. potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z obsahu projevu a podání žalobkyně
vyplývá její vůle nebýt vázána úkony žalovaného (shora uvedenými výběry z
bankomatu), a tudíž se dovolala relativní neplatnosti těchto úkonů ve smyslu §
40a obč. zák. Dovolací soud však akceptoval námitku promlčení vznesenou
žalovaným, podle kterého se žalobkyně relativní neplatnosti dovolala po lhůtě
tří let. Tudíž prostředky v celkové výši 490 000 Kč, které byly vybrány z účtu
žalovaným, nevypořádal. Uvedl, že nelze námitku promlčení hodnotit jako
rozpornou s dobrými mravy, jelikož žalobkyně o existenci předmětného účtu
věděla a nic jí nebránilo v tom, aby se domáhala i vypořádání finanční
prostředků vedených na tomto účtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí je
založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vznesená námitka promlčení je v
rozporu s dobrými mravy, neboť je výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně,
která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a zánik nároku na vypořádání
prostředků vybraných z předmětného účtu žalovaným je nepřiměřeně tvrdým
postihem. Především namítá, že věděla o existenci předmětného účtu, avšak
neměla žádnou možnost zjistit stav finančních prostředků na něm vedených, a
mohla vycházet pouze ze sdělení žalovaného, který jí však výši finančních
prostředků, resp. jednotlivé výběry, zatajil. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“)
zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik
společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní
skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby,
Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111),
přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se
vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon
výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je posouzení tvrzených
výběrů finančních prostředků z účtu žalovaného.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, přijal a
odůvodnil závěr, že „výběr peněžních prostředků z účtu nemůže být neplatným
právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného
majetku manželů. Přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky
rámec obvyklé správy společného majetku, pak k němu nelze přihlížet, a tyto
prostředky je třeba zařadit do SJM a vypořádat.“
V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, dovolací soud uvedl,
že „prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z
účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění
manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž
byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem
nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o
prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy
o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou
správu majetku ve společném jmění manželů.“ Dále poznamenal, že „toho manžela,
který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost
tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky
naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem,
který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem
společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni
zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako
součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto
prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka
nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost
tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková
částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního
ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění,
jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.“
Jestliže výběr peněžních prostředků z účtu není právním úkonem, nelze namítat
jeho neplatnost ani uvažovat o promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti
či o rozporu takové námitky s dobrými mravy. Samotný výběr peněz z účtu
nevyřazuje tyto hodnoty ze SJM. O vyřazení by mohlo jít až v případě jejich
následného použití jedním nebo oběma manžely (např. darování).
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání důvodné. Proto
nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu