USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně T.
J., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se
sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalovanému R. Ch., narozenému XY, bytem
XY, zastoupenému JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově
Brodě, Horní 2002, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 4 C 257/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 27 Co 195/2020-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č.
j. 4 C 257/2019-131, povolil ve prospěch žalobkyně – spoluvlastnice stavby č.
p. XY (rodinného domu), která stojí na pozemku parc. č. XY, a spoluvlastnice
stavby bez č. p./č. e. (garáže), která stojí na pozemku parc. č. XY, to vše v
k. ú. XY, služebnost, která odpovídá právu nezbytné cesty po pozemku parc. č.
XY, pozemku parc. č. XY a po části pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a to v
rozsahu, jenž je vymezen zámkovou dlažbou nacházející se na služebných
pozemcích sloužící k zajištění přístupu z veřejné komunikace ke shora uvedeným
stavbám ve spoluvlastnictví účastníků řízení (výrok I). Ve výroku II rozhodl o
náhradě nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
12. 11. 2020, č. j. 27 Co 195/2020-181, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu o povolení práva nezbytné cesty zamítl (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II a III).
Žalobkyně se domáhá zřízení práva nezbytné cesty k označeným stavbám, které
jsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, přes pozemky ve výlučném
vlastnictví žalovaného.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně určitě nevymezil, v jakém
rozsahu zatěžuje nezbytná cesta služebné pozemky (nebyl přesně specifikován
rozsah nezbytné cesty). Neuvedl rovněž, jakým způsobem může být právo nezbytné
cesty vykonáváno a jaký je jeho obsah. Také opomenul rozhodnout o náhradě za
omezení vlastnického práva žalovaného. Za nedůvodné považoval odvolací soud
povolení práva nezbytné cesty přes části pozemků parc. č. XY a parc. č. XY,
neboť na celé výměře těchto pozemků se nachází stavby, k nimž se žalobkyně
domáhá povolení práva nezbytné cesty. Poznamenal, že všechny shora uvedené
důvody by opodstatňovaly zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení, avšak z dalších, níže uvedených důvodů rozhodl o
změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.
Uvedl, že žalobkyně není v posuzované věci aktivně věcně legitimována, neboť se
domáhá povolení nezbytné cesty ve formě pozemkové služebnosti, avšak pouze ve
prospěch své osoby jakožto jednoho z rovnodílných spoluvlastníků shora
specifikovaných staveb, nikoliv ve prospěch všech jejich spoluvlastníků.
Vyložil také, že žalobkyně podáním žaloby neusilovala o zajištění přístupu k
nemovitostem [jak předpokládá § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále rovněž jako „o. z.“)], ale účelem žaloby bylo dosáhnout
„výhodnější“ pozice žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastníků
řízení k předmětným stavbám, které rovněž probíhá. K tomu doplnil, že žalobkyně
v průběhu řízení ani netvrdila a neprokazovala, že by jí žalovaný omezoval či
znemožňoval přístup ke stavbám ve spoluvlastnictví účastníků přes pozemky
žalovaného. Uvedl, že „ovlivnění procesní pozice účastníka (ať již směrem k
získání vlastní výhody, či naopak nevýhody u protistrany) v jiném řízení není
smyslem a účelem institutu služebnosti nezbytné cesty.“ Žalobkyně se rovněž
domáhala (a žalobu tak i odůvodnila) zajištění užívání staveb ve
spoluvlastnictví účastníků řízení. Avšak ani tohoto cíle nemůže být žalobou na
povolení práva nezbytné cesty dosaženo.
Ze všech těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a
žalobu na povolení práva nezbytné cesty zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a na právní otázce, jež nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně namítá, že pokud odvolací soud nepovažoval
výrok nalézacího soudu za dostatečně přesný, určitý a srozumitelný (vzhledem k
obsahu a rozsahu práva nezbytné cesty), měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí
soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu. Soud nebyl vázán žalobním
návrhem ani právní kvalifikací, byl však vázán skutkovým základem žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2018). Měl-li
pochybnosti o tom, čeho se žalobkyně domáhá, měl ji vyzvat ke „změně“ žaloby ve
smyslu § 43 o. s. ř. Nepostupoval-li tak, je jeho rozhodnutí v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. Za neřešenou v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje v této souvislosti právní otázku,
zda je k rozhodnutí o povolení nezbytné cesty nutné ve všech případech
vyhotovovat geometrický plán, resp. jaký způsob vymezení rozsahu zatížení
služebného pozemku považuje dovolací soud za dostatečně určitý. Důvodem pro
zamítnutí žaloby nemůže být ani pouhá absence žádosti žalobkyně adresovaná
žalovanému o povolení nezbytné cesty ve formě obligace (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016). Má také za to,
že v poměrech posuzované věci není z její podstaty nutné stanovit úplatu za
omezení vlastnického práva žalovaného. Nesouhlasí rovněž se zamítnutím žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace
žalobkyně. Poznamenává, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo
2871/2010) byly účastníky řízení všichni spoluvlastníci staveb, k nimž
požadovala žalobkyně právo nezbytné cesty povolit. Soud rovněž mohl povolit
nezbytnou cestu ve formě osobní služebnosti pouze ve prospěch žalobkyně,
jelikož nebyl vázán žalobním návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016). K závěru odvolacího soudu, že není možné nezbytnou cestu povolit, neboť podanou
žalobou se žalobkyně nedomáhá zajištění přístupu k předmětným stavbám, ale
pouze zajištění „výhodnější“ pozice v řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví účastníků řízení k těmto stavbám a umožnění užívání těchto
staveb, uvádí, že žalovaný může žalobkyni kdykoliv zakázat přecházet přes
pozemky v jeho vlastnictví, a dovolatelka tak pouze využila svého práva domáhat
se povolení nezbytné cesty prostřednictvím soudu. Namítá také, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.
Odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil
účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu
prvního stupně. Tento postup odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na povolení práva
nezbytné cesty především na následujících důvodech:
a) nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně,
b) žalobkyně podanou žalobou nesledovala zajištění přístupu k předmětným
stavbám (jak předpokládá § 1029 a násl. o. z.), ale dosažení výhodnějšího
postavení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k
těmto stavbám a umožnění jejich užívání. Odvolací soud tedy rozhodl o zamítnutí
žaloby na povolení práva nezbytné cesty, protože nebyla naplněna hypotéza
právní normy, na základě které je soud oprávněn ve smyslu § 1029 a násl. o. z.
nezbytnou cestu povolit; vyložil také, že žalobkyně v průběhu řízení netvrdila
ani neprokazovala, že by žalovaný žalobkyni přístup k nemovitostem ve
spoluvlastnictví účastníků přes své pozemky omezoval či znemožňoval (v důsledku
čehož by žalobkyně nemovitosti nemohla řádně užívat), a proto nelze žalobě na
povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vyhovět.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně plyne, že je-li
zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí,
zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem
napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl
napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp.
zn. 29 Cdo 403/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz). Uvedený závěr
potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní
stížnosti platí totéž - obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více
samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem
důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě
akademický“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn.
III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
K důvodu ad b) (zamítnutí žaloby s ohledem na nenaplnění předpokladů povolení
nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. o. z.), na základě kterého odvolací
soud rovněž rozhodl o zamítnutí žaloby, žalobkyně v dovolání uvedla
následující: „Ohledně účelovosti své žaloby žalobkyně uvádí, že pokud by
žalovaný i v současné době žalobkyni povoloval přechod k nemovitosti v jejich
spoluvlastnictví, není tento stav stálý. Situace se může kdykoliv změnit,
žalobkyně tak pouze využila své právo domáhat se u soudu zřízení nezbytné
cesty, což ostatně uváděla i ve svém vyjádření a žalobě.“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se
potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí
dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením otázky hmotného či procesního
práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní
otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o.
s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn.
22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22
Cdo 3945/2018).
V této části dovolání dovolatelka s ohledem na shora uvedené pouze polemizuje s
právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní
posouzení má být jiné (a to takové, že závěry odvolacího soudu o zamítnutí
žaloby z důvodu nenaplnění hypotézy právní normy ve smyslu § 1029 a násl. o.
z., na základě které by mohla být nezbytná cesty ve prospěch žalobkyně
povolena, nejsou správné). Žalobkyně neuvádí, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje v této souvislosti za splněný, ani neformuluje v této
souvislosti žádnou právní otázku. V takovém případě nevymezuje dovolatelka
řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této
části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K tomu dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze
považovat v této souvislosti ani za překvapivé.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak
není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním
právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že
jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá bez
dalšího ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
V projednávané věci odvolací soud vyšel z tvrzení účastníků (obsažených již v
žalobě, dále v podáních určených soudu prvního stupně i odvolacímu soudu;
žalovaný například vznášel námitky o nenaplnění předpokladů opodstatňujících
povolení nezbytné cesty v odvolání ze dne 9. 7. 2020, viz č. l. 140 a násl.) a
skutkového stavu řádně zjištěného soudy obou stupňů. Odvolací soud tedy
neposuzoval tvrzení účastníků či skutečnosti, které žádný z účastníků řízení
nikdy netvrdil či nepopíral, avšak skutečnosti, ke kterým se vyjadřovali oba
dva účastníci řízení v průběhu řízení, právně hodnotil jinak než soud prvního
stupně. Z tohoto důvodu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu jako
překvapivé a tato námitka žalobkyně nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. založit.
Jelikož se žalobkyni v dovolání nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry
odvolacího soudu o zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně podanou žalobou
nesledovala zajištění přístupu k předmětným stavbám, jak předpokládá § 1029
odst. 1 o. z. (ale dosažení výhodnějšího postavení v řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení k těmto stavbám), nemohou
přípustnost dovolání založit ani další námitky žalované (a v těchto
souvislostech formulované právní otázky) směřující proti ostatním důvodům, na
základě kterých odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby. Dovolací soud se tak
těmito námitkami blíže nezabýval, protože jejich posouzení není způsobilé
zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu