22 Cdo 2909/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) J. K. a b) I. K., zastoupených JUDr. Dagmar Hrudovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti
žalovaným 1) Š. A. a 2) J. A., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou
se sídlem v Havířově – Šumbarku, Opletalova 608/2, o zřízení věcného břemene,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 96/2010, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2015, č. j.
8 Co 304/2015-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2015, č. j. 8 Co
304/2015-270, a výroky I., II., IV. a V. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 1. června 2015, č. j. 16 C 96/2010-234, se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresního soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. 6. 2015, č. j. 16 C 96/2010-234, zřídil „věcné břemeno ve prospěch vlastníků
J. K. a I. K. k části pozemku parc. č. 1253/3 (dále též ‚předmětný pozemek‘),
druh pozemku orná půda, v k. ú. Ř. v obci Ř., ve vlastnictví Š. A. a J. A. v
rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Richardem Šotem, č.
plánu 789-70/2008 ze dne 18. 5. 2008 (dále též ‚příslušný geometrický plán‘),
který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. až V.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobci
mají v podílovém spoluvlastnictví nemovitosti v k. ú. V., k nimž doposud nemají
přístup ze žádné veřejně přístupné komunikace, vyjma vstupu přes pozemek parc.
č. 1611/5, který s veřejnou komunikací sousedí. V místě styku tohoto pozemku s
komunikací je šířka pozemku 0,75 m. Tento pozemek sousedí s předmětným pozemkem
a s pozemkem R. Ch., přičemž žalobci doposud pro vjezd na svůj pozemek parc. č.
1647 užívali část předmětného pozemku a část pozemku ve vlastnictví R. Ch., než
tuto část od něj odkoupili. Vjezd přes předmětný pozemek užívali od 70. let 20.
století, když s právním předchůdcem žalovaných nebyly problémy. Od nabytí
předmětného pozemku žalovanými docházelo mezi sousedy k neshodám, kdy žalovaní
nesouhlasili s užíváním části předmětného pozemku a konflikty byly řešeny i
správním orgánem. Žalobci nemají ke svému pozemku jinou možnost přístupu z
obecní cesty než přes část předmětného pozemku v místě, ve kterém požadují
zřízení práva věcného břemene, při současném využití svého pozemku parc. č.
1611/5. Část předmětného pozemku, k němuž se žalobci domáhají zřízení věcného
břemene, představuje asi 10 m2, znalcem byla stanovena obvyklá cena části
předmětného pozemku v místě a čase ve výši 1 000 Kč. Současný přístup
nedostačuje jako nezbytná cesta a neumožňuje jim vjezd na nemovitosti žalobců,
kteří tak postrádají spojení s veřejnou cestou. V dané věci se nabízí zřízení
nezbytné cesty přes pozemek parc. č. 1611/1 ve vlastnictví R. Ch. nebo přes
předmětný pozemek žalovaných. Soud prvního stupně zohlednil zejména výměru
části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, současný způsob využívání
zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit a míru rušení jejího
vlastníka. Nezbytná cesta přes předmětný pozemek nabízí i bezpečnější sjezd z
veřejné komunikace. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že část předmětného
pozemku, jež má být zatížena věcným břemenem, již jako cesta slouží a sami
žalovaní jej takto chtějí dále užívat. Z hlediska minimalizace zásahu soud
prvního stupně zvolil variantu přes předmětný pozemek, přičemž žalobce zavázal
zaplatit žalovaným náhradu ve výši 1 000 Kč.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 8. 10. 2015, č. j. 8 Co 304/2015-270, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I., II., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního
stupně provedl v řízení všechny důkazy významné pro právní posouzení věci,
správně je vyhodnotil a jeho závěr o skutkovém stavu odpovídá obsahu spisu.
Odvolací soud proto jeho skutková zjištění přejal a v podrobnostech na ně
odkázal. Ztotožnil se i s právním posouzením. Soud prvního stupně se velmi
pečlivě zabýval otázkou, zda zřízení nezbytné cesty je v souladu s občanským
zákoníkem, provedl i opakované šetření na místě samém. Zatížení předmětného
pozemku představuje toliko 10 m2, již jako cesta sloužil a žalovaní jej sami
takto hodlají využívat. Není opodstatněná námitka žalovaných, že část
předmětného pozemku, která má jako nezbytná cesta sloužit, je širší než místní
komunikace, když měří 3,7 m a s přilehlým pozemkem žalobců dokonce 4,7 m. Daná
část předmětného pozemku má tvar nepravidelného čtyřúhelníku a nejširší je
právě v místě, kde hraničí s veřejně přístupnou komunikací. Protilehlá strana
měří toliko 1,55 m, šířka pozemku v místě hranice s veřejně přístupnou
komunikací je pro zabezpečení vjezdu na pozemek žalobců z této komunikace
nezbytná. Pokud by byl totiž vjezd užší, došlo by k nepřiměřenému ztížení
průjezdu vozidel přivážejících např. otop, vozidel záchranné služby nebo
hasičů. Zřízení nezbytné cesty přes předmětný pozemek v rozsahu 10 m2,
obzvláště za situace, kdy cestu budou využívat i sami žalovaní, představuje
skutečně minimální zásah do jejich vlastnictví. Odvolací soud nesouhlasil s
tím, že si žalobci sami zavinili, že nemají přístup, když od R. Ch. koupili
pozemek o nedostatečné rozloze. Žalobci totiž v minulosti, nemajíce jiné
možnosti, používali ke vstupu na svůj pozemek právě předmětný pozemek. Nelze
jim vytýkat, že při vzájemných neshodách se pokusili vyřešit tento přístup
jinak. Byť přikoupili 34 m2 pozemku, jedná se o rozsah nedostačující. Více jim
R. Ch. prodat nechtěl. Stáří příslušného geometrického plánu pak svědčí o tom,
že se žalobci pokusili věc vyřešit mimosoudně. Další námitky byly uplatněny již
před soudem prvního stupně, který se s nimi podrobně vypořádal, a proto ohledně
nich odkázal odvolací soud na rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Odvolací soud se odchýlil od
judikatury dovolacího soudu tím, že nerespektoval zásadu, že nikdo nemůže mít
prospěch z vlastního nezákonného nebo nepoctivého jednání. Žalovaní poukazují
na historii vztahů s žalobci, kteří si počínali nemravně, v roce 2002
odbagrovali na části předmětného pozemku ornici a zasypali ji štěrkem, následně
si nechali zpracovat příslušný geometrický plán a požadovali po žalovaných
zřízení věcného břemene. Žalovaní s navrženým rozsahem nesouhlasili, nabízeli
užívání v menším rozsahu. S ohledem na výše uvedenou zásadu nemělo být věcné
břemeno zřízeno, poukazují, že v dané věci by byla přiléhavou aplikace § 1032
odst. 1 písm. b) a c) občanského zákoníku. Namítají, že by bylo příhodnější
zřídit nezbytnou cestu přes pozemek R. Ch., zároveň vytýkají, že nezbytná cesta
byla zřízena ve větším než nezbytném rozsahu, poukazují přitom na přílišnou
šíři zřízené cesty. V této souvislosti nebyla v judikatuře vyřešena otázka,
jaký rozsah lze ještě považovat za nezbytný. V rozporu s judikaturou též je, že
se soudy nevypořádaly s námitkami žalovaných vznesenými v průběhu řízení. V
této souvislosti zdůrazňují, že některé závěry odvolacího soudu jsou v rozporu
s důkazy a svědčí o nepochopení časového děje. Žalobci soudu nepředložili žádný
důkaz k tvrzení, že by dříve jezdili právě po části předmětného pozemku. Soud
nedostatečně zvážil, zda lze po žalovaných spravedlivě požadovat, aby snášeli
nucené omezení vlastnického práva, nastolené řešení nevylučuje možnost
přetrvávání sporů mezi účastníky, žalovaní si také budou muset vybudovat zcela
nový přístup na předmětný pozemek, což jim přinese neúměrné náklady. Závěrem
poukazují na znění žalobního petitu, který není dostatečně určitý. Navrhují,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Zdůrazňují, že přes předmětný
pozemek vedl nejpřirozenější přístup k jejich domu a na tomto pozemku se již
cesta historicky nachází. Domnívají se, že neexistuje žádný právní či faktický
důvod pro to, aby soud právo cesty v souladu s žalobou nezřídil. Vyjadřují se k
jednotlivým námitkám žalovaných a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl,
případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož bylo o zřízení věcného břemene práva cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k
tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolání je z části přípustné a zároveň i důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Z hlediska procesní ekonomie se dovolací soud nejdříve zabýval otázkami
procesního charakteru. Účastníci řízení namítají neurčitost žalobního petitu v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu. V této části je dovolání přípustné a zároveň i důvodné, neboť soudy obou stupňů
se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku
přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo
1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008,
č. 12, str. 445)].
Obdobně v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4467/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 91),
Nejvyšší soud zdůraznil, že „esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v
něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního
vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně.“
Ze směrnice pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. Pls 6/67, o
předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení
u soudů prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR), pak vyplývá, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního
rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení
právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně
patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým
odkazem na obsah žalobního návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se
zamítá‘. Odvolává-li se výrok rozsudku na geometrický plán, případně jiný
podobný doklad, stává se obsah této listiny součástí rozsudečného výroku; proto
musí být tato listina označení rovněž s nepochybnou určitostí“. Tyto závěry
jsou i nadále použitelné, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněného v časopise Soudní
rozhledy, 2003, č. 1, str. 5), nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2007,
č. 4, str. 132). Žalobci při jednání dne 13. 8. 2013 navrhli změnit žalobu tak, že věcné břemeno
bude zřízeno ve prospěch žalobců a proto navrhli změnit žalobní petit tak, že
„zřizuje se věcné břemeno spočívající v právu cesty ve prospěch vlastníků J. K. a I. K. k části pozemku p. č. 1253/3, druh pozemku orná půda, v k. ú. Ř. obci
Ř., ve vlastnictví Š. A. a J. A. v rozsahu vymezeném geometrickým plánem
vyhotoveným Ing. Richardem Šotem č. plánu 789-70/2008 ze dne 18. 5. 2008.“
Změna žaloby byla připuštěna a v tomto znění byl žalobní petit převzat i do
samotného výroku soudního rozhodnutí. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, který následně potvrdil odvolací soud,
není dostatečně přesný a určitý. Ze znění výroku soudního rozhodnutí není v
první řadě zřejmé, zdali byla služebnost cesty zřízena jako služebnost osobní
či jako služebnost k věci (in rem). Tuto nejednoznačnost nelze odstranit ani
interpretačně, neboť se nabízí buď ta varianta, že nezbytná cesta byla zřízena
ve formě služebnosti osobní (takže slovo „vlastník“ je v daném případě
nadbytečným a toliko zavádějícím), nebo ta varianta, že se mělo jednat o
služebnost k věci; v takovém případě by však nebylo zřejmé, ve prospěch kterých
pozemků má být služebnost nezbytné cesty zřízena. K tomu je třeba uvést, že podle judikatury dovolacího soudu právo odpovídající
věcnému břemeni spočívající v právu chůze a jízdy pro vlastníka nemovitosti je
věcným břemenem spojeným s vlastnictvím nemovitosti – věcným břemenem in rem.
Vlastník této nemovitosti je oprávněn užívat pozemek jiného vlastníka (zatížený
nebo služebný) k chůzi a jízdě a v tomto rozsahu je vlastník zatíženého pozemku
užívání svého pozemku trpět [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005 (uveřejněný pod č. C 4430 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012
(dostupný na www.nsoud.cz)]. V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněném v časopise
Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186), Nejvyšší soud uvedl, že „judikaturu
týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze
přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při
zřizování nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“
Také právní nauka ve vztahu k § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, uváděla, že nezbytná cesta zřízená ve formě věcného břemene je věcným
břemenem působícím in rem [k tomu srovnej Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek (§ 1-487). 1. vydání. Praha: Linde, 2008,
str. 703]. Z rozhodnutí musí jasně vyplývat, že se zřizuje věcné břemeno ve
prospěch každého vlastníka v rozhodnutí přesně uvedené stavby, tedy nikoliv
osobní věcné břemeno [Švestka J. a kol. Občanský zákoník I. Komentář (§ 1–459). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1053]. Uvedené názory pak převzala i
současná právní nauka, která toliko výjimečně připouští zřízení nezbytné cesty
jako služebnosti osobní (in personam), pokud by měla být nezbytná cesta zřízena
ve prospěch osoby, která má služebnost osobní ke stavbě, k níž má být nezbytná
cesta zřízena [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná
práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 198]. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nezbytnou cestu zřízenou ve formě služebnosti je
možné zřídit v zásadě jen jako služebnost in rem. Navrhne-li přitom žalobce
povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti in personam tam, kde pro to nejsou
výjimečné důvod a je možné nezbytnou cestu zřídit jen ve formě služebnosti in
rem, je třeba žalobu zamítnout. Z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně není dále zcela zřejmé, v jaké podobě
se nezbytná cesta zřizuje (zdali toliko jako služebnost průchodu nebo i
služebnost průjezdu), rovněž rozsah, v němž má nezbytná cesta předmětný pozemek
zatěžovat je vymezen nedostatečně. Daný výrok sice odkazuje na příslušný
geometrický plán, nicméně z něj není zcela patrné, která část předmětného
pozemku má být zřízenou služebností zatížena. V rozsudku ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zdůraznil, že v rozhodnutí o zřízení věcného
břemene cesty (v geometrickém plánu, který je součástí rozhodnutí) je třeba
stanovit, kudy cesta povede. Vede-li cesta přes část pozemku, pak za použití
geometrického plánu, který je součástí výroku rozhodnutí [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod
č.
C 3679 v Souboru)]; je též třeba stanovit, jakým způsobem může být právo
vykonáváno a jaký je jeho obsah (např. právo průchodu bez omezení a právo
projíždět vozidlem, které může být limitováno jak časově, tak i pokud jde o
druh vozidla). Z rozhodnutí musí jasně vyplývat, že se zřizuje věcné břemeno ve
prospěch každého vlastníka v rozhodnutí přesně uvedené stavby, tedy nikoliv
osobní věcné břemeno [obdobně Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná
práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 199]. V další fázi řízení bude proto na soudu prvního stupně, aby upřesnil výrok
svého rozhodnutí tak, aby byl přesný, určitý a srozumitelný a v důsledku toho i
materiálně vykonatelný, což v poměrech dané věci znamená, že z výroku
rozhodnutí musí jasně vyplynout, zdali je nezbytná cesta ve formě služebnosti
zřizována toliko ve prospěch konkrétních osob (in personam) či ve prospěch
každého vlastníka panujícího pozemku (in rem); v druhém případě je nadto
nezbytné ve výroku soudního rozhodnutí přesně specifikovat panující pozemky, v
jejichž prospěch je služebnost cesty zřizována. Mimoto soud prvního stupně do
výroku svého rozhodnutí zřetelně uvede, v jaké podobě se nezbytná cesta
povoluje a v jakém rozsahu zatěžuje předmětný pozemek; v této souvislosti
přesně specifikuje vymezení rozsahu služebnosti. Vznikne-li přitom pochybnost o
tom, čeho se žalobci v řízení domáhají, bude nezbytné podle § 43 o. s. ř vyzvat
žalobce k odstranění vad podání (zde změny žaloby). Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího
soudu tím, že nerespektoval zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního
nezákonného nebo nepoctivého jednání. Vzhledem k tomu by neměla být nezbytná
cesta zřízena. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již z toho důvodu, že
dovolacímu soudu není zřejmé, jakou judikaturu dovolacího soudu mají žalovaní
na zřeteli. Pokud měli dovolatelé na zřeteli, zdali lze zřídit nezbytnou cestu
při nezákonném či nepoctivém jednání, pak je třeba uvést, že tato otázka by
přípustnost dovolání založit nemohla, neboť na ní není rozhodnutí soudů obou
stupňů založeno. V posuzovaném případě soudy obou stupňů poukázaly na to, že žalobci dlouhodobě
část předmětného pozemku užívali ke sjezdu, přičemž právní předchůdce
žalovaných jim v tom nijak nebránil. Byť žalovaní poukazují na následné spory
mezi účastníky řízení, neučinily soudy závěr o tom, že by jednání žalobců mělo
být kvalifikováno jako nezákonné či nepoctivé. V uvedeném přitom nemá dovolací
soud soudům obou stupňů čeho vytknout. Nebylo-li možno kvalifikovat jednání
žalobců jako nepoctivé, není třeba se zabývat otázkou, zdali při nezákonném či
nepoctivém jednání lze zřídit nezbytnou cestu v podobě věcného břemene. Dovolatelé dále namítají, že nebylo možné zřídit nezbytnou cestu, neboť žalobci
si způsobili nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně, nadto žádají o
nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť žalovaní v této
souvislosti nevymezili otázku přípustnosti dovolání.
Z judikatury dovolacího
soudu přitom vyplývá, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž
procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. na posuzovaný případ zjevně aplikovat nelze. Soudy neučinily žádné zjištění o
tom, že by se žalobci jakkoliv úmyslně či hrubou nedbalostí zbavili přístupu ke
své nemovitosti, taktéž nebylo učiněno žádné zjištění o tom, že by účastníci
nabyli stavbu, ačkoliv si měli být s ohledem na okolnosti případu zjevně vědomi
toho, že nemají na své pozemky přístup. Okolnosti případu svědčí o opaku. Jak
zjistily soudy obou stupňů, žalobci od okamžiku zakoupení svých nemovitostí
dlouhodobě užívali k přístupu k těmto nemovitostem cestu vedoucí i přes
předmětný pozemek, přičemž dlouhou dobu jim v užívání nikdo nebránil. Sami
žalovaní upozorňují až na spory od roku 2000. To, že se žalobci následně
snažili zajistit si přístup ke svým nemovitostem a v rámci toho zakoupili část
pozemku ve vlastnictví R. Ch., zjevně nepostačuje k tomu, aby jejich jednání
mohlo být kvalifikováno jako způsobení si nedostatku přístupu z hrubé
nedbalosti či úmyslně. Obdobně není přiléhavá aplikace § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276
o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen
tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není
dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím
soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení
vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004
(uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl
pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro rozhodnutí o zřízení
nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta
zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se
stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba
v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před
budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Ke zřízení práva cesty k obytnému domu z judikatury dovolacího soudu vyplývá,
že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a
proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by
vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit
cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o
užívání komfortní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo
2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)]. Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek
procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem není
vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém
pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby
má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž
krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu
nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004
(uveřejněný pod č. C 3 414 v Souboru)]. V posuzovaném případě soudy obou stupňů shledaly, že pozemek žalobců je napojen
na veřejnou komunikaci, ale jen v pásu o šíři 0,75 m, který ovšem k příjezdu
vozidly zjevně nepostačuje. Shodně dospěly k závěru, že v daném případě k
řádnému užívání nemovitostí je nezbytné, aby byl žalobcům zajištěn nejen
přístup, ale i příjezd. Zdůraznili přitom vyšší věk žalobců, jakož i potřebu
dovozu topiva. Jelikož závěry soudů obou stupňů nejsou v dané věci nepřiléhavé,
v dovolacím přezkumu obstojí. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, jaký rozsah nezbytné cesty lze považovat
ještě za nezbytný. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť tato otázka již byla v
judikatuře dovolacího soudu vyřešena, přičemž soudy obou stupňů se od
judikatury dovolacího soudu neodchýlily. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014
(uveřejněném pod č. C 14 790 v Souboru), zdůraznil, že „právo nezbytné cesty
lze zřídit (povolit) jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti. To
ostatně vyjadřuje i nový občanský zákoník; podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. lze
povolit nezbytnou cestu jen v případě, že nemovitost nelze řádně užívat či na
ni řádně hospodařit pro nedostatek spojení s veřejnou cestou.“
Judikatura Nejvyššího soudu pak nestanoví přesná kritéria, kdy lze považovat
rozsah zřízení nezbytné cesty za přiměřený či nikoliv, nýbrž poskytuje
nalézacím soudům široký prostor pro vlastní uvážení. Konkrétně judikatura
dovolacího soudu zdůrazňuje, že jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty
rozhodnutím konstitutivním, upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo
podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor
pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]. Dovolací
soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě, když úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Jak již bylo uvedeno výše, soudy obou stupňů zjevně přiměřeným způsobem
vysvětlily, proč nepostačuje přístup žalobců po jejich pozemku a proč je třeba
zřídit i příjezd k nemovitostem žalobců. Řádně ozřejmily, proč byla cesta
zřízena na předmětném pozemku a nikoliv na pozemku R. Ch., když především
zdůraznily, že zde cesta již vede a v minulosti k přístupu k nemovitostem
žalobců sloužila, ostatně i žalovaní chtějí tuto část předmětného pozemku
využívat jako přístup k němu. Soudy vysvětlily i rozsah zřizované služebnosti,
když zdůraznily, že rozsah je dán potřebou řádného napojení nejen pro osobní
automobily, nýbrž i pro nákladní auta, která žalobcům přivážejí topivo. Samotný
zásah do vlastnických práv žalovaných zatížením předmětného pozemku o rozsahu
10 m2 pak považovaly soudy obou stupňů v dané situaci za minimální. Dovolací
soud uvedené závěry přezkoumal, přičemž neshledal, že by zřízený rozsah byl
zjevně nepřiměřený, a proto rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí. Nelze souhlasit ani s námitkou, že žalovaní si budou nezbytně nutně muset
vybudovat zcela nový přístup na předmětný pozemek, což jim přinese neúměrné
náklady. Účelem zřízení služebnosti cesty je zajištění příchodu a odchodu,
příp. příjezdu a odjezdu přes část předmětného pozemku, nikoliv zajištění
parkování na tomto pozemku, které by zamezilo žalovaným využívání dotčené části
předmětného pozemku k příjezdu k němu. Samotná skutečnost, že žalovaní
předpokládají konfliktní vztahy se žalobci při povolení nezbytné cesty,
překážkou pro její povolení bez dalšího není, neboť se jedná o hypotetickou
úvahu, byť odůvodněnou dosavadními vztahy účastníků. Dovolatelé také namítají, že se soudy nevypořádaly s námitkami žalovaných
vznesenými v průběhu řízení. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se od
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění uvedl, že se ztotožnil se
zjištěným skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně, za správné
považoval i právní hodnocení případu. Zdůraznil, že soud prvního stupně velmi
pečlivě zkoumal, zdali je zřízení nezbytné cesty v souladu se zákonem,
vypořádal se s námitkou rozsahu, nesouhlasil s tím, že by si žalobci zavinili
nedostatek přístupu zakoupením části pozemku od R. Ch. V podrobnostech odkázal
odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku, které považoval za velmi
podrobné, ale zároveň i přehledné a srozumitelné. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud reagoval konkrétním a adekvátním
způsobem na podstatné odvolací námitky dovolatelů a své rozhodnutí řádným a s
judikaturou souladným způsobem odůvodnil [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněný pod č.
C 9 820 v
Souboru)]. Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že dovolatelé svou námitkou se ve
skutečnosti snaží v dovolacím řízení nepřípustně zpochybnit zjištěný skutkový
stav, což je zřejmé z jejich poukazu na to, že některé závěry odvolacího soudu
mají být v rozporu s důkazy a mají svědčit o nepochopení časového děje a že
žalobci soudu nepředložili žádný důkaz ke svému tvrzení, že by dříve jezdili
právě po části předmětného pozemku. V této souvislosti pak dovolací soud
dodává, že ty části dovolání, ve kterých dovolatelé zpochybňují skutková
zjištění nebo nesouhlasí s procesem hodnocení důkazů, nejsou způsobilé k
dovolacímu přezkumu, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně
spočívají ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení
věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek
odvolacího soudu, jakož i výroky I., II., IV. a V. rozsudku soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně
je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta
první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).