Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. Ch., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. června 2023 sp. zn. 6 T 133/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023 sp. zn. 5 To 191/2023 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 sp. zn. 7 Tdo 1120/2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
4. Stěžovatel konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 1 ho svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 6 T 133/2022 obžaloby zprostil, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal stěžovatel. K podanému odvolání státního zástupce byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla vrácena k projednání nalézacímu soudu. Důvod pro kasaci rozsudku byl spatřován především v tom, že soud prvního stupně považoval výpověď spoluobžalovaného H. za důkaz nepřímý, přičemž odvolací soud jej naopak považoval za důkaz přímý. V novém rozsudku byl stěžovatel uznán vinným spácháním shora uvedených trestných činů. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že jej zamítl a následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
5. Stěžovatel má za to, že mu provedeným dokazováním nebyla prokázána vina. Jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla toliko ojedinělá výpověď spoluobžalovaného H., která byla původně nalézacím soudem považována za nevěrohodnou. Ke změně hodnocení této výpovědi došlo u soudu prvního stupně až po rozhodnutí odvolacího soudu. Svědek H. vypovídal vždy v postavení obviněného, tedy osoby, které je povoleno v rámci své vlastní obhajoby uvádět i nepravdivé informace. Tím je výrazně snížena věrohodnost tvrzení takové osoby. Svědek H. svou výpovědí popřel páchání trestné činnosti, ze které byl obžalován a uvedl prakticky jen to, že zapůjčil platební terminál stěžovateli za účelem realizace legálních platebních transakcí a posléze vybíral finanční hotovost, kterou mu předával. Svědek H. se podle stěžovatele snažil podíl své viny bagatelizovat, což obecné soudy nezohlednily při hodnocení jeho věrohodnosti. Tím se měly dopustit libovůle ve svém rozhodování.
6. Obecné soudy porušily presumpci neviny tím, že považovaly za nepřímý důkaz údajnou sofistikovanost trestné činnosti a zkušenosti stěžovatele. Oproti tomu je stavěna neschopnost spoluobžalovaného H. dopustit se předmětné trestné činnosti. V případě stěžovatele neměla být též respektována zásada volného hodnocení důkazů, když závěry Městského soudu v Praze byly nesprávně akceptovány soudem prvního stupně. Odvolací soud nesmí zavazoval nalézací soud k určitému hodnocení důkazů, to je věcí soudu prvního stupně.
Touto instanční cestou nelze nižšímu soudu vnutit vlastní hodnocení důkazů. Městský soud uložil nalézacímu soudu hodnotit výpověď spoluobžalovaného H. ve světle toho, že o své účasti vypovídá od počátku zcela neměně a jeho popis není vnitřně rozporný. Soud prvního stupně původně správně hodnotil výpověď spoluobviněného H. jako důkaz nepřímý již jen proto, že jeho výpověď směřovala v přímé rovině toliko k prokázání skutečnosti, že si stěžovatel zapůjčil od spoluobžalovaného H. platební terminál a posléze mu měl předávat peníze.
Ani spoluobžalovaný H. přitom nebyl dle svých slov přímým svědkem páchání trestné činnosti stěžovatele. Z toho důvodu nelze jeho výpověď považovat za přímý důkaz o páchání trestné činnosti stěžovatelem.
7. Dále vytkl stěžovatel obecným soudům, že porušily zásadu nemo tenetur se ipsum accusare. Mlčení lze vyložit v neprospěch obviněného jakožto jakýsi nepřímý důkaz pouze pod podmínkou, že jediný rozumný závěr pro toto mlčení je ten, že obviněný nemá ničeho, čím by vznesená obvinění mohl popřít. Nejedná se zde přitom o nepřímý důkaz v pravém slova smyslu, ale jen o určité zesílení důkazní hodnoty jiných usvědčujících důkazů.
8. Napadené rozhodnutí městského soudu je dle stěžovatele zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, když se řádně nevypořádal s věcnými odvolacími námitkami v rámci projednávání odvolání podaného stěžovatelem. Přesto, že dovolací soud shledal odůvodnění odvolacího soudu stručným, jeho postup přesto aproboval. Podle stěžovatele v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje vlastní ucelený argumentační systém. V souvislosti s uvedeným poukazuje stěžovatel na to, že opomenutými důkazy jsou nejen důkazy neprovedené bez řádného odůvodnění, ale rovněž důkazy provedené, které však nebyly podrobeny řádnému hodnocení ze strany soudu, jako se to stalo v právě projednávaném případě. Z výše shrnutých důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
11. Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti celou řadu námitek, s nimiž se však ústavně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy, zejména pak soud nejvyšší. Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance. Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že obecné soudy nahlížely na výpověď spoluobviněného H. jako na důkaz přímý. K uvedenému lze uvést, že posouzení povahy důkazu je zásadně věcí obecných soudů. V ústavní stížností napadených rozhodnutí obecné soudy vysvětlily, z jakého důvodu považovaly důkaz výpovědí spoluobviněného za důkaz přímý.
Obžalovaný H. v rámci hlavního líčení popsal důvody, pro které přistoupil ke zřízení platebního terminálu, jeho předání stěžovateli a následné vybírání peněžních prostředků z účtu společnosti X, které zčásti odevzdával právě stěžovateli. Svědek tak popsal mechanismus, jakým se spolupodílel na vytýkané trestné činnosti. Snaží-li se stěžovatel výpověď svědka zpochybnit, nutno uvést, že obecné soudy se zabývaly věrohodností jeho výpovědi, přičemž přihlédly k tomu, že svědek vypovídal od samého počátku shodně a jeho výpověď není vnitřně rozporná.
Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že původně byla výpověď svědka shledána nevěrohodnou, lze jej odkázat na odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, který poukázal na to, že je-li výpověď svědka považována za nevěrohodnou, musí být zřejmé proč tomu tak je, z jakého důvodu soud výpovědi svědka neuvěřil. Z tohoto úhlu pohledu nelze odvolacímu soudu vytknout, že považoval zprošťující rozhodnutí nalézacího soudu za vadné, neboť tento nebyl následně schopen přednést takové argumenty, jimiž by odvolací soud o svých předchozích závěrech přesvědčil.
Naopak v situaci, kdy nalézací soud hodnotil výpověď svědka v souvislostech, které v předchozím řízení přehlédl, a na něž jej odvolací soud upozornil, dospěl sám k odlišným závěrům. To však neznamená, že odvolací soud zasahoval nalézacímu soudu do procesu hodnocení důkazů. Městský soud svým zrušujícím rozhodnutím toliko vytyčil skutečnosti či souvislosti, s nimiž se ještě musí nalézací soud vypořádat. Stran tvrzení, že by spoluobžalovaný H. mohl díky svému procesnímu postavení uvádět i nepravdivé údaje, je možno stěžovatele odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, který vyzvedl skutečnost, že ani obviněný v trestním řízení nemůže beztrestně lživě obvinit třetí osobu ze spáchání trestného činu.
12. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom smyslu, že by mu obecné soudy přičetly k tíži jeho rozhodnutí ve věci nevypovídat. Tento závěr z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá. Soud prvního stupně výslovně zdůraznil, že mlčení stěžovatele nepovažuje za důkaz o jeho vině, nýbrž toliko za posílení přímého důkazu - výpovědi spoluobžalovaného H. Skutečnost, že se stěžovatel rozhodl nevypovídat, neznamená, že nelze použít ostatní ve věci předložené důkazy. Právo nevypovídat představuje sice pro obviněného jistý způsob obrany, na druhou stranu jej však také oslabuje, neboť obviněný se tím dobrovolně připravuje o možnost zpochybňovat či rozporovat ve věci předložené důkazy.
13. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
14. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a své závěry ústavně souladným způsobem odůvodnily.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu