Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kalné, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 1464/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 70 Co 434/2015-113, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2015, č. j. 42 C 67/2014-81, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2015, č. j. 42 C 67/2014-81, zamítnuta. Soud tak učinil s odůvodněním, že vedlejší účastnice neporušila žádnou povinnost stanovenou zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), v posledně účinném znění, ani předmětnou pojistnou smlouvou. Přitom poukázal na to, že pro ukončení pojistného šetření bylo dle smluvních podmínek vedlejší účastnice týkajících se životního pojištění nezbytné, aby vedlejší účastnici byla předložena výzva obmyšlené osoby k poskytnutí plnění.
Tato výzva jí byla předložena až dne 25. 3. 2013, a to poté, co vedlejší účastnice sama aktivně o poskytnutí této výzvy obmyšlenou osobu požádala. Pokud za této situace došlo dne 29. 3. 2013 k ukončení šetření předmětné pojistné události a následně v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě též k vyplacení pojistného plnění, pak dle názoru soudu prvního stupně nelze dovodit, že by vedlejší účastnice při šetření pojistné události a výplatě pojistného plnění porušila jakoukoli ze svých právních povinností, a tedy nelze uvažovat o její odpovědnosti za vznik stěžovatelkou tvrzené škody.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 70 Co 434/2015-113, jako věcně správné potvrzeno, neboť odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že postup vedlejší účastnice při šetření předmětné pojistné události a výplatě pojistného plnění byl lege artis.
7. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
8. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudů obou stupňů, že vedlejší účastnice v souvislosti s šetřením předmětné pojistné události a výplatou pojistného plnění obmyšlené osobě (úvěrující bance) neporušila žádnou právní povinnost stanovenou zákonem či dohodnutou stranami v rámci předmětné pojistné smlouvy, a tedy není dán jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu, která měla na straně stěžovatelky dle jejího přesvědčení vzniknout.
Stěžovatelka se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil tento závěr přezkumu z hlediska jeho věcné správnosti, přičemž Ústavnímu soudu v této souvislosti nabízí vlastní výklad příslušných ustanovení zákona o pojistné smlouvě. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Ústavní soud má předně za to, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně a zcela přesvědčivě odůvodnily, když podrobně vysvětlily, z jakého důvodu nelze dovodit, že by vedlejší účastnice v rámci řešení předmětné pojistné události porušila jakoukoli ze svých právních povinností. Soudy v této souvislosti podrobně popsaly průběh šetření pojistné události a výplaty pojistného plnění, přičemž poukázaly na to, že postup vedlejší účastnice byl komplikován nejen přístupem stěžovatelky, ale především též úvěrující banky jako obmyšlené osoby, která z vlastní iniciativy vedlejší účastnici vůbec nevyzvala k vyplacení pojistného plnění, a to přesto, že doručení výzvy obmyšleného bylo podmínkou pro výplatu pojistného plnění.
O výplatu pojistného plnění přitom obmyšlená vedlejší účastnici požádala až poté, co ji vedlejší účastnice k takovému kroku sama vyzvala. Soudy proto dovodily, že skutečnost, že k výplatě pojistného plnění došlo až dne 4. 4. 2013, byla způsobena komplikacemi, které vedlejší účastnice nejenže nezpůsobila, ale dokonce se je svým přístupem aktivně snažila eliminovat. Takovému závěru Ústavní soud nemá, co by vytkl.
10. Jde-li o odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, má Ústavní soud za to, že tento odkaz není přiléhavý. Je tomu tak jednak z toho důvodu, že v rámci tohoto rozhodnutí byla řešena zcela odlišná situace, než je tomu v nyní souzené věci, když v rámci tohoto rozhodnutí nešlo o šetření pojistné události kryté životní pojištěním, na jehož specifika a odlišnosti od ostatních typů pojištění stěžovatelka vytrvale poukazuje, ale o šetření pojistné události kryté pojištěním proti krádeži motorového vozidla. Za druhé je tomu pak proto, že z předmětného rozhodnutí nikterak neplyne, že by skončení šetření pojistné události nemohlo být smluvními podmínkami vázáno na doložení určitých podkladů jako např. výzvy obmyšleného k výplatě pojistného plnění. Odkaz stěžovatelky na předmětné rozhodnutí proto dle názoru Ústavního soudu není způsobilý cokoli změnit na správnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou v rozporu konečně ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2009, které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž cituje, neboť závěr Nejvyššího soudu, dle něhož "skončení šetření pojistitele nutného ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit (srov. § 16 odst. 1 ZPS) je právní skutečností, s níž se pojí nikoliv vznik závazku k pojistnému plnění, nýbrž jeho splatnost", rovněž nebyl ústavní stížností napadenými rozhodnutími nikterak zpochybněn.
Rozhodnou otázkou v nyní posuzovaném případě totiž nebylo, kdy došlo ke vzniku závazku vedlejší účastnice k výplatě pojistného plnění, ale otázka, jakými skutečnostmi byla vedlejší účastnice oprávněna se v rámci šetření předmětné pojistné události zabývat a předložení jakých dokumentů byla oprávněna vyžadovat. Tato otázka však v rámci rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, vůbec nebyla řešena. Odkaz stěžovatelky na předmětné rozhodnutí proto ve vztahu k nyní souzené věci postrádá právní relevanci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu