Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele W.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 2 To 103/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1999, čj. 33 T 7/96-559, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla dne 5. 1. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 4. 1. 2000. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ustavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 2 To 103/99, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1999. čj. 33 T 7/96-559. Krajsky soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 1999, čj. 33 T 7/96-559, uznal, že stěžovatel je vinen, že jako plátce daně z přidané hodnoty (dále je „DPH"} s měsíčním zdaňovacím obdobím, registrovaný od 1.
1 1993 u F.ú. T., v úmyslu získat neoprávněny majetkový prospěch na úkor státu, dne 24. 11. 1994 u F.ú., předložil k přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce října 1994, přičemž v tomto daňovém přiznání uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH v celkové výši 12 914 462.- Kč, přičemž co do výše 12 857 161,- Kč bylo vrácení nadměrného odpočtu DPH požadováno neoprávněně a v úmyslu se obohatit, když v tomto směru stěžovatel nepravdivě předstíral, že dne 31. 10. 1994 zakoupil od firmy T., „chrystoberyl surový" v celkové ceně 68 757 861.- Kč včetně DPH ve výši 12 857 161,- Kč a téhož dne stejné polodrahokamy prodal jiné firmě, ač věděl, že firma T., se nemohla stát vlastníkem těchto polodrahokamů, neboť jich nabyla na základě neplatné kupní smlouvy, neboť byla uzavřena s prodejcem vystupujícím pod falešným jménem.
Stěžovatel tak spáchal pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, 3 trestního zákona ve znění před novelou č. 253/1997 Sb., a za to byl rozsudkem krajského soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let zařazen do věznice s dozorem a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19.
10. 1999, sp. zn. 2 To 103/99. Jako nedůvodné zamítl, neboť se ztotožnil jak správními závěry, tak i s druhem a výměrou trestu odnětí svobody uvedenými v rozsudku soudu prvého stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jak v odvolacím řízení, tak i v řízení před soudem prvého stupně, a stejně tak i v přípravném řízení, bylo porušeno jeho ústavou zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a to tém, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů provedených jak v přípravném řízení, tak i v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, porušily zásadu objektivní pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů upravenou v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť některé provedené důkazy jsou ve výrazném rozporu s jejich vyhodnocením soudu a v základním a nejdůležitějším vyhodnocení skutkového stavu věci skutkovým a právním závěrům obou soudů neodpovídají, resp. rozhodnutí obou soudů se nevypořádalo se všemi důkazy, které v celém trestním řízení byly provedeny.
Stěžovatel dále namítá, že soud prvého stupně při hodnocení důkazů nerespektoval zásadu trestního práva in dubio pro reo a oba soudy navíc opomněly vyhodnotit všechny důkazy v intencích zásad proně závazných, když v zásadních důkazech ponechaly bez povšimnutí skutečnosti, které vinu stěžovatele nejenže nepotvrzují, ale i vyvracejí, a tak nezjistili zcela bezpečně, a bez jakýchkoliv pochybností skutečný stav věci a tedy i vinu stěžovatele
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků - Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě a vyjádření vedlejšího účastníka řízení, Vrchního státního zastupitelství. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2000 konstatuje, že přes poměrně značný rozsah podané ústavní stížnosti tato v podstatě obsahuje ty argumenty, které již byly uplatněny v odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně.
S těmito argumenty se vrchní soud v souladu se svým právním názorem vypořádal již v odůvodnění svého usnesení a v podrobnostech na toto odůvodnění odkazuje. Přesto vrchní soud považuje za nutné zabývat se základními argumenty, které jsou v odůvodnění ústavní stížnosti rozvedeny. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zejména vyplývá, že závěr o vině stěžovatele odvolací soud nebuduje pouze na okolnosti, že musel vědět o falešné totožnosti osoby vydávající se za P.V. V této souvislosti totiž bylo poukazováno na další okolnosti, které nastaly jak před údajným obchodem, tak v průběhu obchodní schůzky, které se účastnili odsouzený, údajný P.V.
a zástupci firmy T., jakož i po uskutečnění této obchodní schůzky. Z obsahu obou napadených rozhodnutí pak nevyplývá, že by bylo kladeno II. ÚS 8/2000 jednoznačně rovnítko mezi osobou vydávající se za údajného P.V. a svědkem F. Z celé řady důkazů však vyplývá bezpečný závěr, že svědek F. s celou transakcí souvisel, o čemž svědčí zejména rozbor podaný na str. 10 usnesení odvolacího soudu. Pokud pak je zpochybňována výpověď svědka M.N. Je třeba říci, že ani odvolací soud jeho výpověď neabsolutizuje, ale hodnotí ji v souvislosti s ostatními provedenými důkazy tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.
K této problematice lze poukázat také na str. 10 až 11 usnesení odvolacího soudu s tím, že z důvodů namítaných stěžovatelem nelze výpověď svědka N. považovat za a priori nevěrohodnou, přičemž její věrohodnost je podporována právě okolnostmi, ze kterých transakce s údajnými polodrahokamy proběhla. V daném případě rozhodně nejde o jakési přizpůsobování si důkazů, jak tvrdí stěžovatel. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu je pak také rozebrána problematika toho, že v daném trestním řízení bylo použito pouze těch důkazů, které byly opatřeny v souladu s trestním řádem, mezi něž patří také výpověď svědka N., takže ani v tomto ohledu nelze argumenty stěžovatele, spočívající v poukazu na ustanovení čl.
7 odst. 1 Listiny, přijmout.
Stejně tak je nutno, dle názoru vrchního soudu, přihlížet na námitku vůči odbornému posouzení NM, neboť jeho předmětem nebylo řešení otázky konkrétního charakteru údajných polodrahokamů na základě jejich shlédnutí, ale přezkoumání obsahu údajného znaleckého posudku, který byl použiz v souvislosti s projednávanou trestnou činností. Z uvedených důvodů vrchní soud má za to, že v daném řízení nebylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jak se domáhá stěžovatel, a že také skutkové a právní závěry krajského i vrchního soudu mají logickou oporu ve všech provedených důkazech, pokud jsou tyto samozřejmě hodnoceny ve vzájemné souvislosti.
Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2000 plně odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku, neboť v odůvodnění tohoto rozsudku jsou uvedeny veškeré úvahy, kterými se krajský soud řídil při vynesení tohoto rozsudku, jakož i způsob, kterým byly ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu hodnoceny důkazy soudem provedené v hlavním líčení. Krajský soud má za to, že ústavní práva stěžovatele porušena nebyla. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci jako vedlejší účastník řízení vzalo ústavní stížnost na vědomí a současně nevyužilo svého oprávnění k ústavní stížnosti se vyjádřit.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnil a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení.
Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Stěžovatel v celém průběhu trestního stíhání využil svého práva nevypovídal a k věci se nikdy nevyjádřil. Pokud se proto stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena jeho základní práva, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat.
Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s § 254 trestního řádu. Stěžovatel tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. II. ÚS 8/2000
Stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestanného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto právo bylo stěžovateli poskytnuto.
Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako „soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instanci. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy ČR, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.
91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Pokud se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu.
Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Při tom přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně. Stěžovatel dále namítá porušení pravidla ..in dubio pro reo", které vyplývá ze zásady presumpce neviny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu a toto pravidlo znamená, že zůstanou-li po provedení a pečlivém zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obžalovaného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obžalovaného.
Není-li tedy vina obžalovaného plně prokázána, musí být vynesen zplošťující rozsudek. Nedokázaná vina má týž význam jako dokázaná nevina. Uvedené pravidlo platí ovšem jen ohledně otázek skutkových, nikoli právních. Jak však vyplývá z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, obecné soudy vzaly za bezpečně prokázáno, že stěžovatel se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil uvedeným činem škodu velkého rozsahu a tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž však k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokud se týká formy zavinění, soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v přímém úmyslu, když svým jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem.
Cílem celého jednání stěžovatele bylo zcela jednoznačně zastřít určité okolnosti a předstíral stav vůbec neodpovídající skutečnosti (písemnosti potvrzující uzavření kupních smluv obsahují údaje stran zaplaceni kupní ceny, které vůbec neodpovídaly skutečnému stavu věci, řetězec čtyř transakcí měl proběhnout během jediného dne mezi čtyřmi obchodními partnery, aniž by se některý z nich zabýval otázkou charakteru daných polodrahokamů, a to i přes jejich deklarovanou značně vysokou hodnotu, bez toho, že by mezi jednotlivými účastníky řetězce údajně uzavřených kupních smluv došlo k taktickému předání a převzetí zboží a uhrazení kupní ceny, nikoliv však vyvolal právní účinky, které spojuje zákon s uzavřením kupní smlouvy. Ani v tomto bodu tak není ústavní stížnost oprávněná.
II. US 8/2000
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolal. V Brně dne S. března 2000 Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu