Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Z., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2024 č. j. 25 Cdo 2168/2024-302, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. března 2024 č. j. 29 Co 176/2023-257 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. května 2023 č. j. 17 C 138/2021-181, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajské nemocnice Liberec, a. s., sídlem Husova 1430/34, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejší účastnici jako žalované náhrady újmy na zdraví, a to bolestného v částce 100 000 Kč a náhrady další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že výkon lékařského zákroku byl prováděn lege artis, a proto nebyly naplněny předpoklady pro vznik povinnosti vedlejší účastnice k náhradě škody. Protože vedlejší účastnice postupovala s péčí řádného odborníka, nedošlo k porušení povinnosti vedlejší účastnice stanovené smlouvou o péči o zdraví podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice (vedlejší účastnice podala odvolání pouze do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I., ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení jej změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice postupovala lege artis.
5. Rozsudek krajského soudu v rozsahu jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen zamítavý meritorní výrok I. rozsudku okresního soudu, napadla stěžovatelka dovoláním. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se v předmětné věci od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že skutkové zjištění okresního soudu o "údajném" rozhodnutí operatéra ponechat šroub vyčnívat o 8 mm, resp. o 16 mm nemá oporu v obsahu spisu. Navzdory stěžovatelkou opakovaně vyjádřeným pochybám o existenci rentgenového snímku zachycujícího míru prominence horního fixačního šroubu do měkkých tkání před datem 4. 9. 2018 okresní soud zamítl pro nadbytečnost její opakovaný návrh na uložení povinnosti vedlejší účastnici předložit soudu veškeré rentgenové snímky z období od 24. 7. 2018 do 4. 9. 2019. Stěžovatelka namítá, že operatér provádějící dne 24. 7. 2019 operaci nebyl v řízení vyslechnut.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že vedlejší účastnice rozhodnutí operatéra o ponechání šroubu s vysunutím do 8 mm do měkkých tkání do operačního protokolu ze dne 24. 7. 2018 (k důkazu připojeného již k žalobě) nezaznamenala. Stěžovatelka v řízení opakovaně namítala, že vedlejší účastnice o ní vedla zdravotnickou dokumentaci protiprávním způsobem, když ani v operačním protokolu ze dne 27. 4. 2018, ani v popisu skiagrafických snímků ze dne 4. 9. 2018 není záznam o prominenci fixačního šroubu do měkkých tkání, což je v rozporu s § 53 a § 54 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"). Okresní soud se však v napadeném rozsudku s její námitkou nevypořádal. Povinnost vedlejší účastnice vést o stěžovatelce zdravotnickou dokumentaci průkazně a pravdivě vyplývá z § 53 odst. 1 a odst. 2 písm. d) a § 54 odst. 2 zákona o zdravotních službách.
8. Stěžovatelka namítá, že navzdory jejím stížnostem na bolesti ve stehně vedlejší účastnice skutečný stav stěžovatelky měsíce tajila. Stěžovatelkou již v žalobě k důkazu navržený její účastnický výslech okresní soud zamítl pro nadbytečnost. Stěžovatelka připomíná, že její právo znát veškeré informace shromažďované o jejím zdravotním stavu vyplývá přímo z čl. 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Stěžovatelka argumentovala, že rozhodl-li operatér dne 24. 7. 2018 o ponechání šroubu s vysunutím 8 mm do měkkých tkání, měla právo být o tom informována. Tím spíše měla stěžovatelka právo tuto informaci obdržet, vyplývalo-li z rentgenového snímku ze dne 4. 9. 2019, že fixační šroub již prominuje do měkkých tkání minimálně o 16 mm. Okresní soud se s tvrzením stěžovatelky, že jí byl vedlejší účastnicí skutečný stav měsíce tajen, v napadeném rozsudku nevypořádal.
9. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2013 sp. zn. 142 C 37/2010 a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 164/2013 týkající se obdobného případu jako je stěžovatelčin. Okresní soud se v napadeném rozsudku s touto stěžovatelkou předloženou judikaturou nevypořádal.
10. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že k nároku na částku 100 000 Kč jako další nemajetkovou újmu (z důvodu, že jí byl měsíce tajen skutečný stav, když vedlejší účastnicí nebyla dostatečně vedená zdravotní dokumentace), který uplatnila v odvolacím řízení, se nepřihlíží, neboť byl uplatněn nově (§ 216 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 41a odst. 3 o. s. ř.).
11. V dovolání stěžovatelka kromě námitek uplatněných v předchozím řízení výslovně odkazovala na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 [(N 77/99 SbNU 435); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou i právní správnost soudního rozhodování na znalce.
12. Stěžovatelka shrnuje, že v dovolání poukazovala na řadu právních názorů Ústavního soudu, zejména citovala právní názor pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, bod 43, č. 460/2017 Sb.), podle kterého ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř. s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod.
13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedené. Jeho kasační zásah přichází v úvahu jen, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). O takový případ v posuzované věci nejde.
16. V předmětné věci obecné soudy přistoupily k zadání znaleckého posudku za situace, kdy rozhodnutí záviselo ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí.
17. Podle judikatury Ústavního soudu je znalecký posudek při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků, byť v určitých případech význam znaleckého posudku jistě zpochybnit nelze. Soudy však nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263), ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 , ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22 , ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22 či usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1456/19 ].
18. Soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se Ústavní soud mnohokrát zabýval. Například v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 (N 77/99 SbNU 435) Ústavní soud konstatoval, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 120 a § 132 o. s. ř., a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. Při takovém postupu by se totiž mohly medicínské spory ponechat pouze disputacím lékařských kapacit (spolu s veškerými riziky vyplývajícími ze stavovské solidarity) a soudci by jejich závěry za stát jen formálně stvrdili [srov. též nález ze dne 9. l. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)].
19. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem pro rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, které přísluší obecným soudům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20 ). Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah.
20. V nyní posuzované věci obecné soudy své závěry opřely především o znalecký posudek znalce MUDr. Šlégla. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že vedlejší účastnice správně zvolila k ošetření zlomeniny středové části stehenní kosti dlahu zavedenou z kolenního kloubu, kterou je zároveň nutné fixovat šroubem. Fixační šroub byl zaveden přes přední kortikální kost a do zadní kortikální kosti byl zapíchnut. Tento šroub vyčníval do měkkých částí. Fixační šroub zabraňoval rotaci hřebu v dutině kosti v místě zlomeniny, přičemž po celou dobu léčby bylo jeho postavení neměnné. Rozhodnutí operatéra, že ponechá vyčnívat fixační šroub, byť o 16 mm, nebylo příčinou vzniku komplikací. Vedlejší účastnice dne 13. 2. 2019 správně provedla revizní operační výkon z důvodu rozvoje pakloubu. Okresní soud proto uzavřel, že výkon lékařského zákroku byl prováděn lege artis.
21. Krajský soud doplnil dokazování výslechem soudního znalce MUDr. Šlégla. Z výslechu znalce nebylo zjištěno pochybení vedlejší účastnice při použití konkrétní délky fixačního šroubu, ponechání tohoto šroubu v nezašroubované poloze a přesahujícího do měkkých částí stehna stěžovatelky od doby operace dne 24. 7. 2018 do 13. 2. 2019, kdy byl proveden revizní operační výkon. Zvolený postup vedlejší účastnice byl z odborného hlediska znalcem MUDr. Šléglem hodnocen jako lege artis. Ne každý postup, který skončí negativním výsledkem, v tomto případě vznikem pakloubu při přetrvávajících bolestech v oblasti stehna, je postupem non lege artis. Okresní soud podle krajského soudu správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, ze kterého vyplývá, že samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky. Krajský soud proto uzavřel, že vedlejší účastnice postupovala lege artis. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce se totiž podává, že pro operatéra bylo obtížné odhadnout délku šroubu, a proto bylo lepší použít šroub delší. Bolesti stěžovatelky nemohly přicházet z oblasti kontaktu hlavice fixačního šroubu s měkkými tkáněmi. Stěžovatelka mohla bolesti pociťovat v místě vzniku pakloubu z důvodu závažnějších zranění, která utrpěla v důsledku pádu. V situaci záchrany zdravotního stavu stěžovatelky byl postup lékařů, jehož vedlejším důsledkem bylo částečné čnění šroubu, přiměřeným a správným s ohledem na rizika, která by neslo úplné zašroubování šroubu, jeho výměna nebo zvolení nedostatečné délky šroubu. Při právním posouzení krajský soud současně vysvětlil, že nemohl přihlédnout k nově v odvolacím řízení uplatněnému nároku stěžovatelky na náhradu další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, kterou jí měla vedlejší účastnice způsobit tím, že jí po měsíce tajila její skutečný stav, a že nevedla řádně její zdravotnickou dokumentaci, neboť jde o "novotu". V řízení před okresním soudem totiž tvrdila, že další nemajetková újma spočívá v újmě za léčbu, která probíhala v řádu několika měsíců, a došlo k reoperaci.
22. V předmětné věci tedy krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že nebyl splněn již první předpoklad odpovědnosti vedlejší účastnice za vzniklou újmu stěžovatelce, neboť stěžovatelka neprokázala porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnice. Za tohoto stavu dokazování bylo nadbytečné doplňovat řízení výslechem stěžovatelky ke vzniku dalšího předpokladu odpovědnosti, vzniku újmy (intenzitě pociťované bolesti stehna na operované noze), když v řízení nebylo třeba zjišťovat, zda stěžovatelkou požadované bolestné je přiměřené. Výkon lékařského zákroku a léčba stěžovatelky u vedlejší účastnice byly prováděny lege artis, a proto nebyly naplněny předpoklady pro vznik povinnosti vedlejší účastnice k náhradě škody. Protože vedlejší účastnice postupovala s péčí řádného odborníka, nedošlo k porušení povinnosti vedlejší účastnice stanovené smlouvou o péči o zdraví podle § 2636 a násl. občanského zákoníku. Krajský soud v napadeném rozhodnutí současně dostatečně vysvětlil, proč se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že obdobná problematika byla řešena v rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 1. 2013 č. j. 124 C 37/2010-217 a na něj navazujícím rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 25 Co 164/2013.
23. Nejvyšší soud následně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že v posuzovaném případě krajský soud i okresní soud dostály požadavkům stanoveným judikaturou, když posudek hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a dospěly k závěru, že je jasný, úplný a prostý rozporů a vypořádaly se s námitkami stěžovatelky. Jde-li o vnitřní rozpory, které tvrdí stěžovatelka, Nejvyšší soud k nim uvedl, že i kdyby byl znalecký posudek vnitřně rozporný ve vztahu k okolnosti, zda šroub způsoboval nebo mohl způsobovat bolest, není tato skutečnost podstatná. Soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že operatér správně za daných okolností zvolil raději delší než kratší šroub, což se považuje za daných okolností za postup lege artis. Pokud by vůbec jeho čnění z kosti způsobovalo bolest (vzhledem k dalším mnohočetným léčeným zraněním), šlo o nevyhnutelný následek. Zvolení nedostatečně dlouhého šroubu či jeho výměna by byly spojeny s riziky pro vedlejší účastnici. Riziko by přitom nespočívalo v samotném použití šroubu o 10 mm kratším, ale v možnosti, že by operatér nesprávně odhadl jeho délku, a proto se z opatrnosti rozhodl pro šroub delší. Tím soudy také vypořádaly všechny námitky stěžovatelky týkající se délky použitého šroubu, otázky, zda šlo o šroub vhodně dlouhý a proč operatér nepoužil šroub kratší. Krajský soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a to včetně stěžovatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 , neboť důkaz znaleckým posudkem (a tedy odborné závěry z něj a z výslechu znalce vyplývající) hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy a na základě toho dospěl ke skutkovým závěrům, z nichž vycházel.
24. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že změnila-li stěžovatelka v odvolacím řízení svá skutková tvrzení o tom, za jaké jednání vedlejší účastnice požaduje náhradu nemajetkové újmy (již označovala za další nemajetkovou újmu), je závěr krajského soudu, že jde o uplatnění nového nároku - a proto se jím nezabýval, v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nešlo totiž o právní posouzení zjištěných skutkových okolností, ale o nárok na přiznání (téhož) plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl (po upřesnění) tvrzen v žalobě.
25. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
26. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu neshledal Ústavní soud rozporným ani s právními názory vyslovenými v nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18 (ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k otázce hodnocení znaleckého posudku soudem), na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatelky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Jeho postup není v rozporu ani se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že v souladu s § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy se vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
27. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu