USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. Z., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Krajská nemocnice Liberec, a. s., IČO 27283933, se sídlem Husova 1430/34, 460 01 Liberec, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha 1, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 138/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2024, č. j. 29 Co 176/2023-257, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta doc. JUDr. Petra Šustka, Ph.D.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci domáhala po žalované náhrady újmy na zdraví, a to bolestného v částce 100 000 Kč a náhrady další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.
2. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 29 Co 176/2023-257, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 5. 2023, č. j. 17 C 138/2021-181, ve výroku I, kterým soud prvního stupně žalobu na zaplacení 200
000 Kč zamítl, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Po doplnění dokazování výslechem soudního znalce vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 19. 7. 2018 mnohočetná zranění (tříštivá zlomenina stydkých kostí, zlomenina krčku stehenní kosti vpravo s posunem, otevřená zlomenina střední části kosti stehenní s posunem, zlomeniny žeber a klíční kosti) po pádu z okna. Po urgentní operaci téhož dne podstoupila na traumatologickém oddělení žalované dne 24.
7. 2018 operaci dvou zlomenin stehenní kosti pravé nohy, a to krčku a středové části. Operatér zvolil jako prioritní záchranu krčku stehenní kosti a k ošetření zlomeniny krčku použil dlahu DHS, jež byla speciálně konstruována pro tento typ zlomeniny. Z důvodu operačního řešení zlomeniny krčku (nebylo možno zavést dlahu z oblasti kyčle, což je nejvhodnější řešení) zvolil operatér k ošetření zlomeniny středové části stehenní kosti dlahu zavedenou z kolenního kloubu, kterou je zároveň nutné fixovat šroubem.
Fixační šroub byl zaveden přes přední kortikální kost, zapíchl se do zadní kortikální kosti a zabraňoval rotaci hřebu v dutině kosti v místě zlomeniny. Šroub vyčníval do měkkých částí asi 16 mm a jeho postavení se po celou dobu léčby nezměnilo. Tento postup byl z odborného hlediska znalcem MUDr. Šléglem hodnocen jako lege artis. Délku šroubu nelze snadno odhadnout, ale je vždy lepší, když je delší, neboť je důležité, aby kvůli hojení nerotoval a není podstatné, pokud nějakou částí přečnívá kost.
Znalec rovněž konkretizoval, jaké bolesti mohla žalobkyně pociťovat, přičemž šlo o bolest v místě pakloubu, hlavice stehenní kosti, kde docházelo k nekróze a v místě, kde došlo k poškození tkání samotným úrazem. Bolesti pociťované žalobkyní nemohly primárně přicházet z oblasti kontaktu hlavice fixačního šroubu s měkkými tkáněmi. Rehabilitace pak byla nezbytná, neboť napomáhala hojení kosti. Při právním posouzení odvolací soud uvedl, že nepřihlíží k nově v odvolacím řízení uplatněnému nároku žalobkyně na náhradu další nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, kterou jí měla žalovaná způsobit tím, že jí po měsíce tajila její skutečný stav a že nevedla řádně její zdravotnickou dokumentaci, neboť jde o novotu.
V řízení před soudem prvního stupně totiž tvrdila, že další nemajetková újma spočívá v újmě za léčbu, která probíhala v řádu několika měsíců a došlo k reoperaci. Nárok na bolestné, které žalobkyně požadovala proto, že jí bolesti způsoboval fixační šroub, jenž podle ní nebyl řádně zašroubován a přesahoval do měkkých částí stehna, posoudil odvolací soud podle § 2643 a § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, resp. § 4 odst. 5 a § 45 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.
Uzavřel, že žalovaná postupovala lege artis. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce se totiž podává, že bylo pro operatéra obtížné odhadnout délku šroubu, a proto bylo lepší použít šroub delší. Bolesti žalobkyně nemohly přicházet z oblasti kontaktu hlavice fixačního šroubu s měkkými tkáněmi.
Žalobkyně mohla
bolesti pociťovat v místě vzniku pakloubu a z důvodu závažnějších zranění, která utrpěla v důsledku pádu. Neexistovaly důvody pro vyndání šroubu nebo úpravu jeho pozice, i kdyby žalobkyni dráždil. Tato lokální citlivost by navíc k ostatním zraněním žalobkyně a jejím bolestem byla nevýznamná. V situaci záchrany zdravotního stavu žalobkyně byl postup lékařů, jehož vedlejším důsledkem bylo částečné čnění šroubu, zcela přiměřeným a správným s ohledem na rizika, která by neslo úplné zašroubování šroubu, jeho výměna nebo zvolení nedostatečné délky šroubu.
3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen zamítavý meritorní výrok I rozsudku soudu prvního stupně, napadla
žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že již v žalobě tvrdila, že jí žalovaná tajila skutečný stav a že při popisu rentgenového snímku nezaznamenala výraznou prominenci fixačního šroubu do měkkých tkání. I ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 2021 tvrdila, že žalovaná nevedla zdravotnickou dokumentaci průkazně a pravdivě, jak jí ukládá § 53 odst. 2 písm. d) zákona o zdravotních službách. Tato tvrzení tedy neuplatnila až v řízení odvolacím. Podřazení těchto tvrzení odvolacím soudem pod § 2956 o. z. na rozdíl od dovolatelky, která je subsumovala pod § 2958 o. z. a klasifikovala jako další nemajetkovou újmu, nemohlo být důvodem, aby k nim odvolací soud nepřihlížel. Svým postupem se tak odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 642/2000 nebo 25 Cdo 2280/2022) i Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 343/09 nebo II. ÚS 1564/20), podle které právní kvalifikace
náleží soudu. Dále dovolatelka tvrdí vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, což odporuje například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 313/14 nebo II. ÚS 55/22. Podle jeho bodu 11 znalec „ohledně vzniku bolesti žalobkyně v návaznosti na vyčnívající šroub v délce 16 mm uvedl, že tato okolnost mohla hrát roli“, resp. že „šroub byl umístěn z přední strany stehna, přičemž v případě čnějícího šroubu mohlo dojít k lokální bolesti, dráždění či vzniku tekutiny“, což ale zjevně odporuje bodu 12 rozhodnutí, podle kterého znalec „při svém výslechu před odvolacím soudem připustil pouze lokální citlivost“.
Odporuje si i skutkové zjištění, že šroub zavrtaný přes celý průměr stehenní kosti a zapíchnutý do zadní kortikální kosti vyčníval 16 mm, a závěr znalce, který neshledal průměr použitého šroubu jako neodpovídající průměru stehenní kosti. Soud tak ponechal bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřoval závěrům znalce, čímž se odchýlil například od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18. Konečně dovolatelka namítá odklon od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 444/11, protože se napadené rozhodnutí nezakládá na racionální argumentaci. Odvolací soud totiž nezmínil variantu zvolení šroubu kratšího (např. o 10 mm), avšak i nadále dostatečně dlouhého, natož aby naznačil, jaká rizika by dle jeho názoru použití takového šroubu neslo. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí, které považuje správné. Dále vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
6. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nárok na zaplacení 100 000 Kč za to, že jí byl měsíce tajen její skutečný stav, neboť žalovanou nebyla dostatečně vedena zdravotní dokumentace, byl nově uplatněn v odvolacím řízení.
7. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sb. rozh. obč.).
8. Dovolatelka již v žalobě tvrdila, že jí žalovaná tajila její zdravotní stav (č. l. 4 verte), a nejpozději ve vyjádření ze dne 25. 6. 2021 v reakci na vyjádření žalované namítla, že její tvrzení nemá oporu ve zdravotní dokumentaci, z čehož dovodila porušení předpisů týkajících se požadavků na vedení zdravotní dokumentace žalovanou (č. l. 45 verte). V těchto okolnostech spatřovala okolnosti zvyšující intenzitu jí utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (č. l. 4 verte), což považovala za další nemajetkovou újmu, za níž požadovala náhradu ve výši 100 000 Kč. Soud prvního stupně žalobu posoudil jako neurčitou a žalobkyni na jednání dne 8.
3. 2023 vyzval, aby mimo jiné upřesnila, jaká konkrétní újma jí měla vzniknout a jakým konkrétním jednáním (č. l. 142 verte). Na to žalobkyně upřesnila žalobu tak, že (kromě bolestného 100 000 Kč za bolesti vyvolané trčením šroubu do měkkých tkání a jeho posuny) požaduje 100 000 Kč jako náhradu další nemajetkové újmy, kterou spatřuje ve vzniku újmy na zdraví nad obvyklou míru z důvodu vyčnívajícího šroubu a reoperace, čímž nastal neobvyklý průběh léčby zvyšující intenzitu utrpěné újmy. Po tomto upřesnění bylo nepochybné, že žalobkyně s tvrzeným tajením svého zdravotního stavu žalovanou ani údajně neřádně vedenou dokumentací nespojovala žádnou újmu, kterou by požadovala odčinit.
Změnila-li žalobkyně poté v odvolacím řízení svá skutková tvrzení o tom, za jaké jednání žalované požaduje náhradu nemajetkové újmy (již označovala za další nemajetkovou újmu), potom závěr odvolacího soudu, že jde o uplatnění nového nároku, a proto se jím nezabýval, je v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Nešlo totiž o právní posouzení zjištěných skutkových okolností, ale o nárok na přiznání (téhož) plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl (po upřesnění) tvrzen v žalobě.
9. Další námitky dovolatelky směřují k tvrzené vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí, resp. znaleckého posudku. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T.
Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, nebo ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3386/2018). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
10. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, vyplývá, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4323/2010, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
11. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně dostály požadavkům stanoveným judikaturou, když v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posudek hodnotily a dospěly k závěru, že je jasný, úplný a rozporů prostý a s námitkami dovolatelky se vypořádaly. Jde-li o vnitřní rozpory, které tvrdí dovolatelka, uvádí k nim dovolací soud, že i kdyby byl znalecký posudek vnitřně rozporný ohledně okolnosti, zda šroub způsoboval nebo mohl způsobovat bolest, není tato skutečnost podstatná. Soudy založily své rozhodnutí na závěru, že operatér správně za daných okolností zvolil raději delší než kratší šroub, což se považuje za daných okolností za postup lege artis. Pokud by vůbec jeho čnění z kosti způsobovalo bolest (vzhledem k dalším mnohočetným léčeným zraněním), jednalo se o nevyhnutelný následek. Zvolení nedostatečně dlouhého šroubu či jeho výměna by byly spojeny s riziky pro žalovanou. Riziko by přitom nespočívalo v samotném použití šroubu o 10 mm kratším, ale v možnosti, že by operatér nesprávně odhadl jeho délku, a proto se z opatrnosti rozhodl pro šroub delší. Tím soudy také vypořádaly všechny námitky žalované týkající se délky použitého šroubu, otázky, zda se jednalo o šroub vhodně dlouhý a proč operatér nepoužil šroub kratší. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a to včetně dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3937/18, neboť důkaz znaleckým posudkem (a tedy odborné závěry z něj a z výslechu znalce vyplývající) hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy a na základě toho dospěl ke skutkovým závěrům, z nichž vycházel.
12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu