Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Veletrhy Brno, a.s., sídlem Výstaviště 405/1, Pisárky, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2023 č. j. 9 Afs 282/2020-46 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2019 č. j. 29 Af 131/2016-116, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Správce daně poté dne 26. 10. 2011 vydal tři sdělení o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a to: 1) sdělení o přiznání úroku za neoprávněně stanovenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 9 823 618,32 Kč, 2) sdělení o přiznání úroku za neoprávněně stanovené daňové penále ve výši 2 726 288,59 Kč, 3) sdělení o přiznání úroku za neoprávněně stanovené úroky z odložené částky ve výši 145 593,24 Kč. Stěžovatelce byla následně vyplacena částka celkem 12 695 500 Kč.
Stěžovatelka poté dne 19. 12. 2012 požádala o předepsání zbývající části úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu. Proti způsobu vyřízení této žádosti se následně bránila u správních soudů. Soudní řízení bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015 čj. 2 Afs 234/2014-43. Již před vydáním tohoto rozsudku stěžovatelka dne 31. 3. 2015 také požádala o předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně z prominutého penále.
Sdělením ze dne 30. 9. 2015 ve věci přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně přiznal správce daně stěžovatelce daný úrok podle § 254 daňového řádu z dodatečně doměřené daně, z penále a z úroku z odložené částky v celkové výši 20 214 216 Kč s tím, že stěžovatelce bude doplacena zbývající částka 7 518 716 Kč. Tato byla připsána stěžovatelce dne 8. 10. 2015.
Dne 30. 10. 2015 podala stěžovatelka u Odvolacího finančního ředitelství podnět na ochranu proti nečinnosti správce daně podle § 38 daňového řádu a dne 4. 1. 2016 odvolání. Tato podání Odvolací finanční ředitelství posoudilo podle obsahu jako námitku proti sdělení správce daně ze dne 30. 9. 2015 a jako doplnění této námitky, a postoupil je k vyřízení správci daně. Správce daně námitku zamítl rozhodnutím ze dne 11. 2. 2016 č. j. 545777/16/3001-51522-711830. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 14. 9. 2016 č. j. 40259/16/5100-41453-711335 zamítlo a potvrdilo rozhodnutí správce daně. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl. Následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione je určen k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení konstantně judikuje, že je oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Námitky stěžovatelky směřují k pokračování polemiky s právními závěry správních orgánů a správních soudů, které se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly. Jak se podává z výše uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud ověřil, že oba soudy ústavně konformně vyložily závěr, že otázka určení úrokové sazby je otázkou hmotněprávní a je nutné ji posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká.
Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, z jakých důvodů považuje za správný závěr krajského soudu, že vznik nároku na úrok je hmotněprávní skutečností. Konstatoval, že v případě stanovení úroku (jeho sazby) se neaplikují pravidla o pravé či nepravé retroaktivitě, jak namítá stěžovatelka. Pokud není stanoveno jinak, uplatní se totiž obecné pravidlo o sazbě úroku podle aktuálně účinného práva, jestliže k danému okamžiku trvá nárok na zaplacení tohoto úroku. Nejvyšší správní soud srozumitelně a podrobně objasnil, že předmětný úrok náleží stěžovatelce za dobu neoprávněného zadržování příslušné částky, přičemž správce daně tak stanoví úrok podle § 254 daňového řádu v závislosti na tom, kdy trvaly rozhodné skutečnosti.
V dané věci se tedy uplatní sazba úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu až ode dne účinnosti daného ustanovení (tj. 1. 1. 2011); k tomuto dni také trval nárok stěžovatelky na zaplacení tohoto úroku.
Pokud stěžovatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se podrobně v několika bodech svého rozsudku (srov. body 34 - 42) vyjádřil k aplikaci závěrů tohoto rozsudku na daný případ. Upozornil mimo jiné, že v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud nijak nezabýval výší sazby daného úroku v případě, že doba úročení zasahuje do doby před nabytím účinnosti daňového řádu.
Namítá-li stěžovatelka, že napadená rozhodnutí byla v rozporu s relevantní zavedenou správní praxí, lze odkázat na body 45 - 49 rozsudku Nejvyššího správního soudu, v nichž je podrobně vysvětleno, že v posuzované věci nebyla v daném směru prokázána ustálená, jednotná a dlouhodobá správní praxe a nelze ani dovodit, že v tomto směru docházelo k nějaké diskriminaci stěžovatelky. Odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. I. ÚS 643/06 ,
II. ÚS 2843/18 či
III. ÚS 782/06 považuje Ústavní soud za nepřiléhavé, neboť se týkají skutkově odlišných případů. V nyní posuzované věci správní soudy srozumitelně a řádně objasnily závěr, že určení úrokové sazby je nutné posuzovat vždy podle práva účinného v době, kdy úrok vzniká. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu