Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Dr. Christiana Kudlicha, 2) Eleonory Dietenmeier a 3) Ulrike Dittler, všech právně zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 28 Cdo 2960/2022-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2022 č. j. 29 Co 446/2021-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. května 2021 č. j. 22 C 140/2019-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17. 1. 2019 č. j. MF-16085/2018/4402-30, ve znění rozhodnutí ministryně financí ze dne 6. 6. 2019 č. j. MF-16085/2018/4402-38, tak, že každému ze stěžovatelů se přiznává náhrada za znárodněný majetek podniku Josef Kudlich, továrna na pletené zboží, sídlem Rožnov pod Radhoštěm, ve výši určené znaleckým posudkem (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.).
3. Soud po provedeném řízení přisvědčil námitce vedlejší účastnice o promlčení předmětného nároku a dále se zabýval námitkou stěžovatelů o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Ti upozornili, že to byla sama vedlejší účastnice, kdo v roce 2011 tvrdil, že stěžovatelé se svých nároků domáhali prostřednictvím chybně zvolené žaloby na určení, přičemž měli zvolit cestu formou žádosti o náhradu za znárodněný majetek na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), což ostatně stále mají možnost učinit; pak nelogicky namítá promlčení tohoto nároku a nečinnost stěžovatelů nejméně po dobu 28 let. Soud prvního stupně se touto námitkou zabýval, avšak dospěl k závěru, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor stěžovatelů. Nelze klást k tíži vedlejší účastnice způsob, který se stěžovatelé rozhodli použít k uplatnění svého nároku. Předmětný nárok byl promlčen již v době, kdy stěžovatelé podali neúspěšnou žalobu na určení vlastnického práva v roce 2003, přičemž jim, resp. jejich právní předchůdkyni, nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnili v rámci let 1990 -1993.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu specifikovanou v bodě 15. odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že stěžovateli uplatněný nárok na náhradu dle § 8 dekretu č. 100/1945 Sb. by za předpokladu, že skutečně vznikl, účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), tj. ke dni 1. 4. 1991, zanikl. Proto bylo nadbytečné, jak činil soud prvního stupně, zabývat se otázkou, zda nyní již je neexistující nárok promlčen či nikoliv, a rovněž otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k uplatnění neexistujícího nároku. Ve vztahu k předestřené konkluzi o zániku nároku odvolací soud vysvětlil, že není podstatné, jaké očekávání u stěžovatelů vzbudilo vyjádření České republiky v řízení před Výborem OSN pro lidská práva, že mají stále možnost požádat Ministerstvo financí o náhradu za znárodněný majetek podle dekretu č. 100/1945 Sb., které stěžovatelé vyvolali, neboť takové vyjádření není právní skutečností, která by byla způsobilá právo na náhradu za znárodněný majetek založit.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že předmětem jejich žádosti není snaha o napravení majetkové křivdy ve smyslu restitučního zákonodárství, ale snaha o splnění povinnosti, kterou na sebe Česká republika, respektive její právní předchůdce, v minulosti zcela dobrovolně a platně převzala, tj. splnění povinnosti k náhradě za státem znárodněný majetek. Tato povinnost v minulosti vznikla na základě platného právního jednání suverénního demokratického státu a nikdy nezanikla. Proto není podle názoru stěžovatelů ve věci použitelná některá judikatura, uváděná obecnými soudy, zejm. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, neboť se v jejich případě nejedná o restituci ve smyslu restitučního zákonodárství, ale de facto o peněžitou pohledávku, která vznikla ještě před restituční legislativou. Podle stěžovatelů je výklad zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, jak ho na posuzovaný případ aplikovaly obecné soudy, příliš extenzivní a v rozporu s ústavním pořádkem. Z textu tohoto zákona totiž zcela jistě nelze učinit závěr o skutečnosti, že účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích zanikají práva a povinnosti, která na sebe Česká republika jako suverénní demokratický stát v minulosti dobrovolně převzala mimo tzv. rozhodné období vymezené zákonem o mimosoudních rehabilitacích, v době, kterou rozhodně nelze označit za období nesvobody.
8. Stěžovatelé rovněž nesdílí názor obecných soudů a vedlejšího účastníka, že jejich nárok na náhradu za znárodněný majetek je promlčen. Znárodnění podniku Josef Kudlich, továrna na pletené zboží, sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, bylo jednostranným aktem státu, pro nějž si sám stát stanovil podmínky v zákoně, které nikdy nenaplnil. Dekretem č. 100/1945 Sb. si suverénní a demokratický stát sám uložil povinnost za znárodněný majetek poskytnout náhradu. Rozhodnutí o náhradě náleželo dle § 11 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. ministrovi financí, avšak žádné takové rozhodnutí ve věci vydáno nebylo. V rozporu s dobrými mravy je pak vznesení námitky promlčení, a to zejména s ohledem na okolnosti věci i specifické postavení žalovaného ve věci, tj. státu, kde by základním principem měla být právě důvěra jednotlivce v akty veřejné moci.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady však Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
12. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů bylo dovolání. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, musí konstatovat, že do práva stěžovatelů na spravedlivý proces nijak nezasáhlo. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi stěžovateli položenými otázkami, které nyní předkládají rovněž k posouzení Ústavnímu soudu.
13. Podle jeho závěru dovolání stěžovatelů není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených (počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za znárodněný majetek dle § 8 dekretu č. 100/1945 Sb. a soulad vznesené námitky promlčení s korektivem dobrých mravů vzhledem k tvrzenému legitimnímu očekávání stěžovatelů v možnost uspokojení nároku u příslušného státního orgánu), potažmo řešených pouze částečně vzhledem ke specifickým okolnostem případu, již jen proto, že s jejich posouzením není spojen obecný předpoklad přípustnosti dle § 237 o.
s. ř., protože dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu na jejich řešení nezávisí. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen nikoliv proto, že by odvolací soud dospěl ke shodnému závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu za znárodněný majetek dle dekretu č. 100/1945 Sb. a s ním souvisejících otázek v dovolání vymezených, ale v důsledku konkluze formulované v tom smyslu, že předmětný nárok není existentní. Argumentace odvolacího soudu se pak výlučně upínala k judikatorním závěrům Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež odvolací soud promítl i do posouzení předmětné právní věci.
14. Zejména stěžovateli položenou otázkou, lze-li se úspěšně domáhat náhrady za znárodněný majetek jejich právního předchůdce ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb., se již Nejvyšší soud ve své činnosti zabýval, přičemž odvolacím soudem přijaté názory v ní vyřčené teze sledují. V rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež obstála i v rámci přezkumu před Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 3729/15 , či ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 73/17 ), je konstantně vyzdvihována specialita restitučních zákonů vůči ostatním právním předpisům.
Judikatura přitom zdůrazňuje vůli zákonodárce napravit toliko některé majetkové křivdy, jež nastaly před rokem 1990, a i pro případy, došlo-li k újmě neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů z let 1945 - 1948, nepřipouští dožadovat se reparace mimo rámec stanovený restitučními předpisy, čímž vytěsňuje možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění, přičemž se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze.
Tento závěr Nejvyšší soud podložil v napadeném usnesení vyjmenovanou a přiléhavou judikaturou.
15. Jiné posouzení otázky možného uplatnění restituční náhrady podle znárodňovacích dekretů, pokud k odnětí vlastnického práva státem došlo před tzv. rozhodným obdobím, nepovažoval Nejvyšší soud za opodstatněné, neboť stěžovatelé žádné relevantní specifické okolnosti, jež by měly potenciál k provedení judikatorního odklonu nejen od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, ani netvrdili.
16. Ústavní soud v dané věci musí souhlasit s konstatováním dovolacího soudu, že rozhodovací praxe vrcholných soudů je při posuzování předmětné otázky jednotná (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 2563/2018-240, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019 č. j. 28 Cdo 4513/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 28 Cdo 2633/2017-275, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 28 Cdo 3680/2016-165). Ústavní stížnosti proti všem vyjmenovaným rozhodnutím pak Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích mimo jiné dovodil, že "zákon o mimosoudních rehabilitacích je ve vztahu k dekretu č. 100/1945 Sb. speciálním právním předpisem, v důsledku čehož je v dané věci vyloučeno přiznání náhrady přímo podle tohoto dekretu, a to právě s ohledem na omezení zakotvené v § 2 odst. 3 větě druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích a princip lex specialis derogat legi generali. Podpůrné uplatnění obecného právního předpisu by bylo namístě pouze tehdy, nedával-li by speciální právní předpis na určitou právní otázku odpověď.
17. Ústavní soud závěrem odkazuje na bohatou judikaturu, týkající se majetkových restitucí. Obecné soudy, tedy nejen Nejvyšší soud, ale i soudy nižších stupňů se této judikatury držely, přičemž je nutno připomenout, že ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelé na půdě Ústavního soudu vedou pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí, a které se již instančně všemi námitkami stěžovatelů uvedenými v ústavní stížnosti řádně zabývaly a uspokojivým způsobem je vypořádaly. Proto i v daném případě postačí na tyto závěry obecných soudů odkázat.
18. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu