U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce Ing. F. W., CSc., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, za účasti České republiky –
Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu za
znárodněný majetek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C
109/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
listopadu 2015, č. j. 24 Co 28/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 29. září 2014, č. j. 16 C 109/2010-87, jímž tento soud zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu byla přiznána náhrada za majetek
firmy „F. W. se sídlem v Ch.“, který byl právnímu předchůdci žalobce znárodněn
podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a
některých průmyslových podniků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle
§ 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že právní
otázka hmotného práva Nejvyšším soudem již vyřešená, na jejímž řešení napadené
rozhodnutí závisí, má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod ohlašuje
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to zejména v
otázce vztahu dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. k restitučním
předpisům; tento poměr – dle názoru dovolatele – není vztahem obecného předpisu
a předpisů speciálních a restituční předpisy tak nebrání uplatnění práva na
poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č.
100/1945 Sb., a to i proto, že v posuzovaném případě došlo ke znárodnění
majetku před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákon – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řešení otázky hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, koresponduje
závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v níž byl již dříve
formulován a odůvodněn závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy
oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný
majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2
odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp.
zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10.
1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků
na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení
náhrady na základě předpisů o znárodnění [v dané věci podle dekretu presidenta
republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,
ve spojení s vyhláškou ministra průmyslu č. 210 ze dne 27. 12. 1945] s úspěchem
již nyní domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 321/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn.
28 Cdo 137/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1484/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3886/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3886/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k
ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře
Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.,
jímž byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy
majetkových křivd, k nimž došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis
nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy).
Oporu pro jiný závěr neskýtá ani dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, jenž rovněž akcentuje
princip speciality restitučních předpisů, a to i ve vztahu k případně vznášeným
nárokům na náhradu škody.
Také je třeba připomenout, že shora prezentované závěry obstály i při přezkumu
rozhodnutí obecných soudů v rovině ústavněprávní – k tomu srovnej např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3047/2015, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/2015, jimiž
byly jako zjevně bezdůvodné odmítnuty ústavní stížnosti směřující i proti shora
označeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 137/2015 a sp. zn. 28 Cdo
1484/2015.
V odkazovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/2015 pak Ústavní soud znovu
připomíná, že „systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce
napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na
vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání
státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989
napraví a jakým způsobem; pokud restituční zákonodárství stanovilo, za jakých
(osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy
újmy, není možno se domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani
skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů,
nýbrž poválečného právního předpisu - zákona č. 114/1948 Sb. či dekretu č.
100/1945 Sb.“ V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3047/2015, pak Ústavní soud, mimo jiné,
aproboval i závěr obecných soudů, že „bez právního vymezení nemohou (obecné
soudy) o náhradě rozhodovat, a to i s ohledem na vůli zákonodárce projevenou
prostřednictvím restitučních předpisů, které byly od počátku určeny a
deklarovány jako nástroj ke zmírnění ‚některých‘ křivd; pokud stěžovatel nebyl
platnou právní úpravou zahrnut do okruhu subjektů, jimž byla předchozí
majetková křivda nahrazena, není v moci soudů tuto legislativní mezeru
překlenout“.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení této otázky,
v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené (je-li přijaté řešení
hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací praxí Ústavního soudu a kdy se
podstatně nezměnily poměry, za nichž bylo toto judikaturní řešení dříve
přijato).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není, a proto je Nejvyšší soud
odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f
odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu