28 Cdo 3886/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) M. J., b) J. P., c) RNDr. J. P., Ph.D., d) J. P., a e)
K. R. P., všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Dukelská 15, za účasti České republiky - Ministerstva financí
se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 213/2011, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015, č. j. 24
Co 104/2014-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 24 Co 104/2014-132,
potvrdil rozsudek ze dne 10. 12. 2013, č. j. 31 C 213/2011-84, jímž Obvodní
soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby jim byla
společně a nerozdílně přiznána náhrada za znárodněný majetek podniku „J. P., se
sídlem ve Skuhrově n. Bělou, správní okres Rychnov nad Kněžnou“, podle dekretu
presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých
průmyslových podniků, ve výši 3.500.000,- Kč, s tím, že tento rozsudek
nahrazuje v celém rozsahu rozhodnutí ministra financí Ing. Miroslava Kalouska
ze dne 19. 10. 2011, č. j. 44/55224/2003-73879/2011, jakož i rozhodnutí
Ministerstva financí ČR ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44/55224/2003-680712011, a
jímž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; dále
odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky
hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, a to „posouzení otázky
přípustnosti přiznání náhrady za majetek znárodněný právnické osobě podle
dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb.“, přičemž jako dovolací důvod
uplatnili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Naplnění tohoto
dovolacího důvodu spatřují v závěru odvolacího soudu, s nímž nesouhlasí, že
podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a
jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních
podniků (vyhlášeném ke dni 28. 4. 1948), kterým byl novelizován dekret
presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých
průmyslových podniků, nelze náhradu poskytnout, jelikož ze vztahu zákona č.
114/1948 Sb. (resp. dekretu č. 100/1945 Sb.) ke speciálnímu restitučnímu
předpisu, kterým je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů, resp. zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu
na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že restituční předpisy
vydané státem po roce 1989 představují „lex specialis“ vůči právním předpisům
upravujícím poskytování náhrady za znárodnění (odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí poukázal i na nespornou skutečnost, že nároky, které žalobci
uplatnili podle zákona č. 87/1991 Sb., již byly uspokojeny).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců není
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení bylo zahájeno
přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), neboť označenou právní otázku hmotného práva, na jejím
řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby tato otázka byla
posouzena jinak.
I na nyní posuzovanou věc lze vztáhnout dovolacím soudem již dříve formulovaný
závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým
osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů
o znárodnění z let 1945
- 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury
Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), je
současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na
základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o
znárodnění (v dané věci podle zákona č. 114/1948 Sb., co do určení náhrady
odkazujícího však na dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb.) s úspěchem
již nyní domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze
dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1484/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k
ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře
Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.).
Dále srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12.
2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci na jejich náhradu nemají právo a žalované
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
V Brně dne 2. května 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu