Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatele Cisterciáckého opatství Osek, se sídlem Rooseveltova 1, Osek, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2022 č. j. 28 Cdo 3760/2021-256, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2021 č. j. 54 Co 222/2021-218 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. března 2021 č. j. 35 C 52/2017-174, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Národní galerie v Praze, se sídlem Staroměstské náměstí 606/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobu podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), jíž se domáhal nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka s dohodou o vydání souboru tam specifikovaných movitých věcí (dále jen "předmětné věci"). Předmětné věci tvořily příslušenství kláštera v Oseku, který je nyní ve vlastnictví stěžovatele. Nárok na naturální restituci odůvodnil stěžovatel existencí skutečností vedoucích k majetkovým křivdám ve smyslu § 5 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání, jež spočívaly v tom, že s předmětnými věcmi nakládala Náboženská matice ke škodě stěžovatele při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem (dále jen "vyhláška č. 351/1950"). Dále poukazoval na restituční tituly podle § 5 písm. j) a k) zákona o majetkovém vyrovnání.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok II.). Nalézací soud dospěl k závěru, že předmětné věci podléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."), na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948 č. j. 10079/48-X-249/41 (dále jen "předmětná konfiskační vyhláška"). Nalézací soud pak uzavřel, že předmětné věci byly konfiskovány ještě před počátkem rozhodného období vymezeného v § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, a stěžovatele tudíž nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání. Předmětná konfiskační vyhláška, která je podle nalézacího soudu správním aktem, jenž byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, měla pouze deklaratorní charakter. Navíc, i kdyby předmětná konfiskační vyhláška byla považována za neoprávněně vydanou, nebylo by podle nalézacího soudu možné předmětné věci stěžovateli vydat z důvodu výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že předmětné věci byly konfiskovány postupem podle dekretu č. 108/1945 Sb. k datu nabytí jeho účinnosti, a to na základě předmětné konfiskační vyhlášky, což zakládá výlukový důvod naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. Odvolací soud rovněž konstatoval, že z pouhého vydání předmětné konfiskační vyhlášky v rozhodném období nelze dovodit náboženskou perzekuci stěžovatele zakládající restituční titul ve smyslu § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění aproboval závěry nalézacího i odvolacího soudu, že předmětná konfiskační vyhláška měla toliko deklaratorní charakter a její vydání nepovažuje za projev perzekuce. Současně odkázal na závěry ze svého usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2522/2021 ve věci dovolání téhož stěžovatele podaného z obdobných důvodů, které taktéž bylo jako nepřípustné odmítnuto.
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy svými rozhodnutími aprobovaly křivdy, jež mu byly spáchány komunistickým režimem. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že 1) opomenuly zohlednit absenci účinného provedení konfiskace předmětných věcí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a existenci restitučního titulu spočívajícího v postupu Náboženské matice podle vyhlášky č. 351/1950, a 2) nepřihlédly k vydání předmětné konfiskační vyhlášky v rozhodném období a náboženské perzekuci stěžovatele.
7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že obecné soudy pochybily, jestliže nepřihlédly k důkazům svědčícím o odnětí předmětných věcí stěžovateli ze strany Náboženské matice postupem podle vyhlášky č. 351/1950 a § 5 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za rozporný se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu (konkrétně nálezy ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 , ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20 , ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 a ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), které přihlížejí k faktickému převzetí údajně konfiskovaných věcí. Stěžovatel poukázal na závěr Ústavního soudu, podle něhož v případech, kdy je zároveň prokázáno vydání konfiskačního správního aktu podle tzv. Benešových dekretů a majetková křivda ve smyslu § 5 zákona o majetkovém vyrovnání, nelze tento restituční titul pominout. Soudy jsou povinny posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky a není-li prokázáno účinné provedení konfiskace před počátkem rozhodného období podle zákona o majetkovém vyrovnání, je majetek způsobilý vydání podle téhož zákona. Obecné soudy jsou povinny přezkoumat konfiskační vyhlášku a dále zhodnotit, zda bylo prokázáno provedení konfiskace žalovaných věcí, tedy jejich skutečné odebrání žalobci na základě dekretů prezidenta republiky před počátkem rozhodného období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, nikoli postupem podle jiného zákona. Rovněž stěžovatel poukazuje na závěr Ústavního soudu, podle něhož v případě kolize restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání a restitučního titulu je nutné přihlédnout ke druhému jmenovanému.
8. Stěžovatel je dále přesvědčen, že údajná konfiskace předmětných věcí nebyla účinně provedena, a již vůbec nemohla být provedena před počátkem rozhodného období. Stát přistoupil k odnětí předmětných věcí až v rozhodném období podle zákona o majetkovém vyrovnání, a to 26. 9. 1950 postupem podle vyhlášky č. 351/1950, jež tvoří restituční titul podle zákona o majetkovém vyrovnání. Protože ve zde vedeném řízení nebylo prokázáno skutečné provedení konfiskace předmětných věcí, a naopak existuje restituční titul, jsou podle názoru stěžovatele naplněny podmínky pro jejich vydání.
9. Ad 2) stěžovatel přikládá význam tomu, že předmětná konfiskační vyhláška byla vydána v červnu 1948, tedy v rozhodném období. Pokládá ji proto za projev politické a náboženské perzekuce, jíž církev čelila v období od 25. 2. 1948. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukazuje na skutečnost, že obecné soudy by měly přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce. Nejvyšší soud v projednávané věci k restitučnímu titulu vyplývajícímu ze zneužití tzv. Benešových dekretů nepřihlédl, resp. jej vyložil nepřiměřeně restriktivně. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož v projednávané věci není možné z vydání předmětné konfiskační vyhlášky v rozhodném období dovodit náboženskou perzekuci ani zneužití tzv. Benešových dekretů. V řízení podle zákona o majetkovém vyrovnání je třeba považovat vydání konfiskačních správních aktů po 25. 2. 1948 za prostředek náboženské perzekuce ze strany komunistického režimu a projev restitučního titulu podle § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání.
10. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel pokládá za odvážné konstatování Nejvyššího soudu, že v řízení byla prokázána absence náboženské perzekuce stěžovatele, aniž by mu předtím Nejvyšší soud vyčetl, že stěžovatel svá tvrzení o náboženské perzekuci nedostatečně prokázal - takový výklad však popírá historickou realitu.
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
14. Při aplikaci restitučních předpisů, jimiž se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd, které byly napáchány v době nesvobody, nelze postupovat restriktivně a formalisticky, ale naopak je nutné používat je citlivě, a zejména s ohledem na jejich smysl a účel [viz např. nález ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2299/13
(N 64/73 SbNU 221) nebo nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677)]. Ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd [srov. nález ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 747/2000
(N 63/26 SbNU 163), nález ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. I. ÚS 62/08
(N 143/58 SbNU) nebo nález ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1697/21 ]. Těmto nastíněným (jakož ani jiným) ústavním požadavkům se však obecné soudy v nyní projednávané věci nezprotivily.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel dvě ústřední námitky (viz bod 6. výše). Avšak těmito námitkami a souvisejícími argumenty (které stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje) se již obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně zabývaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady.
16. Ústavní soud předesílá, že některými dílčími otázkami konfiskace (zemědělského) majetku stěžovatele (resp. jeho právního předchůdce) se již zabýval v nálezu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18
(N 132/100 SbNU 453). Vybrané závěry z tohoto nálezu pak Ústavní soud promítl do usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 991/22 , v němž se zabýval skutkově a právně obdobnou věcí jako v nynějším případě (tam se stěžovatel domáhal vydání jiných movitých věcí vůči jiné třetí osobě). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od závěrů učiněných v citovaném usnesení odchylovat, a to i vzhledem k tomu, že stěžovatel v nynější ústavní stížnosti žádné další (jiné) argumenty a námitky nepředkládá.
17. K samotné námitce ad 1) Ústavní soud uvádí, že obecné soudy ústavně konformním způsobem osvětlily, že právním důvodem konfiskace majetku stěžovatele podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný [srov. nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13
(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]; není poté rozhodné, že stejný majetek byl následně podroben také jiným postupům (srov. též již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 či usnesení ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 1852/20 ). Pro přechod vlastnického práva na stát konfiskací tudíž nebylo potřeba ani faktického převzetí dotčených věcí před rozhodným obdobím.
18. Namítá-li stěžovatel rozpor napadených rozhodnutí s nálezy sp. zn. II. ÚS 1920/20 , sp. zn. I. ÚS 1975/20 , sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19 , a upozorňuje-li na nutnost zkoumat reálné provedení konfiskace, Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3401/21 k tomuto uvedl, že není možné na jednotlivé případy restituce nahlížet jakkoli šablonovitě, přičemž je třeba zohlednit specifika každého jednotlivého případu včetně skutkových a právních okolností. Nepřípadnost nálezů sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 v nyní projednávané věci Nejvyšší soud ústavně konformně vysvětlil tím, že v tam uvedených případech stát k církevnímu majetku postiženému konfiskačním dekretem již v rozhodném období uplatnil postup podléhající režimu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."). Ze stejného důvodu pak nemohou být případné ani odkazy na nálezy sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19
(které ještě nebyly v době rozhodování Nejvyššího soudu zpřístupněné, a ten se tak s nimi nemohl vypořádat), neboť tyto právě ze závěrů nálezů sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20 vycházejí, a jejichž skutkové poměry jsou s nyní projednávanou věcí nesouměřitelné.
19. Nadto Nejvyšší soud v napadeném usnesení předestřel přiléhavou úvahu, že o konfiskaci předmětných (movitých) věcí nepřímo svědčí i konfiskace zemědělského majetku právního předchůdce stěžovatele podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, ve vztahu k němuž Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2056/18 aproboval závěr obecných soudů, že zemědělský majetek stěžovatele byl (účinně) konfiskován a že následné podrobení téhož majetku postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo již bez právního významu.
20. K argumentační linii ad 2) odkazuje Ústavní soud na své závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. I. ÚS 3401/21 k téže námitce: odvíjí-li stěžovatel svůj restituční titul ze skutečnosti, že předmětná konfiskační vyhláška byla vydána až v rozhodném období, pomíjí, že s ohledem na postup státu vůči právnímu předchůdci stěžovatele po roce 1945 (jenž je v citovaném usnesením stručně shrnut), jde z materiálního hlediska pouze o dokončení konfiskačního procesu, jenž byl zahájen již před rozhodným obdobím [uvedený závěr konvenuje deklaratorní povaze konfiskačních vyhlášek - srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. Rovněž, jak již bylo nastíněno, jeví se logické, že orgány státu vůči klášteru řádu Cisterciáků nepostupovaly v případě zemědělského a nezemědělského majetku odlišně. Ani v nynější ústavní stížnosti nepředkládá stěžovatel žádné důvody, pro které by mělo být na stěžovatele ohledně movitých a nemovitých věcí nahlíženo odlišně.
21. Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního ani ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou možného zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., za něž lze v obecné rovině považovat zejména případy svévolné anulace rozhodnutí vydaného před rozhodným obdobím ve prospěch vlastníků nebo jejich právních nástupců [viz např. nález ze dne 31. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 309/97
(N 91/11 SbNU 297)]. Nejvyšší soud v této souvislosti aproboval závěr odvolacího soudu, že z "pouhého" vydání konfiskační vyhlášky v rozhodném období a z obecného tvrzení stěžovatele o plošné poltické a náboženské perzekuci církevních právnických osob ze strany komunistického režimu v období od 25. 2. 1948 nelze bez dalšího dovozovat náboženskou perzekuci stěžovatele ani předestřené zneužití tzv. Benešových dekretů. V takovém posouzení Ústavní soud neshledává ani namítané nepřiměřeně restriktivní pojetí pojmu "náboženské perzekuce".
22. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 , stěžovatelem spatřovaný důvod restituce podle § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání nepředstavuje zvláštní ustanovení, jež by nepodléhalo výlukovému ustanovení, podle něhož se křivdy vzniklé na základě konfiskace podle dekretu prezidenta republiky neodčiňují. Odlišný náhled stěžovatele na posuzování tvrzených restitučních nároků je tak v rozporu s § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání (viz bod 38. citovaného nálezu).
23. Konečně namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud popírá historickou realitu, uvedl-li, že v řízení byla prokázána absence perzekuce stěžovatele, konstatuje Ústavní soud, že nic takového se z rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodává. Nejvyšší soud toliko ve vztahu k otázce možného použití § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uzavřel, že odvolací soud nepochybil, jestliže rozhodl na podkladě zjištěného skutkového stavu umožňujícího rozhodnout o věci samé, nikoli na základě závěru o neunesení důkazního břemene. Ani v tomto závěru nespatřuje Ústavní soud stěžovatelem namítanou "sofistikovanou obhajobu zjevné nespravedlnosti" či jiné protiústavní pochybení.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu