USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Cisterciáckého opatství Osek, identifikační číslo osoby 490 86 910, se sídlem v Oseku, Rooseveltova 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému Uměleckoprůmyslovému museu v Praze, identifikační číslo osoby 000 23 442, se sídlem v Praze 1, 17. listopadu 2/2, zastoupenému Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 104/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 53 Co 68/2021-149 takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Nemetha, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55.
Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2020, č. j. 13 C 104/2017-91, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených movitých věcí [dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů] a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní zemědělský majetek právního předchůdce žalobce byl předmětem konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (žalobci proto tyto nemovitosti nebyly dle zákona č. 428/2012 Sb. vydány, kdy i jeho ústavní stížnost proti dotčeným rozhodnutím byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18), že vyhláškou ONV v Duchcově ze dne 13. 5. 1948 byla vyhlášena konfiskace cenných papírů osoby „klášter řádu Cisterciáků, Osek“ a vkladů na bankovních účtech subjektu „Cisterzienserstift Osek“ dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že vyhláškou ONV v Duchcově ze dne 13.
6. 1948, č. j. 10079/48-X-249/41, byla dle dekretu č. 108/1945 Sb. vyhlášena i konfiskace objektů kláštera v Oseku (samotný klášter pak v roce 1992 nabyl žalobce darovací smlouvou od Náboženské matice); dle zjištění soudů nižších stupňů byla navíc na objekt kláštera po ukončení války až do února 1948 uvalena národní správa.
Odvolací soud proto uzavřel, že majetek právního předchůdce žalobce byl předmětem konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jež se vždy týkala veškerého majetku dotčené osoby, pročež nebylo potřeba, aby byl v konfiskačním výměru výslovně uveden také inventář areálu kláštera; bylo by ostatně nelogické, aby vybavení kláštera (příslušenství) na rozdíl od samotného klášterního komplexu konfiskaci nepodléhalo. Odvolací soud neshledal, že by vydání konfiskační vyhlášky na areál kláštera již v rozhodném období bylo projevem náboženské perzekuce právního předchůdce žalobce (tím by mohlo být například v případě, že by vyhláškou byla svévolně nahrazena či anulována dřívější rozhodnutí) a uvedl, že ani případné vady konfiskační vyhlášky nejsou způsobilé zpochybnit účinky konfiskace.
Odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, neshledal odvolací soud přiléhavými s ohledem na jinou skutkovou situaci oproti posuzované věci, kdy mimo jiné i uvalení národní správy na majetek právního předchůdce žalobce svědčí o tom, že proces převzetí jeho majetku započal ještě před rozhodným obdobím.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Předně namítá, že jím požadované věci byly předmětem majetkové křivdy dle § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., poněvadž je Náboženská matice darovala žalovanému, aniž jí svědčilo vlastnické právo k těmto věcem; tím je dán restituční titul, přičemž současně nebyla prokázána konfiskace tohoto majetku, neboť závěr o konfiskaci učinil odvolací soud toliko na základě konfiskační vyhlášky bez ohledu na její provedení.
V uvedeném směru dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, s tím, že obecné soudy jsou povinny zhodnotit, zda bylo prokázáno provedení konfiskace; za účinné provedení konfiskace přitom dle dovolatele nelze považovat zavedení národní správy, již proto, že byla ukončena před vydáním konfiskační vyhlášky. Dále spatřuje dovolatel pochybení v tom, že odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že konfiskační vyhláška byla vydána v rozhodném období; tato skutečnost – pokračuje dovolatel – přitom svědčí pro závěr, že šlo o projev náboženské perzekuce ze strany komunistického režimu, což konstituuje majetkovou křivdu ve smyslu § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Dle dovolatele vyložil odvolací soud pojem perzekuce nepřípustně restriktivně, jestliže za ni považoval toliko takové rozhodnutí vydané v rozhodném období, jímž byly svévolně nahrazovány dřívější akty.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o.
s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o.
s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Není v rozhodovací praxi dovolacího soudu pochyb o tom, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je mimo jiné okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v § 1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019). V rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu byl opakovaně vysloven také závěr, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (30. 10. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr) mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Pro přechod vlastnického práva na stát konfiskací nebylo potřeba ani faktického převzetí dotčených věcí státem ani intabulace (v případě nemovitostí), jež měla ráz pouze deklaratorní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020, a v nich citovaná rozhodnutí).
Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2456/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1963/2019). Byl-li majetek dotčené osoby konfiskován již na základě dekretu č. 108/1945 Sb., není významné, že stejný majetek byl následně podroben také jiným postupům; je totiž logické, že i kdyby věci byly dotčeny několika řízeními, jejichž cílem bylo zbavit vlastnického práva původního vlastníka, nemohlo by mít pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či jeho usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020). Nemůže proto založit přípustnost dovolání námitka žalobce, že odvolací soud nezkoumal, byla-li konfiskace reálně provedena a že nepřihlédl k následným dispozicím s týmž majetkem. Výše citované konkluze nebyly přitom popřeny ani dovolatelkou odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 25.
1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, v nichž se Ústavní soud na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných v daných věcech přiklonil k závěru, že majetek, o nějž v řízení šlo, nemusel být konfiskován, nýbrž mohl přejít na stát na základě skutečností konstituujících majetkovou křivdu dle § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Závěry dovolatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu v posuzované věci nejsou ani přiléhavé za situace, kdy o konfiskaci movitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení, kromě vyhlášky Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 13.
6. 1948, č. j. 10079/48-X-249/41, nepřímo svědčí také konfiskace zemědělského majetku právního předchůdce žalobce dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., kdy oba dekrety vymezují subjekty, jejichž majetek konfiskacím podléhá, obdobně, pročež byl-li zemědělský majetek dovolatele konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb., není nikterak excesívní závěr o konfiskaci dalšího (nezemědělského) majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; ostatně i Ústavní soud v dovolatelem odkazovaných nálezech výslovně zdůraznil odlišnost těchto případů od konfiskace majetku Cisterciáckého opatství Osek [ve vztahu k němuž nálezem ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, aproboval závěr soudů nižších stupňů, že zemědělský majetek Cisterciáckého opatství Osek byl konfiskován (dle dekretu č. 12/1945 Sb.) a že následné podrobení téhož majetku postupu dle zákona č. 142/1947 Sb. bylo již bez právního významu]. Krom toho také zavedení národní správy dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
na veškerý majetek dovolatele zde svědčí ve prospěch závěru, že majetek dovolatele byl skutečně dotčen konfiskacemi (byla-li národní správa zaváděna na majetek v dispozici osob státně nespolehlivých, jež ustanovení § 5 tohoto dekretu definuje jako osoby „jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“); lze sice dovolateli přisvědčit, že zavedení národní správy nepředstavovalo způsob realizace konfiskace, nicméně odvolací soud takový závěr ani nečiní, toliko na tuto skutečnost poukazuje s tím, že svědčí o kategorizaci právního předchůdce žalobce jako osoby státně nespolehlivé.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že v těch případech, kdy byla konfiskace dovršena (vydání konfiskační vyhlášky či výměru) v rozhodném období, jsou obecné soudy povinny zabývat se tím, zdali nedošlo ke zneužití dekretů (kromě dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2456/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1963/2019). Odvolací soud se totiž i touto otázkou zabýval a nelze přisvědčit dovolateli, že by zde vycházel z restriktivní interpretace pojmu „náboženské perzekuce“ tak, že by jí mohlo být chápáno toliko nahrazení dřívějších správních aktů v rozhodném období (odvolací soud zde takovou situaci toliko demonstrativně uvádí jako příklad perzekuce a zneužití dekretů, přičemž však dochází k závěru, že o zneužití dekretu v případě žalobce nešlo); lze přitom souhlasit s odvolacím soudem, že samo vydání konfiskační vyhlášky v rozhodném období (i dovolací argumentace žalobce v uvedeném směru se odvíjí toliko od data vydání konfiskační vyhlášky) neimplikuje bez dalšího závěr, že šlo o projev zneužití dekretů a perzekuci žalobce (proto výše citovaná rozhodovací praxe soudy zavazuje zabývat se touto otázkou, což by bylo nadbytečné, postačovalo-li by pro závěr o perzekuci zjištění o vydání vyhlášky v rozhodném období).
Rozhodnutí odkazovaná v této souvislosti dovolatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, a nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 23/97, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08) týkají se pak situací, kdy šlo – na základě podrobných skutkových zjištění v daných věcech – o zjevnou diskriminaci dotčených (fyzických) osob s cílem likvidace „třídních rozdílů“; o takový případ v posuzované věci nejde.
Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nejsou, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovaným v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 2 500 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátní tarifu). Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2021
Mgr. Petr Kraus předseda senátu