USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve
věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., IČ 42196451, se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Římskokatolická farnost Malonty, IČ
65025661, se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, zastoupená JUDr. Jakubem
Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, o vydání nemovitých
věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 87/2016, o dovolání účastnice řízení
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co
179/2017-291, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Římskokatolická farnost Malonty je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil výrok I. rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května. 2017, č. j. 11 C 87/2016-216,
kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze
dne 10. 3. 2016, č. j. SPÚ 363782/2013/505333/R1711/RR18076/2016/ŠM, ve znění
opravného usnesení ze dne 1. 4. 2016, č. j. SPÚ 165337/2016/105/ŠM tak, že se
účastnici řízení nevydávají v rozsudku blíže specifikované pozemky v
katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), účastnici řízení
bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně i
soudem odvolacím (výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Účastnice řízení napadla výrok I. rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Splnění
předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázek v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Předestřela přitom následující otázky:
1) zda věcná nepříslušnost správního orgánu k vydání konfiskační vyhlášky podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném
rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého
a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), způsobuje její
nicotnost, 2) zda dle dekretu č. 12/1945 Sb. bylo lze konfiskovat majetek
právnické osobě a 3) zda konfiskace majetku právního předchůdce dovolatelky
mohla být dovršena i bez platného konfiskačního správního aktu. Odkazovala
zejména na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, na
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 73/2000, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného
pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je okolnost, že k
majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ust.
§ 1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem
nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy
právního státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28
Cdo 3921/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp.
zn. Pl. ÚS 10/13).
Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace
majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k
datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem
Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen
deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne
9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
K posuzování dovolatelkou předestíraných vad konfiskačního řízení se pak
Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11.
2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke
konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v
judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11.
2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6.
2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti
němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10).
Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2.
1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech
aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými
skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva
vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou
zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném
období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li
jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za
restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např.
svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich
právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998,
publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve světle uvedené judikatury, tedy byla
zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno (jak je tomu kupř. v režimu restitucí
zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.
229/1991 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke
konfiskaci veškerého majetku dotčené osoby přímo ze zákona bez správního
řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze
strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24.
6. 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto
ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za
potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného
rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť
právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž
dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5581/2015).
Vyšlo-li tudíž v posuzované věci najevo, že nemovité věci nárokované
dovolatelkou dle zákona č. 428/2012 Sb. nabyl Československý stát konfiskací
podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané Okresní
správní komisí v Kaplici dne 18. 10. 1945, jíž byl za osobu podléhající
konfiskaci označen právní předchůdce dovolatelky, přičemž tento proti uvedené
vyhlášce ani nebrojil, je zjevné, že tyto věci přešly coby součást majetku
konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti aplikovaného
dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období. V situaci, kdy
aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím
byla konfiskace dle výše uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje
jej jako restituční důvod), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné
ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnosti či věcné nesprávnosti
těchto rozhodnutí.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákonné předpoklady restituce dovolatelkou
nárokovaných nemovitých věcí dle zákona č. 428/2012 Sb., nejsou naplněny, když
k jejich odnětí došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1
zákona č. 428/2012 Sb.), nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe
dovolacího soudu, tak jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a na níž není
důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Sluší se rovněž poznamenat, že princip ex favore restitutionis, na nějž
dovolatelka rovněž poukázala, v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo
proti smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění toliko některých
majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně)
oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný
režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu
historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného
zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené
pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře
kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Námitky dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že
alespoň po část rozhodného období právní předchůdce dovolatelky s předmětnými
nemovitostmi nakládal a stát s ním jednal jako s vlastníkem, představují zjevně
polemiku se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, ta přitom s účinností od 1.
1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a
dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Případný pozdější (oproti
výše učiněným právním závěrům odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický
režim předmětného majetku ostatně na výše uvedené konkluze (o tom, že k odnětí
dotčených pozemků došlo mimo rozhodné období) nemůže mít žádného vlivu.
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném
případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání účastnice řízení bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal
vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve
výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu