Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3324/2023-1267 ze dne 24. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Heleny Bártlové, Kateřiny Černíkové a Kristýny Sekáčové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhaly nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít s nimi dohodu o bezúplatném převodu pozemku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
2. Okresní soud v Berouně rozsudkem č. j. 3 C 164/2018-813 ze dne 25. 9. 2020 ohledně některých pozemků vypočtených ve výroku I žalobě vyhověl, ohledně zbylých pozemků žalobu výrokem II zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 112/2021-1166 ze dne 14. 9. 2021 ve výroku I potvrdil závěry okresního soudu a dále částečně změnil výrok II tak, že žalobě vyhověl a nahradil projev vůle stěžovatelky k jednomu z dalších pozemků, ve zbylém rozsahu výrok II potvrdil. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 1044/2022-1239 ze dne 12. 7. 2022 odmítl výrokem I dovolání stěžovatelky i vedlejších účastnic ve smyslu § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu pro nepřípustnost. Ve stěžovatelčině dovolání identifikoval tři dovolací námitky, o kterých rozhodl tak, že nezakládají přípustnost dovolání.
3. O ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2722/22 ze dne 11. 10. 2023 tak, že výrokem I usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v tomto rozsahu společně s nákladovým výrokem usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl. Ve svém odůvodnění uvedl, že dovolací soud pochybil při posuzování jedné ze tří dovolacích námitek předložených stěžovatelkou. Uvedl, že stěžovatelčiny výhrady vůči postupu krajského soudu, který provedl dokazování pouze částí znaleckého posudku, jsou námitkou nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatelka proto v dovolání podle názoru Ústavního soudu zřejmě předložila právní otázku procesního práva, jejíž podstatou byla interpretace § 205a písm. f) občanského soudního řádu. Pokud tedy Nejvyšší soud tuto dovolací námitku odmítl jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka podle jeho názoru polemizovala se skutkovými závěry a krajskému soudu vytýkala pouze jiné vady řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, porušila tím stěžovatelčino právo na přístup k soudu.
4. Nejvyšší soud proto o dovolání stěžovatelky rozhodoval znovu a napadeným usnesením rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky opětovně odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu a vedlejším účastnicím přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 623 Kč. Ve stručném odůvodnění podle § 243f odst. 3 posledně citovaného zákona odůvodnil, že stěžovatelkou předestřená otázka procesního práva, jejíž předchozí vypořádání bylo důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. U otázky týkající se nákladového výroku odkázal na znění § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, který v této problematice přípustnost dovolání vylučuje. U třetí otázky, která se týkala vhodnosti pozemku k bezúplatnému převodu na vedlejší účastnice, odkázal Nejvyšší soud na své předchozí rozhodnutí, a to v části, která nebyla dotčena kasačním zásahem Ústavního soudu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip demokratického právního státu, princip právní jistoty a princip soudní ochrany práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil, pokud při vypořádání otázky týkající se vhodnosti pozemku pouze odkázal na první usnesení Nejvyššího soudu, jež bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu. Nové (nyní napadené) rozhodnutí Nejvyššího soudu proto považuje za nepřezkoumatelné.
6. Porušení stěžovatelčiných práv se Nejvyšší soud dopustil i tím, že v rozporu se zásadou úspěchu ve věci rozhodl tak, že stěžovatelka má povinnost uhradit vedlejším účastnicím náhradu nákladů dovolacího řízení. Tímto postupem jí Nejvyšší soud ve skutečnosti pouze přičetl k tíži kasační zásah Ústavního soudu, když v prvním usnesení Nejvyššího soudu rozhodl tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. K námitce stěžovatelky, směřující proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s argumentací ohledně vhodnosti pozemku parc. č. X v katastrálním území N. k bezúplatnému převodu na oprávněné osoby, coby pozemku náhradního, uvádí Ústavní soud, že pochybení dovolacího soudu neshledal. Ústavní soud uvádí, že důvodem kasačního zásahu zdejšího soudu, učiněného nálezem sp. zn. III. ÚS 2722/22 byl způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal dovolací námitkou, která se týkala provedení dokazování pouze částí znaleckého posudku, tj. námitkou nesprávného právního posouzení (srov. bod 24 nálezu sp. zn. III.
ÚS 2722/22 ). Ústavní soud, jak vyplývá z bodu 29 posledně citovaného nálezu, vyhověl ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu části výroku I, kterou Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky (nikoli tedy i v části, kterou odmítl dovolání vedlejších účastnic) a akcesorického výroku o nákladech dovolacího řízení a v tomto rozsahu rozhodnutí dovolacího soudu zrušil. Otázkou vhodností pozemku se přitom zabýval v již nenapadené části, a to ve vztahu k dovolacím námitkám jak stěžovatelky, tak vedlejších účastnic.
Odkaz na nezrušenou část dovolání se proto Ústavnímu soudu nejeví v posuzované věci jako problematické a v rozporu s nálezovou judikaturou zdejšího soudu, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Reakci na tuto část argumentace navíc Ústavní soud ve vyhovujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 2722/22 ničeho nevytknul. Odpověď Nejvyššího soudu na argumentaci stěžovatele proto nepředstavuje zakázané odepření spravedlnosti ve smyslu stěžovatelem předestřeného nálezu sp. zn. II. ÚS 2310/19 ze dne 3.
6. 2020.
10. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky k nákladovému výroku uvádí Ústavní soud následující. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží mimo jiné k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nemohou zásadně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy podle ústavního pořádku. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
11. Právě uvedené platí také při posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se touto problematikou opakovaně zabýval a zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících rozhodování o náhradě nákladů řízení. V tomto postupu se projevuje i zdrženlivost Ústavního soudu v problematice náhrady nákladů řízení (z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 492/24 ze dne 14. 3. 2024 nebo sp. zn. IV. ÚS 190/24 ze dne 13. 3. 2024).
12. V posuzované věci se přitom stěžovatelka domáhá přezkumu náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 7 623 Kč. Spornou částku lze ovšem podle výše uvedených kritérií označit za bagatelní. Bylo proto na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila a doložila, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1250/21 ze dne 15. 6. 2021). Nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti neučinila. Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu v rozsahu této stěžovatelčiny argumentace.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu