Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti - prelatury Český Krumlov, se sídlem Horní 156, 381 01 Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem Týnská 12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4185/2017-241 ze dne 13. 12. 2017, Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1933/2016-214 ze dne 11. 5. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 5 C 431/2015-162 ze dne 2. 8. 2016, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 5 C 431/2015-188 ze dne 19. 10. 2016, o vyloučení soudce Ludvíka Davida z projednávání a rozhodování věci, takto: Soudce Ludvík David není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 918/18
.
Soudce Ústavního soudu Ludvík David oznámil předsedovi I. senátu, že se domnívá, že je u něj naplněna podmínka pro jeho vyloučení dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jako důvod uvedl, že ve věcech, které vytvořily prejudici k nynějšímu předmětu ústavní stížnosti, byl opakovaně činný jako předseda a člen senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu. Ten v období do nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, řešil právní otázku, jež se stala rozhodnou vůči nyní napadené problematice.
Právní otázku platnosti přechodu zemědělských pozemků ze státu na obce podle zákona č. 114/2000 Sb. přitom zmíněný senát konstantně rozhodoval v neprospěch státu. Soudce Ludvík David také poukázal na skutečnost, že sám byl v roce 2004 zpravodajem precedentního judikátu sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, jenž je nyní obecnými soudy citován. Má tudíž za to, že touto účastí na judikatuře ve funkci soudce Nejvyššího soudu je naplněna podmínka pro jeho vyloučení z věci ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle názoru I. senátu se však musí jednat o poměr ke konkrétní věci a ke konkrétním účastníkům. Nikoli o poměr například k zákonu. Podpůrně lze odkázat na ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, které stanoví: "Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech". Rozhodování a právní názory soudce Ludvíka Davida v rámci výkonu jeho předchozí funkce soudce Nejvyššího soudu tedy nejsou důvodem pro jeho vyloučení v řízení o předmětné ústavní stížnosti. Proto I. senát Ústavního soudu rozhodl, že soudce Ludvík David není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 918/18
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 24. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
5. Okresní soud v Českém Krumlově shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí (blíže specifikovaných ve výroku I. napadeného rozsudku) eventuálně o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků vymezených plochou, v jaké do parcel katastru nemovitostí zasahuje parcela pozemkového katastru uvedená na totožném řádku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl tak, že napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že předmětný nemovitý majetek přešel v souladu s § 2a zákona č. 172/1991 Sb. na obce Trhové Sviny a Besednice a tomuto přechodu nebyla na překážku ani blokace historického majetku církve provedená ve smyslu § 29 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Předmětné pozemky jsou původními zemědělskými pozemky s obvyklým ekonomickým účelem, které nejsou bezprostředně spjaty se základním posláním církví či náboženských společností (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 ze dne 1. 6. 2016).
6. Nevyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku (§ 2a 2a zákona č. 172/1991 Sb.) prostupuje výkladový princip in favorem restitutionis. Dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům navrácen, nemohou jít k tíži obcím, jestliže příděl směřoval do jejich hospodářské sféry (družbu přídělu převzali zástupci Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice). K tomu soud citoval závěry usnesení sp. zn. 28 Cdo 794/2017 ze dne 1. 8. 2017. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že zakotvení blokačního režimu v § 29 zákona o půdě nelze stavět naroveň uplatnění restitučního nároku ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Podle soudu se legitimní očekávání církví existující před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. upínalo k vydání restitučního předpisu a nikoliv k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství blokací dotčených statků. Zákonodárce nebyl povinen zahrnout přídělový majetek obcí mezi předměty naturální restituce majetkového vyrovnání s církvemi.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud ve své judikatuře ve vztahu k nyní posuzované věci již dříve dovodil, že žádné základní právo na restituci majetku ústavně zaručeno není a rozsah, v jakém mají být restituce realizovány, je (v zásadě) v rukou zákonodárce. Celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a že takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Stejně tak nejsou smluvní státy omezeny v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navrácení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny (viz např. rozhodnutí Jantner proti Slovensku, Kopecký proti Slovensku, Blücher proti České republice, Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice). Majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě jsou takové majetkové hodnoty, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány (viz např. výše cit. Pressos Compania Naviera S. A. a další a Ouzounis a další proti Řecku, 2002). Dané právo však nelze vyvozovat z čl. 11 Listiny, neboť zákon o půdě vlastnictví stěžovatelů "nekonstituoval", a ani nemohl u stěžovatelů založit tzv. legitimní očekávání, že vlastnictví k němu nabudou, neboť by toto muselo být výslovně stanoveno zákonem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1660/13 ze dne 4. 7. 2013).
9. Obdobně nelze ve věci dovodit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy v posuzované věci od uvedené judikatury neodchýlily, přičemž jejich rozhodnutí nelze vytknout absenci dostatečného odůvodnění. Ústavní soud nezjistil, že by v napadených rozhodnutích došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu