Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., nyní ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1115/2024-147 ze dne 22. ledna 2025 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 55 To 265/2024-116 ze dne 5. září 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
1. Okresní soud v Liberci ("nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 4 T 61/2024-78 ze dne 26. června 2024 stěžovatele vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců ve věznici s ostrahou. Odvolání proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ("odvolací soud") ve veřejném zasedání napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, s ohledem na rychlost rozhodnutí se podnětem k přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezabýval.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Stěžovatel namítá, že nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že řídil vozidlo v době, kdy měl zákaz řízení. Podle stěžovatele byl jednou svědkyní za řidiče označen až na nátlak nalézacího soudu a na místě se pohyboval další muž. Přestože odvolací soud vyslechl svědkyni znovu, opět nesprávně uzavřel, že vozidlo řídil stěžovatel. Řídit stěžovatele však neviděla druhá svědkyně, policisté a nebyl ani proveden důkaz kamerovými záznamy. I Nejvyšší soud ve svém usnesení přisvědčuje stěžovateli, že jej žádný ze svědků neviděl řídit.
Stěžovatel namítá, že nebyl v řízení řádně ztotožněn [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2/03 ze dne 25. února 2003 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)], a proto považuje vyslovení viny bez jejího objektivního prokázání za závažnou hrozbu pro společnost [viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. června 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Jeho vina nebyla zjištěna mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, byla porušena zásada in dubio pro reo a napadená rozhodnutí vykazují extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením [viz nálezy sp. zn. II.
ÚS 1975/08 ze dne 12. ledna 2009 (N 7/52 SbNU 73) a sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. března (N 66/40 SbNU 655)].
4. Stěžovatel navrhl napadená usnesení zrušit a odložit vykonatelnost rozsudku i napadeného usnesení.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, protokoly z hlavního líčení a z veřejného zasedání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Ústavní soud zasáhne toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle.
7. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel nebyl přistižen přímo při řízení vozidla ani ve vozidle, ale na parkovišti, kde byl svědkyněmi označen za jedinou osobu vystoupivší z policií sledovaného vozidla. Odvolací soud nezjistil pochybení nalézacího soudu, přesto dokazování doplnil opětovným výslechem jedné svědkyně, zasahujících policistů a uzavřel, že jediná osoba odpovídající popisu řidiče byl stěžovatel ztotožněný na místě policisty. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody s ohledem na opakované porušování zákazu řízení, kterého se nyní dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu jiného trestu odnětí svobody.
8. Odvolací soud poukázal i na rozsudek nalézacího soudu č. j. 4 T 15/2024-82 ze dne 22. května 2024 ve spojení s unesením odvolacího soudu č. j. 31 To 226/2024-102 ze dne 10. července 2024, kterým byl stěžovateli, rovněž pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 trestního zákona, uložen trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců ve věznici s ostrahou. V projednávané věci byl stěžovateli uložen mírnější trest, nebyl mu však uložen trest zákazu řízení, neboť dříve uložený zákaz nadále trvá (bez přerušení by skončil až v roce 2026). Nejvyšší soud se zabýval tvrzeným porušením presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a jejich vyhodnocením i námitkou opomenutých důkazů, uvedená pochybení však v postupu nalézacího a odvolacího soudu nezjistil.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakovaně nesouhlasí s právními závěry obecných soudů v přesvědčení, že v řízení vyvstaly pochybnosti, pro které by měl být obžaloby zproštěn. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se v dostatečném rozsahu zabývaly ztotožněním stěžovatele s vystupujícím řidičem i dalšími okolnostmi, za nichž byl na místě zadržen a stíhán. Neprovedení nadbytečných důkazů obecné soudy vysvětlily ústavně konformním způsobem a závěr o vině stěžovatele byl zjištěn bez důvodných pochybností. V řízení nebyly důkazy deformovány ani opomenuty (nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ); přehodnocování důkazů provedených řádně obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Uvedené právo však neposkytuje záruku, že výsledné rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení a bude bezvýhradně akceptována jeho verze a právní hodnocení. Zásada in dubio pro reo, plynoucí z presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), nezaručuje, že každá subjektivně vnímaná pochybnost či alternativní verze skutkového děje povede k její aplikaci; uplatní se jen tehdy, když objektivní pozorovatel nemůže ani jednu z možných verzí odmítnout, což není případ projednávané věci.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy porušily jeho základní práva, jeho argumentace je opakováním námitek, které byly v řízení vypořádány. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a uložily stěžovateli příslušný trest.
12. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí do rozhodnutí ve věci samé a věc rozhodl přednostně, mimo pořadí.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu