Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1079/2023-13027, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2023 č. j. 13 To 339/2022-12924 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. září 2022 č. j. 3 T 17/2018-12730, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi trestní soudy porušily jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principy presumpce neviny, nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného trestního spisu plyne, že stěžovatel byl uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Mezi lety 2010 a 2012 jako úřední osoba (vedoucí technik registru vozidel odboru dopravy Městského úřadu v Příbrami) rozhodl o schválení technické způsobilosti 134 vozidel na základě úředních listin, které byly padělané, a jejichž obsah neodpovídal realitě. Tím poskytl neoprávněnou výhodu svému známému, J. K. (druhému odsouzenému), který padělané listiny stěžovateli jako úřední osobě předkládal, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 1 394 075 Kč a clo o částku 631 746 Kč. Okresní soud v Příbrami stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč.
3. Stěžovatel a druhý odsouzený podali proti rozsudku okresního soudu odvolání, která Krajský soud v Praze zamítl. Oba odsouzení následně podali dovolání, která Nejvyšší soud odmítl. Druhý odsouzený podal proti usnesením Nejvyššího soudu a krajského soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 9. 2024
sp. zn. II. ÚS 976/24
.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že trestní soudy porušily princip presumpce neviny, jelikož z napadených rozhodnutí je patrná snaha dostat stěžovatele za každou cenu před soud, odsoudit ho a uložit mu co nejpřísnější trest. Soudy porušily jeho právo na obhajobu. Stěžovatel se nikdy nedozvěděl, jakou konkrétní povinnost plynoucí z jeho pravomocí nesplnil. Soudy hodnotily důkazy v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména pravidlem in dubio pro reo. Především vyselektovaly z výpovědí dvou svědků výhradně ty skutečnosti, hovořící pro závěr o jeho vině. Oba svědci potvrdili, že stěžovatel nemohl rozpoznat falešnost předkládaných listin. K rozdílu mezi pravými a falešnými listinami se mohl vyjádřit i vedoucí daného oddělení úřadu, jehož výslech však soudy chybně zamítly pro nadbytečnost. Stěžovatel kategoricky nesouhlasí s tím, že by si byl vědom možnosti, že listiny jsou falešné. Trestní soudy se nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou. Lze hovořit nejvýše o nedbalosti, nikoli úmyslu. Listiny nikdy neměly mít vodoznak, přesto trestní soudy právě na tomto argumentu vystavěly závěr o vědomosti stěžovatele o falešnosti listin.
5. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenost trestu a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Při posuzování společenské škodlivosti jednání stěžovatele a při ukládání trestu měly trestní soudy zohlednit, že od doby vytýkaného jednání do vydání usnesení Nejvyššího soudu uběhlo přibližně 14 let, a proto zájem na potrestání slábne. Stěžovatel upozorňuje, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Tuto argumentaci podle něj potvrdil i Nejvyšší soud, který uvedl, že "popis skutku je zatížen rozvláčným uváděním nepodstatných okolností, stylizační neobratností, neurovnaností a nepřiléhavými formulacemi, avšak ve spojení s odůvodněním rozsudku přece jen vyjadřuje to, co je z hlediska zákonných znaků trestného činu podstatné." Trestní soudy se také nevypořádaly s některými námitkami, které stěžovatel předestřel.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení. Ústavní soud jen zkoumá, zda trestní soudy nevybočily z ústavních mezí. Neústavnost může být dána pro extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v nich nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000
sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267)]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
8. Ačkoli stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti namítá mnoho porušení základních práv, samotná podstata jeho argumentace je jednoduchá. Tvrdí, že nevěděl o možnosti, že jemu předkládané listiny jsou falešné. Tento skutkový závěr však trestní soudy dostatečně objasnily a odůvodnily. Stěžovateli je kladeno za vinu, že způsob, jakým mu byly listiny předkládány, v něm musel alespoň vzbudit pochybnosti, na základě kterých měl celou věc prozkoumat. Právě další prozkoumání pravosti předložených listin je onou povinností ve smyslu § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterou stěžovatel porušil. Soudy odkázaly na řadu zákonných ustanovení, která stěžovatel svým úmyslným opomenutím porušil.
9. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádný extrémní rozpor při hodnocení důkazů. Není pravda, že trestní soudy z výpovědí dvou svědků selektivně došly k závěrům o vině stěžovatele. Okresní soud v bodech 53 až 55 rozsudku uvedl, že provedené výpovědi potvrzují část obhajoby. Srozumitelně však také vysvětlil, proč to nepostačuje ke zproštění obžaloby. Ilustruje to zejména argument stěžovatele, že svědci uvedli, že by sami falešnost předložených listin nepoznali. Tato část obhajoby byla potvrzena. Na straně druhé však okresní soud uvedl, že to není rozhodné, jelikož svědci na rozdíl od stěžovatele neměli praktické zkušenosti s posuzováním daných listin.
10. Také Nejvyšší soud v bodě 33 odůvodnění usnesení upozornil, že závěr o vině není činěn v rozporu s výpověďmi svědků, ale pouze při zohlednění dalších okolností. Lze odkázat zejména na bod 1174 odůvodnění rozsudku okresního soudu, který popisuje lhostejnost stěžovatele k tomu, že druhý odsouzený podával (fiktivně) žádosti za jiné osoby. Právě tuto lhostejnost vztáhly trestní soudy k závěru o nepřímém zavinění stěžovatele. Není tedy pravda, že by napadená rozhodnutí stála jen na (dle stěžovatele chybném) závěru, že předkládané listiny měly na sobě mít vodoznak. Okresní soud např. v bodě 53 uvedl, že listiny se mezi sebou formálně lišily, některé působily jako čerstvě vytisknuté atd. Přesvědčivě vysvětlil celkové souvislosti také krajský soud, a to zejména v bodě 25 odůvodnění, kde odlišil, že stěžovateli není vytýkáno nahodilé a ojedinělé přehlédnutí, ale akceptování více než stovky padělaných listin za okolností, které v něm nesporně musely vyvolat pochybnosti. Právě v tom se posuzovaná věc liší od pouhé nedbalosti, k níž při činnosti úředních osob může docházet. V dokazování těchto závěrů nenašel Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor. Ani tento závěr není neústavní.
11. Napadená rozhodnutí rovněž netrpí vadou opomenutého důkazu. Stěžovatel v ústavní stížnosti potvrzuje, že trestní soudy odůvodnily neprovedení výslechu navrženého svědka, vedoucího odboru dopravy Městského úřadu v Příbrami. Stěžovatel ale trvá na tom, že výslech provést měly. Okresní soud však v bodě 1152 in fine srozumitelným způsobem shrnul, z jakých důvodů nevyhověl návrhu na výslech svědka (bylo nadbytečné ověřit, jak spisy vedoucí odboru ověřoval, neboť z výpovědí jiných svědků vyplynulo, že tak činil jen povšechně, nadto osobu úředníka si mohl žadatel vybrat na místě). Okresní soud doplnil, že stěžovatel na tomto svém důkazním návrhu následně již ani netrval (viz úvod bodu 1152, srov. k tomu též bod 33 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele ohledně porušení subsidiarity trestní represe a nepřiměřenosti výše trestu. Už okresní soud uvedl v bodě 1191 napadeného rozsudku, že k době, která uběhla od spáchání činů, přihlédl jako k významné polehčující okolnosti. Podmíněný trest o délce jednoho roku a osmi měsíců není v posuzované věci zjevně nepřiměřeným trestem, který by měl vést k výjimečnému zásahu Ústavního soudu (blíže k otázce běhu času a trestu nález ze dne 22. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 30/24
, body 42 násl.).
13. Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, stěžovatel ji vztahuje zejména k nepřehlednosti toho, co je mu přesně kladeno za vinu. Odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, který formální popis skutku podrobil kritice (bod 34 napadeného usnesení). Šlo však jen o formulační výhrady k popisu skutku ve výroku rozsudku okresního soudu, což rozhodně nezakládá neústavnost rozsudku, je-li jako celek srozumitelný a jeho odůvodnění v souladu se výrokovou částí rozsudku.
14. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu