Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Svobody a 2) Ivany Svobodové, 3) Jaroslava Boreckého a 4) Jaroslavy Borecké a 5) MUDr. Jany Pulver-Sladek, zastoupených Mgr. Zuzanou Novotnou, advokátkou, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 - Vršovice, proti výroku I. písm. b) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 9 Cmo 174/2023-270, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Stavební bytové družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných listin se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelů o nahrazení souhlasného projevu vůle na prohlášení vlastníka o rozdělení vlastnictví k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám. Stěžovatelé napadli tento rozsudek odvoláním. Protože spolu s podáním nezaplatili soudní poplatek, městský soud je vyzval třemi samostatnými usneseními [usnesením č. j. 77 Cm 182/2019-253 stěžovatele 1) a 2), usnesením č. j. 77 Cm 182/2019-254 stěžovatele 3) a 4) a usnesením č. j. 77 Cm 182/2019-255 stěžovatelku 5)] k jeho zaplacení, a to ve výši 3x 2 000 Kč. Stěžovatelé 1) a 2) a stěžovatelé 3) a 4) tvořili podle soudu nerozlučné společenství a byli proto ke splnění poplatkové povinnosti zavázáni společně a nerozdílně (podle § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ve lhůtě k zaplacení soudních poplatků zaplatili stěžovatelé na účet soudu částku ve výši 2 000 Kč. Zbývající část soudního poplatku nezaplatili. Protože zaplacený soudní poplatek nebylo možné přiřadit k žádnému z žalobců samostatně, postupoval soud podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil.
3. Vrchní soud ve vztahu ke stěžovatelům 1) a 2) a 5) uvedl, že je zřejmé, že zaplatili soudní poplatek až po lhůtě určené ve výzvě k jeho zaplacení (učinili tak až po vydání rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení). Včas zaplatili soudní poplatek na účet soudu pouze stěžovatelé 3) a 4). Usnesení městského soudu proto v části týkající se stěžovatelů 3) a 4) změnil tak, že se řízení nezastavuje [výrok I. písm. a)] a ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil [výrok I. písm. b)].
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že vzhledem k tomu, že spolu tvoří nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), městský soud pochybil, pokud vydal tři usnesení. Právní zástupkyně stěžovatelů se domnívala, že soud tři stejná usnesení zaslal omylem. Proto zaplatila soudní poplatek pouze z jednoho usnesení. Vrchní soud správně změnil napadené usnesení městského soudu ve vztahu ke stěžovatelům 3) a 4), měl však s ohledem na nerozlučné společenství postupovat stejně i vůči ostatním stěžovatelům. Protože ti zaplatili soudní poplatek dodatečně, žádají Ústavní soud o odstranění tvrdosti zákona a prominutí pozdní úhrady soudního poplatku.
5. K podání návrhu na zrušení výroku I. písm. b) usnesení vrchního soudu stěžovatelům 3) a 4) brání nedostatek aktivní procesní legitimace. Podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Touto částí výroku však bylo potvrzeno usnesení městského soudu v části, kterou zastavil řízení o odvolání stěžovatelů 1) a 2) a 5). Nemohlo tedy dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů 3) a 4). Výše uvedený zákonný předpoklad pro podání ústavní stížnosti není naplněn a v této části jde o návrh podaný osobami k tomu zjevně neoprávněnými.
6. Ve vztahu k ostatním stěžovatelům Ústavní soud shledal, že jsou oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti bez bližšího odůvodnění vycházejí z toho, že v řízení o nahrazení souhlasného projevu vůle na prohlášení vlastníka o rozdělení vlastnictví k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám měli postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) a byli tedy povinni zaplatit soudní poplatek za podání odvolání společně a nerozdílně (§ 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích). V případě samostatného společenství (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) podávají odvolání stěžovatelé každý sám za sebe, a proto také každému z nich vzniká samostatná poplatková povinnost a splnění poplatkové povinnosti je třeba posoudit vůči každému (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 339/06 , ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 224/11 nebo ze dne 6. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1711/12 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. I v odborné literatuře se dovozuje, že "pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1383/2005). "O samostatné (formální, obyčejné) společenství jde tehdy, jestliže právo či povinnost každého společníka, které jsou předmětem řízení, je třeba posuzovat nezávisle na právech a povinnostech ostatních společníků. V důsledku toho se rozsudek v řízení vydaný nemusí vztahovat na všechny společníky; každý ze samostatných společníků představuje vůči odpůrci samostatnou stranu" [Dvořák, B. In Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1-250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 91].
10. Žalobci se žalobou v řízení před městským soudem domáhali nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka (jehož byli podle jejich tvrzení členy) na prohlášení vlastníka o rozdělení vlastnictví k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám. V žalobě uvedli, že jim vnikl nárok na bezúplatný převod garáží a prohlášení vlastníka je nutným předpokladem pro převedení do jejich vlastnictví. V posuzovaném případě (jak to ostatně vyplývá i z vyžádaného rozsudku) se městský soud nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací stěžovatelů v této věci, tedy zda jim svědčí právo požadovat na vedlejším účastníkovi prohlášení o rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám (prohlášení vlastníka).
Právo domáhat se převodu bytu či nebytového prostoru do vlastnictví členů družstva, a tedy i právo požadovat rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám (aktivní věcnou legitimaci), mají podle soudu jen členové družstva, kteří zároveň splnili podmínku včasné výzvy k bezúplatnému převodu jednotky. Tyto předpoklady posuzoval soud samostatně ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům, neboť jde o samostatný hmotněprávní nárok stěžovatelů [resp. stěžovatelů 1) a 2), stěžovatelů 3) a 4) a stěžovatelky 5)].
Nebylo tedy vyloučeno, že ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům bude rozhodnuto rozdílně. Z rozsudku městského soudu ostatně vyplynulo, že někteří žalobci v průběhu řízení vzali žalobu zpět a soud proto řízení v této části zastavil. Stěžovatelé tedy tvořili samostatné společenství a poplatková povinnost jim vznikla také samostatně [manželům 1) a 2), 3) a 4) a stěžovatelce 5].
11. Městský soud v usnesení o zastavení odvolacího řízení sice hovoří o nerozlučném společenství, to ale pouze ve vztahu k stěžovatelům 1) a 2) a stěžovatelům 3) a 4), kteří jsou manžely a společnými členy družstva. Usnesení, kterými městský soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, mají samostatná čísla jednací, je z nich zřejmé, jakých stěžovatelů se týká a že stěžovatelé 1) a 2) a stěžovatelé 3) a 4) mají soudní poplatek ve výši 2 000 Kč zaplatit společně a nerozdílně. Je tedy vyloučené, aby právní zástupkyně stěžovatelů, které byla doručena všechna tato usnesení, došla na jejich základě k závěru, že soud omylem zaslal třikrát stejné usnesení, jak uvádějí stěžovatelé v ústavní stížnosti. Již jen na okraj Ústavní soud dodává, že dotazem na městský soud zjistil, že stejným způsobem byli stěžovatelé vyzváni i k zaplacení soudního poplatku za řízení na prvním stupni.
12. Pokud tedy stěžovatelé 1) a 2) a 5) neuhradili soudní poplatek ve lhůtě k tomu určené (k zaplacení došlo až po vydání rozhodnutí městského soudu), byl postup soudů spočívající v zastavení řízení zcela v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, které jsou povahy donucující a nepřipouštějí možnost úvahy o jejich nepoužití nebo modifikaci a nelze jej hodnotit jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 95/06 ). Vrchní soud ostatně v bodě 6. napadeného rozhodnutí stěžovatelům dostatečně vysvětlil, proč nejde o jimi tvrzenou tvrdost zákona.
13. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu